Foto Dr Greg, Wikimedia Commons (CC BY 3.0)
Britští labouristé utrpěli v květnových komunálních volbách porážku tak ponižující, že by se za ni nemusela stydět ani česká sociální demokracie. Povolební tragikomedie na sebe nenechala dlouho čekat. Internetové platformy zaplnila videa koktajících poslanců neschopných odpovědět na otázku, jaké hodnoty labouristická strana vlastně reprezentuje. Ve ztraceném hartlepoolském obvodu vyšlo najevo, že místo programových priorit doporučilo stranické vedení místním aktivistům, „ať si prostě na kancelář pověsí vlajku“. Korunu tomu nasadil labouristický lídr Keir Starmer, který po svém slibu, že z volební porážky „vyvodí osobní zodpovědnost“, promptně vyvodil zodpovědnost své místopředsedkyně Angely Rayner a zbavil ji postu.
Preston implementoval nový soubor hodnotících kritérii pro veřejné zakázky, které kladou důraz především na pracovní podmínky zaměstnanců a zaměstnávaní lokální pracovní síly.
V kontextu absolutního stranického chaosu je ale o to důležitější vyzdvihnout příklad severoanglických samospráv, které se vzepřely trendu hroutící se „rudé zdi“ na severu Anglie a udržely si výraznou labouristickou většinu. Vedení strany navzdory dokázaly nabídnout voličům skutečnou ekonomickou alternativu založenou na principu komunitního zisku, progresivním zadávání veřejných zakázek a podpoře družstevnictví. Touto alternativou je prestonský model. Co dělá město Preston jinak? A jak se prestonským labouristům podařilo přežít mezi politikou škrtů konzervativní vlády a kolabujícím vedením vlastní strany?
Komunitní zisk
Svou historií se Preston výrazně neliší od ostatních středně velkých měst v severní Anglii. Figuruje v ní textilní a automobilový průmysl a jejich decimace v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ve městě zhruba o velikosti Ústí nad Labem se stal odliv investic chronickým problémem. Místní zastupitelstvo navíc od nástupu Blairovy New Labour na konci devadesátých let nemělo jasnou většinu. Střídání menšinových administrativ a širokých koalic městu na politické stabilitě nepřidalo. V roce 2011 tak čerstvě zvolený labouristický magistrát stál před bezútěšnou situací. V deindustrializovaném Prestonu se službám dařilo nahradit průmysl jen stěží a nezaměstnanost se blížila k deseti procentům, o tři procenta více než ve zbytku země. Rozpočty místních samospráv byly navíc drasticky redukovány v rámci politiky škrtů vládnoucí Konzervativní strany. V důsledku škrtů přišel Preston o vládní grant, který byl postupně redukován z 13 milionů liber v roce 2013 na dnešní sotva tři miliony. Město tak přišlo skoro o třetinu svého třicetimilionového rozpočtu.
Prestonská alternativa tedy vznikala jako z nouze ctnost. Její úspěch je silnou odpovědí na výtku, že „rozdavačským“ levicovým modelům se může dařit pouze v době ekonomického růstu. Na rozdíl od blairovských třetích cest není prestonský model produktem globálního hospodářského boomu, ale reakcí na hlubokou ekonomickou krizi. V dnešní situaci, kdy se vláda pravice na dalších pět let zdá nevyhnutelná, je potřeba silného argumentu pro levicovou komunální politiku o to urgentnější. Často vyzdvihovaná „apolitičnost“ komunální politiky pak dává levicovým myšlenkám jedinečnou příležitost distancovat se jak od abstraktních kulturních válek, tak od identitárních půtek mezi „tradiční“ a „novou“ levicí.
Koncepce prestonského modelu samozřejmě nevznikla v politickém vakuu, ale byla inspirována úspěšnou praxí ze zahraničí. Například práce s klíčovými institucemi a principem komunitního zisku je založena na zkušenostech z amerického Clevelandu. Podpora družstevních praktik byla zase inspirována baskickou mondragonskou kooperativou. Prestonští labouristé tyto mezinárodní zkušenosti načerpali díky konferencím pořádaným Centrem lokálních ekonomických strategií (CLES) a platformou The Democracy Collaborative. Prestonský model je syntézou těchto zkušeností a upravuje je pro kontext evropské komunální politiky.
Základem prestonského ekonomického modelu je princip komunitního zisku. Standartní přístupy k místnímu rozvoji často staví na hledání externích investic například pobídkami pro mezinárodní firmy nebo projekty partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP). V rámci PPP projektů byla za vlády Tonyho Blaira pod záminkou efektivity de facto privatizována část Národní zdravotní služby a významné infrastrukturní stavby. Na rozdíl od těchto strategií klade princip komunitního zisku na první místo udržení peněz v regionu. Toho je dosaženo navrácením základních služeb pod kontrolu města, prioritizací místních firem při zadávaní veřejných zakázek a podporou družstevnictví v odvětvích, která v regionu zatím chybí. Dochází tak k diverzifikaci místní ekonomiky, která se stává méně závislou na externích faktorech. Krach nadnárodní společnosti tak již za sebou nezanechá stovky nezaměstnaných a místní samosprávy se nemusí obávat milionových dluhů z netransparentních PPP projektů.
Zakázky pro místní pracovní sílu
Ihned po svém zvolení v roce 2011 provedl magistrát analýzu městských výdajů, aby bylo možné určit, jak velká část peněz vydaných na veřejné zakázky končí mimo město a mimo region. Proces analýzy a veškerých následujících kroků neprobíhal pouze v rámci městských příspěvkových organizací, ale i prostřednictvím dialogu s klíčovými veřejnými institucemi neovládanými městem, jako je například University of Central Lancashire nebo místní nemocnice. Z analýzy vyšlo najevo, že původní struktura dodavatelských řetězců zanechávala pouze šest procent veřejných výdajů v Prestonu, a 39 procent v širším kraji lancasterského hrabství. Hlavním cílem magistrátu tak bylo získat kontrolu nad oněmi 61 procenty veřejných investic, které skrze outsourcing a PPP projekty mizely z regionu.
Místní labouristé tohoto cíle dosáhli za pomoci progresivního zadávaní veřejných zakázek. To představuje odklon od tradičního vnímání veřejných zakázek, které pracuje s cenou jako prioritou, pokud jsou splněny základní požadavky na kvalitu. Důraz na cenu spolu se složitostí podávaní žádostí o účast na veřejné soutěži ovšem vedou k dominanci velkých, často zahraničních firem na poli veřejných zakázek. Ty jsou sice zakázku schopny provést levněji, ale efektivita často přichází za cenu nízkých mezd a zahraničních subdodavatelských řetězců. Jak ukázala analýza výdajů, v regionu pak z celé zakázky kromě jejího předmětu nezůstává skoro nic.
Preston implementoval nový soubor hodnotících kritérii pro veřejné zakázky, které kladou důraz především na pracovní podmínky zaměstnanců, zaměstnávaní lokální pracovní síly, podporu učňů a délku dodavatelských řetězců. Aby tato pravidla nepodléhala často restriktivní evropské legislativě o veřejných zakázkách, bylo nutné zakázky kreativně rozdělit na menší počet subkontraktů. Například kontrakt na školní obědy v hodnotě 1,6 milionu liber, který byl dodáván nadnárodní cateringovou firmou, byl rozdělen na menší části, o které se úspěšné ucházeli místní zemědělci. Stejným způsobem byl rozdělen tender na novou policejní stanici. Oblastní policejní velitelství v rámci zakázky na novou budovu zorganizovalo sérii „meet the buyer“ setkání s místními dodavateli, díky nimž se finální rekonstrukce zúčastnili i drobní živnostníci. Stejným způsobem klade Preston důraz na přístupnost veřejných soutěží, kterou zlepšuje ve spolupráci s místní univerzitou pomocí workshopů pomáhajících firmám s podáváním přihlášek.
Je samozřejmě nerealistické předpokládat, že místní dodavatelé mohou pokrýt veřejné zakázky ve všech odvětvích. Aby tyto mezery byly zaplněny, založilo město platformu Preston Cooperative Development Network za účelem podpory družstevnictví. Tato organizace spojuje stávající družstva aktivní v kraji s novými zájemci o družstevní model, ať už ve službách či ve výrobě. S její pomocí vzniklo v Prestonu několik úzce specializovaných družstev, například družstvo vzdělávacích psychologů nebo kooperativa nabízející digitální marketing. Tyto služby by zadavatelé zakázek původně v regionu hledali jen stěží. Hlavním poskytovatelem dostupného bydlení v Prestonu je místní bytové družstvo, které ve městě vlastní 6500 bytů a aktivně skupuje a renovuje nepoužívané nemovitosti. Činí tak za pomoci učiliště, které samo provozuje a kterým za posledních deset let prošlo přes šest tisíc učňů. V organizacích, kde není model družstevního vlastnictví aplikovatelný, se město zasazuje alespoň o udržování standardu národní důstojné mzdy.
Inspirace pro další samosprávy
A kde je prestonský model dnes, po deseti letech implementace? Část výdajů z veřejných zakázek, která zůstává v místní komunitě, vzrostla z šesti (38 milionů liber) na 18 procent (112 milionů liber) uchovaných v Prestonu samotném a z 39 na 79 procent uchovaných v širším lancasterském hrabství. Magistrátu se tak podařilo snížit procento veřejných peněz unikajících z regionu z 61 na 21 procent. Více než čtyřem tisícům zaměstnancům se podařilo dosáhnout na standard důstojné mzdy a nezaměstnanost klesla pod národní průměr na 3,7 procenta (údaje z prosince 2019). Preston se v roce 2018 umístil na vrcholu indexu místního rozvoje jako nejvíce zlepšené město ve Velké Británii. Prestonský model také posloužil jako inspirace pro další levicové samosprávy v severní Anglii. Jako jeden příklad za všechny je možné uvést Salford, kde místní magistrát zavedl variantu prestonského modelu s důrazem na místně specifická mediální a kulturní odvětví.
Není tedy divu, že tam, kde se v letošních volbách hroutila labouristická rudá zeď jako domeček z karet, se prestonským labouristům podařilo získat 30 ze 48 křesel v místním zastupitelstvu. Stejně jako prestonští zastupitelé začínali před deseti lety, musí i dnešní levice začít od začátku. Voliče si nezíská pochybnými parlamentními aliancemi ani variacemi na zdiskreditované třetí cesty, ale jen a pouze nabídkou reálné ekonomické alternativy. A právě prestonský model je onou alternativou – alternativou pro politiku, která je skutečně komunální, nejen jménem, ale i svým obsahem.
Autor je člen Labour Party, žije v Londýně.