Foto Hans Braxmeier, Pixabay, CC0
„Takováhle katastrofa… to se dřív nedělo,“ prohlásila moje maminka, když v roce 2010 Česko už potřetí během několika málo let zasáhly silné povodně. Jistě, starší lidé jsou vždycky přesvědčení, že za jejich mladých let byla tráva zelenější, přírodní katastrofy se přece dějí odjakživa, mávla jsem tehdy v duchu rukou nad jejím komentářem. Znovu se mi však vybavil, když se ke mně donesla zpráva o ničivé povodni v německém Severním Porýní-Vestfálsku, která vzala více než 170 lidem život a mnoha dalším střechu nad hlavou.
Armin Laschet už signalizoval, že radikální změny nemá v plánu: „Protože je teď takovýto den, nezměníme přece politiku“, odpověděl novinářům bezprostředně po katastrofě na dotaz, jestli hodlá v otázce ochrany klimatu přitvrdit.
Dnes už je většina předních klimatologů a meteorologů zajedno v tom, že přívalové deště a další extrémní projevy počasí, ke kterým v našem podnebném pásu docházelo spíše zřídka, se se změnou klimatu objevují a budou objevovat stále častěji. Ještě než na západě Německa záchranáři stihli ošetřit všechny zraněné, bagry odklidit trosky a ekonomové vyčíslit škody, rozběhla se u našich sousedů debata o tom, jak dalším možným přírodním katastrofám předcházet, ale i jak se na ně lépe připravit. Její výsledek může výrazně ovlivnit nejen budoucnost země, ale také výsledek zářijových parlamentních voleb.
Povodeň a blížící se volby
Krize zpravidla bývají hvězdnou hodinou exekutivy. Vládní strany a jejich představitelé mohou na chvíli odložit oblek, opustit zasedací sál, nasadit holinky a vklouznout do role záchranáře, krizového manažera, který je nablízku občanům a bezprostředně jim zajišťuje pomoc. Takto se dají i vyhrát – nebo naopak prohrát – volby. Voliči chtějí vědět, na koho se v krizi mohou spolehnout. Své o tom ví například Edmund Stoiber, který v roce 2002 kandidoval na nejvyšší vládní post za CDU/CSU. Nejdříve se situace pro Stoibera vyvíjela slibně, průzkumy mu slibovaly pětiprocentní náskok před úřadujícím sociálně demokratickým kancléřem Gerhardem Schröderem. Pak přišla povodeň. Zatímco Schröder se brodil v holinkách bahnem, naslouchal poškozeným a schvaloval opatření na obnovu poničených obcí, Stoiber byl na dovolené a dorazil až o několik dní později. Než přišel den voleb, mírně pozitivní trend pro Stoiberovu CDU/CSU se otočil, Schröder zvítězil a zůstal v čele země.
Zatímco vládní politiky lze v takové situaci jen těžko vinit z populismu, protože řešit krize je součástí vládní odpovědnosti, opoziční politici přešlapující v blátě naopak spíš překážejí a snadno budí dojem, že si chtějí návštěvou krizové oblasti jen vylepšit PR. Můžeme z toho usoudit, že nedávná katastrofa vynese kandidáta CDU/CSU Armina Lascheta, který má zároveň jakožto zemský ministerský předseda povodní zasaženého Severního Porýní-Vestfálska odpovědnost její následky řešit, rovnou do kancléřského křesla? A naopak jeho hlavní vyzyvatelka Annalena Baerbock z opozičních Zelených bude u voličů tratit, protože nemá k dispozici finanční prostředky ani záchranáře, které by mohla do regionu vyslat, a nezbývá jí než situaci zpovzdálí komentovat?
Tentokrát to tak jednoznačné nebude. Odklízení trosek a přímá pomoc postiženým sice budou doménou Armina Lascheta, hned poté však dojde na otázku příčin katastrofy, tedy otázku klimatu – ústřední téma Zelených. Ti se mu věnovali už ve chvíli, kdy ještě nepatřilo k tématům, od kterých lze očekávat výraznější zisk voličských hlasů. Ničivé následky, před nimiž vědci dlouho varovali, jsme mohli pozorovat daleko za hranicemi Evropy, ale na domácí půdě zůstávaly až donedávna spíše abstraktním pojmem. Nedávné události Němcům ukázaly, že změny klimatu jsou nejen o neviditelných tunách oxidu uhličitého a jejich možných následcích na druhém konci světa, ale že je mohou připravit o střechu nad hlavou, vlastní život nebo život jejich blízkých. Klimatické změny získaly konkrétní, děsivou tvář, kterou může veřejnost – a tím pádem i politika – jen těžko ignorovat.
Přijde nový bod zvratu?
Po katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima v Japonsku před deseti lety se německá vláda v čele s kancléřkou Merkelovou rozhodla k radikálnímu kroku – ukončit provoz jaderných elektráren. Není proto s podivem, že si někteří komentátoři kladou otázku, zda současné záplavy nemohou být novým „Fukušima momentem“ německé politiky – výchozím bodem opatření a kroků mnohem odvážnějších, než byly ty dosavadní. Armin Laschet už signalizoval, že radikální změny nemá v plánu: „Protože je teď takovýto den, nezměníme přece politiku“, odpověděl novinářům bezprostředně po katastrofě na dotaz, jestli hodlá přitvrdit v otázce ochrany klimatu.
Ani to největší úsilí Německa však samo o sobě nestačí; dokonce ani koordinované snahy největších průmyslových států by nepřinesly zlepšení okamžitě. Kromě boje proti klimatickým změnám je proto potřeba se připravit na příchod dalších extrémních projevů počasí a přírodních katastrof, což zahrnuje jak strategii adaptace na klimatické změny, tak i lepší systém civilní ochrany. Ten je nyní terčem kritiky, protože meteorologové upozorňovali už několik dní před katastrofou na příchod extrémně silných dešťů, varování se však k lidem v zasažených obcích nedostalo. Jak se mohlo něco takového stát zrovna v Německu?, zaznívá v překvapených komentářích zahraničních médií i příspěvcích pod články o katastrofě. Německo, které běžně naopak vysílá dobře vyškolené a technicky vybavené záchranáře do oblastí katastrof jinde ve světě a je známé vysokou organizovaností veřejné správy, je však také federativní republikou, kde řada kompetencí leží v rukou spolkových zemí a velkou odpovědnost mají také obce. To v případě události, jako je povodeň, může vést k tomu, že se na některých místech varování k občanům nedostane včas nebo vhodnými kanály. Existují například tři různé aplikace na varování před extrémním počasím, koordinace mezi nimi neprobíhá. Někteří politici, například spolupředsedkyně Zelených Annalena Baerbock, by proto chtěli systém civilní ochrany v budoucnu více centrálně koordinovat. Navíc se přírodní katastrofy Německu dlouho víceméně vyhýbaly a místy se na nutnost mít opatření, která by na ně mohla efektivně reagovat, jednoduše zapomnělo. I to se teď nejspíš změní.
Krizový management klimatické krize
Debata o tom, jak by měl stát reagovat na ničivé povodně a zamezit dalším katastrofám nebo je aspoň zmírnit, poběží ještě dlouho – minimálně do zářijových voleb. Dobré šance v nich uspět má ten či ta, komu němečtí voliči nejvíce uvěří, že zvládne rychle a efektivně zareagovat na kritickou situaci, reformovat systém opatření pro včasné varování a zmírnění následků a odhodlaně se postavit hlavním příčinám přírodních katastrof. Jak ukázal čerstvý průzkum pro týdeník Der Spiegel, schopnost dobrého krizového řízení Němci ze všech politických stran nejvíce připisují vládní CDU/CSU (ne však jejímu předsedovi Laschetovi), až se značným odstupem následují socialisté (SPD) a Zelení. Starším průzkumům, v nichž šlo o posouzení kompetentnosti stran v otázkách ochrany klimatu, zase jednoznačně dominovali Zelení.
Dokázal by se Armin Laschet podobně razantně, jako si nazul holínky, pustit i do řešení klimatické krize doma i na evropské půdě? A zvládla by Baerbock roli krizové manažerky v situaci, kdy jí bude bahno sahat až po kolena? Kandidáti by přitom měli nejen navrhovat klimatická nebo ochranná opatření, ale také říct, jak na ně zajistí prostředky – z kapes všech daňových poplatníků, nebo od průmyslu, který k poškozování klimatu výrazně přispívá? A udělají dost pro to, aby klimatická opatření nadměrně nezatížila ekonomicky a sociálně slabší část společnosti, která má ze změn oprávněné obavy? Oba mají ještě do září možnost na tyto otázky přinést přesvědčivou odpověď.
Autorka je ředitelka pražské kanceláře Heinrich Böll Stiftung.