Marion Cottilard a Adam Driver ve filmu Annette. Foto Aerofilms
Náplň všech filmů Leose Caraxe, snad s výjimkou jeho introspektivního zastavení Holy Motors, je shrnuta už v názvu filmařova debutu: Když chlapec potkal dívku. Žádné spletité vztahy, ale příběh prokleté lásky osekaný na základní archetypy. Přesto se celá vcelku krátká filmografie šedesátiletého režisérského samouka vzpírá očekáváním a je plná překvapení.
Jednoduché zápletky totiž Caraxovi uvolňují ruce při experimentování s prostorem, časem a rytmem. V málokterém žánru jsou přitom tyto komponenty filmového vyprávění tak obnažené jako v muzikálu. Možná i proto patří k nejpamětihodnějším scénám z dřívějších Caraxových filmů ty hudební. Harmonikové intermezzo v Holy Motors, parkourový tanec Denise Lavanta za doprovodu Bowieho Modern Love ve Zlé krvi, ohňostrojem osvětlované křepčení Lavanta s Juliette Binoche v Milencích z Pont-Neuf.
Odevzdat se publiku
Právě Milenci měli být Caraxovým prvním muzikálem. Svobodné přecházení mezi fantastickým a reálným i mezi mluveným slovem a zpěvem nakonec francouzský režisér umožnil až postavám svého šestého filmu, jenž v úterý zahájil festival v Cannes. Na počátku bylo asi dvacet písniček, které pro něj napsali bratři Maelovi, tvořící americké poprockové hudební duo Sparks, které Carax poslouchal v pubertě. Oba jsou podepsáni i pod scénářem.
Carax se ovšem nespokojil s úlohou ilustrátora. Do námětu zakomponoval tolik vlastních obav, obsesí a odkazů ke svému osobnímu životu i předchozím filmům, že nikoho nenechává na pochybách, kdo je hlavním autorem. Přesto nás stejně jako v Holy Motors v prologu pro jistotu sám uvádí do příběhu. V předtitulkové poctě Stephenu Sondheimovi opouští mixážní pult a nahrávací studio, aby společně s autory hudby vyprovodil herce na jejich misi.
Všichni zvesela zpívají o světě, který pro nás vytvořili a do něhož nás nyní zvou. Z ubezpečovací otázky „Můžeme začít?“, opakující se v refrénu chytlavého songu, je ale patrné, že své dílo nepředkládají publiku bez úzkosti. Jak budeme reagovat? Naplní film naše očekávání? Pravděpodobně ne.
Prolog slibuje živou, rozjásanou oslavu lásky a tance, protože přesně to od hollywoodského muzikálu očekáváme, ale sotva si Marion Cotillard a Adam Driver nasadí paruky a oblečou kostýmy odpovídající jejich rolím, příběh se začne ubírat směrem k tragédii. Jednou z jejích příčin je právě zničující odevzdání se publiku a závislost na cizím uznání.
Blíž tragédii
Driver hraje nekorektního broadwayského stand-up komika Henryho McHenryho, který vystupuje jako „Opičák boží“, jak byl přezdíván satan. Na spílání publiku se připravuje poskakováním před zrcadlem, oblečený jen v trenýrkách a županu. Záběr odkazující ke Scorseseho Zuřícímu býkovi, jinému příběhu o destruktivní síle toxické maskulinity, nás zároveň zpravuje o tom, jak moc se skoro nahý Henry dává divákům všanc.
Henryho životospráva stojí na tvrdém alkoholu, cigaretách a banánech. Jeho humor je založen na potlačené agresi, hořkosti a pohrdání sebou samým i všemi ostatními. Neuznává žádné tabu a občas lidi v sále šokuje performancí à la Andy Kaufman. Popularitu mu zajišťuje balancování na hraně propasti, do které se druzí bojí pohlédnout.
Stejně jako tvůrce a postavy je i celý film je rozpolcený mezi nutkáním vzbuzovat v divácích silné emoce a sžíravými pochybnostmi, zda lze vyjádřit opravdovou radost, bolest, lásku nebo šílenství.
Marion Cotillard jako věhlasná sopranistka Ann Desfranoux je Henryho antitezí, vždy dokonale upravenou éterickou bytostí s nadpozemským hlasem, která pije jen vodu a zjevně nejí nic jiného než jablka. Před vystoupením jen odevzdaně leží na podlaze maskérny. Ať dělá cokoli, vypadá, jako kdyby pózovala pro obálku módního časopisu. Do zrcadla nehledí kvůli sebereflexi, ale pro ujištění, že uspokojí pohledy těch, kdo díky jejímu iluzornímu umírání nemusí myslet na skutečnou smrt. Obdobně Henry označuje své drsné vtipkování za jediný způsob, jak může říkat pravdu, aniž by někoho zabil. Když o tuto možnost přijde, znamená to, že bude muset začít zabíjet doopravdy?
Kráska a zvíře, oba na vrcholu slávy. Nemůžou být odlišnější, přesto tvoří pár. Nevíme, jak se dali dohromady a co je drží po kupě, ale není důvod po tom pátrat. Jak se zpívá v banálním love songu, jímž se milenci křečovitě ubezpečují o své lásce – když jsou lidé zamilovaní, logika jde stranou. Nejsou to ale jen Henry a Ann, celý fikční svět Annette je založen na spojování prvků, které k sobě navenek nepatří: světlo a tma, opera a stand-up, vznešené a groteskní. Intuitivně přesto vnímáme, že pokud dojde k jejich oddělení, bude následovat katastrofa.
Driver Caraxem
Z Henryho od prvních minut sálá cosi zlověstného. V několika scénách se na Ann sápe jako hororové monstrum. Dokonce i když ji zběsile lechtá v rámci ložnicových hrátek, které z Annette dělají mnohem tělesnější film, než jsme u muzikálů zvyklí, má jeho počínání ohrožující podtón. Ann mezitím zpívá o neurčitém strachu a umírající lásce a zdá se jí noční můra, v níž je její druh šesti ženami obviněn ze sexuálního násilí. Přesto s ním zůstává. Je na něm, nebo spíš na obrazu, který si o něm vytvořila, závislá stejně, jako jsou oba závislí na potlesku diváků.
Henryho běsům Carax zjevně rozumí lépe než trápení Ann, ztvárňující na pódiu i mimo něj několik archetypálních rolí – milující a pečující ženu, tragickou hrdinku i mstitelku. Driverův protagonista oproti tomu tápe, hledá se, prochází vývojem. Rozdělení rolí je odvozené z patriarchálních mýtů a legend, jejichž vyprávěcí schémata Annette částečně přejímá, ale bezezbytku nenaplňuje. Tam, kde bychom v klasickém příběhu očekávali vykoupení a katarzi, přichází deprimující mlčení. Carax se jako učebnicový představitel postmoderny ani tentokrát nesnaží vymýšlet nic nového. Jeho doménou je nápaditá rekonfigurace po staletí využívaných motivů.
Spolubytí Henryho a Ann je zacyklené, stejně jako se v některých písních dokola opakuje pár slov. Patologický, k zániku odsouzený vztah je ale jen předehrou k intimnímu vyprávění o selhávajícím otcovství. Novou dynamiku získává vyprávění s narozením titulní Annette. Zatímco Ann ji zahrnuje láskou, pro Henryho, v jehož stínu nemá nic krásného šanci přežít, je děvčátko s mimořádným nadáním pouhou loutkou k vlastní seberealizaci. Dřív manipuloval s publikem a ženou, teď mu k témuž slouží dcera.
Svou živočišností a preferencí zelené barvy, která získává stále znepokojivější konotace, připomíná Henry skřetovitého pana Doprdele (monsieur Merde), ztvárněného ve dvou dřívějších Caraxových filmech Denisem Lavantem. Carax, pro kterého je filmování hluboce osobní, až existenciální záležitostí, ale nezůstává jen u této formy sebereflexe. V úvodní sekvenci a během závěrečných titulků jej doprovází dcera Nasťa, jíž film Annette věnoval. Od smrti její matky Jekatěriny Golubevy v roce 2011 dívku vychovával sám.
Nakonec přijde ticho
Pocitům ztráty, viny a žalu, s nimiž se Henry jako otec vypořádává, jsou tedy Caraxovi dobře známé. Annette lze proto sledovat jako formu autorova sebezpytného (a chcete-li, i sebestředného) pokání. Neměli bychom se ale nechat svést autobiografickým čtením, jakkoli je lákavé. Prolínání skutečnosti a fikce, herce a jeho role je ve filmu komplikovanější.
Annette vypráví o lidech, kteří své nejtemnější myšlenky přetavují v představení. Sami za sebe vystupují jen málokdy. O Caraxových depresích a sebenenávisti film vyprávět může, nepochybně ale vypovídá o nástrojích, s jejichž pomocí se distancujeme od tíživé reality. V závěru, kdy se Henry nachází v místnosti s výzvou QUIET nad dveřmi, už mu žádné prostředky tohoto typu nezbývají. Už nemá, za co by se schoval. Jen rezignovaně utrousí do kamery „Už se na mě nedívejte“ a jde se postavit do kouta, abychom mu neviděli do tváře.
Ze sentimentálního romantického muzikálu se s narozením dcery stává muzikál zákulisní à la Zrodila se hvězda – nabízí spektákl a současně odhaluje mechanismy, jimiž zábavní průmysl potenciál nadaných lidí nerozvíjí, ale umrtvuje. „V opeře je posvátné všechno“, pronáší s ironickým úšklebkem Henry, jemuž není svaté nic. Stejně tak Leosi Caraxovi, jenž nechává postavy zpívat během cunnilingu, porodu i vyhrocené hádky. Slíbil nám přece podívanou, tak nám ji musí nabídnout, i kdyby měl někdo umřít. Film je pro Caraxe věcí života a smrti. Na samém začátku nás hlas mimo obraz žádá, abychom po celou dobu projekce neprděli, nesmáli se a nedýchali. Jako kdyby nám přísun kyslíku měl zajistit film, který budeme sledovat.
Trhliny fikčních světů
K proměně atmosféry a k nahlížení do nitra postav Carax mistrovsky využívá světla, prostředí a barevné symboliky. Jeho režie mizanscény nás vrací do dob klasického Hollywoodu, kdy si filmaři místo počítačových triků museli vystačit se zadními projekcemi, okatě umělými studiovými lokacemi a impresionistickou juxtapozicí více záběrů. Také sladění hudby, střihu a pohybu herců během jednotlivých muzikálových čísel, ohlášené v úvodu synchronizací rozladěné obrazové a zvukové stopy, připomíná svou bezchybností produkty „továrny na sny“.
Skoro každá scéna je velkolepou ódou na schopnost kinematografie vytvářet neskutečné, snové, dechberoucí světy. Carax je nicméně nespojuje do hladce plynoucího, tonálně jednolitého vyprávění, ale mnoha přeryvy, ostrými kontrasty a nečekanými výboji imaginace nechává vyniknout jejich umělost a zkonstruovanost celého fikčního světa. Všechno je přípustné: muzikál, opera, pohádka, horor i úryvky barnumského zpravodajství o celebritách.
Stejně jako tvůrce a jeho postavy je i celý film je rozpolcený mezi nutkáním vzbuzovat v divácích silné emoce a sžíravými pochybnostmi, zda lze vyjádřit opravdovou radost, bolest, lásku nebo šílenství, když si společnost spektáklu žádá, aby vše bylo proměněno v obrazy. Přes přidávání dalších a dalších distancujících vrstev po nás Carax chce, abychom jej brali vážně. Jsou to protichůdné požadavky, které diváky staví do nekomfortní pozice, ale zároveň podněcují myšlení a provokují ke spoluúčasti.
Čím dál temnější tón vyprávění neodráží jen Henryho proměnu, ale také rostoucí frustraci ze samotného tvůrčího procesu. Caraxův nový film je hledáním způsobu, jak nám dát nahlédnout do temných hlubin lidské mysli, aniž bychom s nimi byli konfrontováni zpříma. Přes řemeslnou preciznost jednotlivých scén je v souhrnu dílem nedokonalým, u něhož místy nevíte, co se vám snaží sdělit, případně proč vám totéž říká pořád dokola.
Právě skrze tyto trhliny, prozrazující – ať už záměrně, či nikoliv – váhání a nejistotu autora, ale probleskuje něco pravdivějšího, než co tradičně připouští muzikál nebo jakýkoliv jiný žánr založený na ohromujících obrazech. Gesta herců vyjadřujících ve scénách plných vizuálních excesů velké emoce mohou být triviální, podbízivá a falešná, ale Caraxovo autorské gesto, o nějž jde nakonec především, působí i tentokrát zcela upřímně.
Autor je filmový publicista.