Na sérii fotek z kampaně koalice Pirátů a Starostů a nezávislých (STAN) zalévá jedna z nejvýraznějších tváří Pirátské strany, poslankyně Olga Richterová, květiny. „Potřebujeme obnovit rovnováhu přírody!“ píše se u fotky, jako by zrovna příroda měla být Richterové hlavním tématem. Co na tom, že se poslankyně proslavila především jako politička se zaměřením na sociální politiku, a co na tom, že rovnováhy v přírodě dosáhneme zaléváním pokojových květin jen těžko, z Pirátů a STAN čiší snaha komunikovat témata především nekonfliktně. Výsledek je ale více než rozpačitý: na většině fotek vypadají kandidáti této koalice jako neznámí lidé z fotobanky a podobně působí hesla, která fotky doprovázejí. Leckdy s nimi totiž nejsou vůbec v žádné souvislosti. Energie a autenticita jsou tytam.
Jestliže jsou Piráti skutečně středová strana, jak sami říkají, měli by umět oslovovat jak liberální levici, tak liberální pravici, a ne rezignovat na svá témata v naději, že se jim podaří ulovit pár konzervativních voličů.
Nejvíce je to vidět v rámci projektu A co jsme vlastně zač, kde se to nesouvisejícími fotkami s nesouvisejícími hesly jen hemží: Dana Balcarová drbe prase a fotku doprovází text o ekologii, Adam Zábranský dělá hvězdu a v textu se píše o svízelné situaci v oblasti bydlení, Ondřej Chrást hraje badminton a text zmiňuje kulturní dědictví. Ačkoli je zjevné, že cílem této facebookové kampaně je především skrze medailonky představit dosavadní práci kandidátů a kandidátek, vzbuzuje v lepším případě rozpaky, v horším posměch. Energie, čitelnost a originalita, které byly Pirátům i STAN ještě nedávno vlastní, mizí a z hlediska politického marketingu je až překvapivé, jak špatnou kampaň koalice, jež byla ještě před pár týdny favoritem voleb, vede.
To nejlepší z českého postkomunismu
Otázku, jak bude spolupráce dvou poměrně odlišných subjektů – Pirátů a STAN – vypadat, si před jejich spojením moc lidí nekladlo. Zdůrazňována byla především její samotná nutnost. Z neustálého apelu na ni, především v boji proti Andreji Babišovi, vycházel už samotný vznik „demokratického bloku“, jak se samy začaly nevládní strany nazývat. Už tehdy byli Piráti – hlavně ze strany ODS – osočováni z toho, že spolupracovat nechtějí a že to je nedospělé. Byla v tom jistá míra manipulace, která samostatně a sebevědomě působící Pirátské straně přisuzovala stigma politických začátečníků – jejich práci navzdory.
Koalice Pirátů a STAN tak byla řadou lidí ve veřejném prostoru vnímána jako „dospělá“ fáze pirátské politiky. Byli to přitom Piráti, kdo v nejlepším slova smyslu naplňoval liberální narativ o občansky aktivních lidech, kterým bylo umožněno vyrůstat ve svobodné společnosti. Jsou to vzdělaní lidé, kterým není stav české společnosti lhostejný, a proto se rozhodli politicky se angažovat. Ivan Bartoš, Olga Richterová, Mikuláš Ferjenčík a mnozí další zástupci Pirátů jednoduše reprezentují sen liberálních elit o mladší a úspěšné generaci – přesto byli nejen novináři, ale i svými politickými kolegy dlouhodobě vykreslování spíš jako nepříliš kompetentní střelci, populisté nebo – jak říkal Jindřich Šídlo – batolata s plamenometem. Bylo to nefér: Piráti se za deset let svého působení dokázali z nuly dostat až do nejvyšších pater české politiky. To se tu zatím žádné jiné straně takto – zdola a svépomocí – nepovedlo.
Svým trvalým působením v opozici ale začali předsudek o vlastní nevyzrálosti bourat a přispěla k tomu i věcná diskuse, kterou na půdě Poslanecké sněmovny Piráti vždy, po celé uplynulé čtyři roky, vedli. Během koronavirové pandemie to byli oni, kdo se trvale zajímal o problémy zranitelnějších lidí a upozorňoval na díry v systémech vládní pomoci a dával je do systémového kontextu – bylo to srozumitelné a pracovalo to přesně s tou částí elektorátu, kterou jiné strany dlouhodobě neoslovují. V poslední době se ale něco změnilo. Ze strany, která jasně komunikovala své cíle, mířila na mladé voličstvo, nebála se komunikačně jít proti proudu a uměla se jasně vymezit proti stávajícím politickým poměrům, se stala jen další parta lidí v nažehlených oblecích, kteří se v nejvyhrocenějším předvolebním období snaží působit, jako by se jich kontext České republiky vůbec netýkal a kampaň vedli ve vlastním, uzavřeném světě. Jejich kolegové ze STAN přestali být vidět a fúze témat i stylů vnesla do kampaně jen zmatek. Preference tak pomalu klesají a vítězná a pozitivní vlna je pryč.
Pusťte nás na ně – na Piráty
Za normálních okolností by nápad na nekonfliktně vedenou kampaň možná i dával smysl. Důraz na feel-good kampaň, která má prokázat kompetentnost kandidátů směrem k politickým problémům země, je něco, co v Česku dlouhodobě chybí. Jenže Piráti a Starostové zůstali někde uprostřed – u náhodných hesel a náhodných fotografií, které vlastně žádný reálný obsah jejich politiky nekomunikují. A tak není divu, že se už objevil i ironický generátor kampaně PirSTAN, a stejně tak není divu, že si velká část lidí na sociálních sítích myslela, že jde o originál.
Na Piráty se v posledních týdnech sesypali všichni. Babiš se svou vyhrocenou rétorikou, tolik podobnou Okamurově způsobu komunikace, vykreslil Piráty jako prakticky největší ohrožení pro Českou republiku. Podobně se vyjadřují i ultrakonzervativní kruhy kolem Václava Klause a koneckonců i bývalý prezident sám. Pozadu nezůstává ani ODS a koalice SPOLU. Ačkoli to určitou dobu vypadalo, že je mezi PirSTAN a SPOLU jakési nevyřčené příměří, během několika uplynulých týdnů se Fiala do Bartoše obouvá s čím dál větší razancí. Předseda ODS si podle všeho zjistil, jak Piráty vnímají pravicoví voliči (jako neomarxistickou woke levici), a snaží se vytvořit dojem, že s touto stranou rozhodně nepůjde do povolební vládní koalice. Piráti na to nijak nereagují, naopak: čím víc je pravicová koalice ztrapňuje, tím víc se k ní snaží lísat.
Hoaxy o tom, jak chtějí Piráti danit byty nebo omezovat autodopravu, jsou o to smutnější, že za normálních okolností by právě voliči a voličky Pirátů – často se rekrutující z mladé kosmopolitní generace – stáli o to, aby takovou politiku někdo konečně začal prosazovat. „Kdyby alespoň ty hoaxy o Pirátech a STAN byly pravda,“ zazní občas na sítích, ale nejsou, a co je horší: Piráti jsou v permanentní defenzivě. Působí to zoufale. Namísto toho, aby určovali svou agendu – což se jim mistrně dařilo v minulosti –, v jednom kuse se brání a volají do světa, co všechno nejsou. Zvládnou se jejich případní voliči a voličky pod takovým nánosem defenzivy a neustálé negace a vymezování se vůbec zorientovat v tom, co Piráti doopravdy jsou?
Jakkoliv byla koalice s hnutím Starostové a nezávislí v lecčem racionálním krokem, obrousila Pirátům jejich ostré a čitelné hrany a strana se postupně „znormalizovala“. Jako by Piráti vsadili na to, že své už mají vyhrané a že je jejich základní elektorát neopustí, ať už budou dělat cokoli. Zvážněli, utáhli si kravaty, opustili svá tradiční témata a začali se – až příliš křečovitě – snažit být „catch-all“ stranou. A v rámci těchto snah jako by postupně popírali všechno, čeho doposud dosáhli. Jenže jakou vlastně dnes představují Piráti alternativu?
Pokud se jim podaří uspět, budou nutně muset do koalice s pravicí. Ta ale v posledních týdnech ukazuje velkou míru ochoty prohlasovávat ty nejasociálnější návrhy s fašisty i komunisty a také s hnutím ANO. V takové vládní koalici by Piráti tvořili nejlevicovější subjekt, což je značně nevýhodná pozice, jak dokládá jejich působení na pražském magistrátu. Piráti nikdy nebyli levicová strana. V posledních měsících to ale vypadá, že dokonce nejsou ani strana středová, jejich posun doprava a rezignace na jakoukoli systémovou změnu je spolu s neustálým akcentováním jejich „normality“ tím hlavním předvolebním tahákem. Sociolog Daniel Prokop to v jedné z twitterových debat nazval pozicí „pět centimetrů od SPOLU“ a měl pravdu. Dohady, jestli za to může snaha najít kompromis se STAN, jsou na místě. Stejně jako otázky, jak by to nyní na politickém poli vypadalo, kdyby se Piráti do koalice nenechali – samozřejmě dobrovolně a za vlastního přispění – vmanévrovat. Jestli totiž bylo něco pirátské politice vlastní, byl to právě až identitářský důraz na jinakost.
Jenom další politici
Na sociálních sítích tak můžeme sledovat Ivana Bartoše, jak v obleku s vážnou tváří naslouchá bruselským političkám a politikům. Jak objíždí Českou republiku a fotí se převážně s malými podnikateli – tedy lidmi, kteří jsou páteří předvolební kampaně SPOLU. Zmizela sociální témata, zmizelo téma klimatické krize, zmizely otázky týkající se rovnosti žen a mužů, zmizela politika pro mladé lidi a cokoli, co jen trochu zavánělo originalitou a odvahou jít proti stojatým vodám českého politického mainstreamu. Zbyli jen další, svým způsobem zaměnitelní politici. Elektorát, o který Piráti a STAN usilují, je v jejich komunikaci až směšně homogenní – převážně se mluví o drobných živnostnících. Kam se poděli další lidé, kteří tvoří hodnoty této země? Zdravotní sestry, učitelky a učitelé, lidé, kteří v montovnách oddřeli celý pandemický rok a půl a nikdo si na ně nevzpomněl? Zaměstnanci, lidé z kultury, lidé v prekarizovaných pozicích, pečující, lidé ze sociálního sektoru nebo rodiče, pro které byl koronavirus nekonečně stresující zkouškou a kteří byli po více než rok nuceni kombinovat hned několik rolí naráz? Najednou se zdá, že nikdo z nich není dost dobrý na oslovení, což svým způsobem popírá veškeré předchozí snažení Pirátů.
Kromě toho, že to vytváří absolutně zkreslené představy o obyvatelích Česka, to také znemožňuje vést jakýkoli hodnotový souboj o povahu české politiky. Když Ivan Bartoš vysvětluje, že vlastně souhlasí se zrušením superhrubé mzdy a dušuje se, že nebude zvyšovat daně, je to svého druhu kapitulace na racionální politiku, kterou se Piráti v minulosti tak hlasitě zaklínali. Při pohledu na stávající díru v rozpočtu je totiž jasné, že nějaké to zvyšování daní bude nutné. A je jen otázka, na koho dopadne. Jestli na chudé – skrze zvyšování DPH a privatizaci služeb – nebo na saturovanější část obyvatelstva, jak tomu bývá na mytickém Západě, který sice na české politické scéně kdekdo vzývá, reálně se mu ale politickými kroky jen vzdalujeme. Je poněkud paradoxní, že se k tomuto vzdalování přidává i strana, která ještě před časem měla image liberální a progresivní síly na zatuchlé české politické scéně.
Svým způsobem se tak dá říct, že se Piráti, stejně jako SPOLU, rozhodli mlžit, a to ze strachu, že cokoli čitelného a jasně řečeného by je mohlo ohrozit. Jenže jak uvádí sociolog Stanislav Biler, právě takto vypadá populismus. Je to o to horší, že se Piráti sami prezentují jako „data based“ strana. Z celého tohoto konceptu ale v důsledku strachu z pravice a twitterových trollů zbyly jen řeči o digitalizaci a neideologickém přístupu, které leckdy působí až komicky a vnášejí do kampaně zmatek.
Ani ideologie, ani komunikace, ani téma
První pocity trapnosti, doprovázející chování Pirátů i STAN, se začaly objevovat v době, kdy se rozhořela debata o neprodloužení nouzového stavu. Uprostřed nejbrutálnější pandemie se opozice rozhodla zachovat „principielně“, což způsobilo jen zmatky a rozhořčení a dalo to Babišovi šanci rétoricky se proti opozici vymezit. Jakub Michálek ve Sněmovně hřímal, jak nouzový stav potřebujeme, ale „ne v rukou šílence“, a dodal, že nás čeká tvrdá lekce. Opozice tehdy upřednostnila vlastní politické hry nad realitou lidí v zemi, Babiš ani na chvíli nezaváhal a dokázal situaci využít ve svůj prospěch.
Absurdní počínání opozice ale neskončilo: do další zbytečné hry se Piráti nechali vmanipulovat koalicí SPOLU ve chvíli, kdy SPOLU nastolilo možnost svržení vlády a Piráti se STAN kontrovali nápadem na rozpuštění sněmovny. Že se jedná o absolutně nerealistické plány, přitom přiznávaly všechny zúčastněné strany. Byl to boj opozice o to, kdo zaujme tvrdší pozici – jenže k němu opět docházelo za situace, kdy se obyvatelstvo Česka vyrovnávalo s několikátou vlnou koronavirové pandemie, novými mutacemi a řadou větších či menších osobních tragédií. Mýtus kompetentní opozice, která v pandemické situaci nesklouzává do zbytečného populismu a snaží se za všech okolností vyjednávat to nejlepší s ohledem na bezpečnost, zdraví a sociální stabilitu lidí v Česku, se začal drolit.
V posledních týdnech jako by Pirátům ujel vlak. Těžko říct, proč nejdou s žádnou ze stran do ostrého sporu a nechávají se fackovat od kdekoho na české politické scéně. Přitom by stačilo, kdyby začali znovu, tak jako dřív, pragmaticky zvedat konkrétní otázky a konfrontovat s nimi ostatní aktéry na scéně. Proč nikdo nemluví o tom, kde chce pravice vzít peníze na další státní výdaje? Proč se nikdo neptá, jakou podobu dostanou veřejné služby po volbách? Proč se namísto falešného ideologického boje nesnaží Piráti přerámovat debatu alespoň směrem k reálným opatřením, vycházejícím ze znalosti terénu? Proč se v poslední době chovají v komunikaci podobně arogantně a papalášsky jako ti, proti kterým se v minulosti trefně vymezovali? Proč si nedokázali najít jedno důležité téma a kolem něj kampaň postavit originálně, provokativně a sebejistě, jako před čtyřmi lety?
Zdiskreditovat a odstavit
Piráti jsou nyní hlavním strašákem voleb. Dokazuje to i fakt, že se dostali do řetězových mailů, útočí na ně prakticky celá dezinformační scéna i další politické strany, politici nebo řada veřejných osobností. Cílem je – velmi pravděpodobně – z Pirátů udělat subjekt, se kterým po volbách prakticky nebude možné spolupracovat. I proto se za účelem jejich dehonestace používají nálepky jako „ultralevice“, „neomarxisté“ nebo „extremisté“ – což jen ukazuje na to, že strašit levicí se pravičákům i ultrapravičákům pořád politicky vyplatí. Jako by fašisté v čele s Okamurou nebo oligarcha Babiš byli pro povolební spolupráci slušnějšími partnery než Piráti. To je samo o sobě absurdní. Že Piráti žádná levice nejsou, navíc zdůrazňují dostatečně sami – dokonce tak štítivě, že to začíná být směšné.
Jestliže jsou Piráti skutečně středová strana, jak sami říkají, měli by umět oslovovat jak liberální levici, tak liberální pravici, a ne rezignovat na svá témata v naději, že se jim podaří ulovit pár konzervativních voličů. Dělají to navíc v situaci, kdy se SPOLU marketingově daří vytvářet dojem čitelného, dobře fungujícího subjektu, který adekvátně zastupuje zájmy svého elektorátu. Piráti se namísto toho snaží vytvořit dojem, že s politikou v pravém slova smyslu, s takovou, která je založena na konfliktu, ale současně i na vizích, vlastně nemají nic společného. Opatrnost (či spíše zbabělost) se navíc kromě sociální a daňové politiky nebo protikorupčních témat pomalu začíná vkrádat i do všech dalších oblastí, které dřív Piráti poměrně sebevědomě hájili, včetně řady kulturních témat. Kýžené výsledky to zjevně nepřináší.
Co hájit a proč?
Stále se tak nacházíme v situaci, kdy diskursivní rámec nastoluje pravice (v případě některých témat, jako je migrace, dokonce ultrapravice) a zbytek politického spektra se tím holt nějak musí popasovat. Jenže ostřelování Pirátů může pochopitelně ovlivnit i Starosty, přestože do nich se nikdo netrefuje. Setrvávání na „mírových“ pozicích a neustálá defenziva nakonec mohou vést k tomu, že Piráty nebude po volbách nikdo chtít. Může se stát, že budou tak „špinaví“, že ostatním stranám (naprosto v souladu s tím, co se děje nyní) nezbude, než se od nich distancovat. Zatímco pro Piráty jsou strany sdružené v koalici SPOLU možnými partnery (vyzdvihují jejich údajnou demokratičnost), ze strany ODS se stupňuje dezinformační kampaň a útoky. Jedna z nejvýraznějších tváří strany, Martin Kuba, dokonce otevřeně přiznal, že Pirátům „nechce dělat menšinového partnera“. Sbližování Babiše, fašistů, komunistů a SPOLU v poslední době naznačuje, že tyto strany mají společného mnohem víc, než otevřeně přiznávají. A nikdo z dalších politických stran na toto skandální spojenectví zatím neupozorňuje.
Bylo by přitom naivní si myslet, že lidé v Česku na neoliberální vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase už zapomněli – minimálně na periferiích tomu tak rozhodně není. Drábkovy ponižující reformy, snahy o privatizaci služeb a destrukci dopravy i další problémy mají lidé v Česku stále v živé paměti. Koronavirová pandemie navíc nerovnosti nejen nasvítila, ale také dále prohloubila a část Česka se z chudoby propadla do bídy. Know-how a zkušenosti, které Piráti během pandemického roku nutně museli nabýt, však paradoxně vůbec nepřetavili ve výrazné téma. Na výběr je toho přitom mnoho: od zdravotnictví a sociálních služeb přes vzdělání až k bydlení.
Do voleb zbývá ještě pár měsíců a kampaň ANO ještě ani pořádně nezačala. Můžeme tak čekat cokoli. Už nyní je ale jasné, že z Pirátů se stal hlavní terč. Můžou se samozřejmě dál tvářit, že se nic takového neděje a že jsou nad věcí – mají na to plné právo. Mohou také tvrdit (a už to dělají), že být terčem tak vyhrocené kampaně je svým způsobem čest. Jenže bublina strachu, která se kolem nich vytvořila, je už delší dobu reálná a oni ji zatím neumí propíchnout. Hrozí tak, že koalice Pirátů a STAN skončí po prohraných volbách jako dezinformacemi ubitá parta, která už nebude vědět, jaké postoje hájí a proč.
Autorka je redaktorka Alarmu.