Foto Pxhere
Minulý týden vzbudili zájem médií Matěj Stropnický s Janou Maláčovou, kteří šli spolu s třicítkou inspektorů práce, dvaceti policisty a celní správou na kontrolu do firmy Persona International CZ, s.r.o., v průmyslové zóně Krupky na Teplicku. Shodou okolností se jedná o továrnu, kde jsem před čtyřmi lety krátce pracovala jako agenturní zaměstnankyně. Jejich počin vzbudil velké vášně, v médiích se objevila řada odsudků a dokonce i právní analýzy dokazující, že porušili zákon. Zda ho opravdu porušili, se může ukázat u soudu, ovšem moralistické úvahy nad tím, že si dělají kampaň, působí v českých zemích poněkud legračně. Kampaň si podobným způsobem dělá spousta politiků a zatím se nezdálo, že by to někomu obzvlášť vadilo. Stejně tak úvahy nad tím, zda to bude, nebo nebude fungovat (jako předvolební kampaň), jsou od lidí, kteří by nikdy sociální demokracii nevolili, ze všeho nejvíc zbytečné. Zda se dvojici Maláčová a Stropnický povede oslovit nízkopříjmové pracující, aby šli volit, a zda je jejich strategie „levice bez liberalismu“ nosná a má potenciál, se uvidí ve volbách.
O problematice inspekce práce by se dalo psát dlouho, jisté ale je, že tento systém v současné době příliš nefunguje, i když samozřejmě SUIP řadu věcí zjistí a pokutuje.
Mezi různými komentáři, ať už v novinách nebo na sociálních sítích, se objevovaly až fantaskní teorie, ze kterých vyplývalo například to, že se podobné kontroly odehrávají snad jen před volbami. Nebo že téma levné práce lidi ve skutečnosti nezajímá, protože důležitější jsou kulturní války. Ze své zkušenosti však mohu říct, že vše, co se týká pracovních podmínek, ten bájný lid naopak velice zajímá a že jsem nikdy neměla tak plodné, zajímavé, vzrušující a dlouhotrvající diskuse se svými čtenáři jako v případě tohoto tématu. Jiná věc je, zda je politici umějí dobře uchopit. A co se týká fungování Státního úřadu inspekce práce (SUIP), informovala o jeho činnosti zevrubně na stránkách Alarmu Šárka Homfray ve svém komentáři Kontroly ukazují na neúctu k zákoníku práce i právům zaměstnanců. Zcela jasně z něj vyplývá, že kontroly jako takové probíhají stále, pouze jim před volbami někdo věnuje pozornost.
Ohlášená inspekce
Když jsem před lety publikovala na Alarmu sérii reportáží o pracovních podmínkách, soustředila jsem se v nich vždy jen na popis jednotlivých pracovních zkušeností. O něco později jsem ale napsala i knihu, která nebyla souborem mých reportáží, nýbrž deníkem, ze kterého publikované texty vycházely. Zápisky byly proložené shrnutím základních problémů, jež téma práce a pracovních podmínek provázejí. Vedle fungování odborů, agenturního zaměstnávání nebo úřadů práce jsem v knize řešila právě i inspekci práce a důvody, proč často porušování zákoníku práce nezjistí.
Vzhledem k tomu, že se od té doby situace nijak zásadně nezměnila, zkusím zde své poznatky ve zkratce shrnout. Inspekce práce funguje většinou tak, že jí přijde nějaký podnět a její zaměstnanci ho jdou prošetřit. Většina kontrol je ohlášených, výjimku tvoří ty kontroly, které zjišťují přítomnost nelegálních zaměstnanců, většinou cizinců. V takovém případě přicházejí inspektoři spolu s policií. Pokud nechtějí zjišťovat přítomnost zahraničních nelegálních zaměstnanců, své návštěvy zpravidla ohlašují. Dělají to z toho důvodu, že během kontroly potřebují mnoho různých dokumentů a podkladů a chtějí, aby byly připravené. Na místě hovoří i se zaměstnanci, kteří jsou ale často vybráni mistrem nebo mistrovou. Z rozhovorů vzniká zápis, který je sice anonymizovaný, ale vzhledem k nízkému počtu lidí, s nimiž inspektoři hovoří, lze ze zápisu většinou dovodit, kdo co říkal. Do tohoto zápisu může zaměstnavatel nahlížet. Zaměstnanci se tak bojí, že pokud by řekli něco špatného o svém zaměstnavateli, budou mít problémy, a proto raději o ničem nemluví.
Dalším úskalím je, že povědomí o zákoníku práce je mnohdy nízké, takže někteří zaměstnanci ani nevědí, že nějaká konkrétní praktika je jeho porušením, a stěžovat si tudíž ani nemohou. Některým zjištěním zase brání skutečnost, že zaměstnavatel má v pořádku papíry a porušení zákoníku práce v nich nelze najít, přestože se fakticky děje. Kromě toho se při ohlášených návštěvách má zaměstnavatel čas připravit a rozdat kupříkladu ochranné pomůcky, které jindy nedistribuuje. Nebo říct některým zaměstnancům, kteří nemají v pořádku papíry, aby zůstali ten den doma.
Agentury, které nejsou agenturami
Co se nelegálního zaměstnávání týče, tam je zákonem určeným viníkem zaměstnavatel, což je v tomto případě agentura, která pracovníky firmě zprostředkovává. Samotná firma je pak v zákoně označena jako „uživatel“ a sice může také nést odpovědnost, ale pokuty jdou často za agenturami nebo ještě spíš za společnostmi, které jako agentury registrované nejsou, ale fungují tak. Ty jsou často dceřinými společnostmi jiných společností, a když na ně přijde kontrola, stihnou se rozpustit dřív, než dostanou pokutu. A pak zase vzniknou jiné společnosti, které totéž vesele provozují dále.
Kromě toho existují ještě další finty, kdy agentura (ve skutečnosti společnost s jinou právní subjektivitou), neposkytuje uživateli, tedy firmě, kde lidé pracují, zaměstnance, ale formálně si pouze pronajímá výrobní linku, nebo třeba regál v obchodě, kde tito lidé pracují. V tomto případě se jedná o zastřené agenturní zaměstnávání. Formální vazba na skutečného zaměstnavatele pak je zcela nulová a možnosti SUIP postihnout toto chování omezené. Lidé z inspektorátu by museli být na místě nepozorováni, aby viděli, kdo skutečně zadává těmto lidem práci.
O problematice inspekce práce by se dalo psát dlouho, jisté ale je, že tento systém v současné době příliš nefunguje, i když samozřejmě SUIP řadu věcí zjistí a pokutuje. Na vině přitom není jen jeho fungování a relativně nízká invence jeho pracovníků, ale také personální možnosti, přemíra podnětů, které nikam nevedou, a především strach zaměstnanců, s nimiž kontroloři mluví a kteří se bojí, že když se ozvou, přijdou o práci. Zda se může dvěma politikům podařit tyto problémy překonat během návštěv, kolem kterých je takový mediální humbuk, nebo snad přispět svou přítomností k tomu, že inspekce bude mít lepší výsledek, si už jistě domyslíte sami.
Autorka je redaktorka Alarmu.