Souběžně s prezidentskými volbami proběhlo loni v Kalifornii osudové referendum. Pod názvem Proposition 22 se skrýval návrh, který si kladl za cíl změnit pojetí pracovního práva ve státě. Firmy takzvané gig economy v čele například s Uberem pomocí Prop 22 (jak se návrhu zkráceně říká) chtěly kodifikovat, aby například řidiči, již pro ně jezdí, mohli být klasifikováni nikoliv jako zaměstnanci, ale jako de facto nezávislí živnostníci. Takové zařazení obhajují firmy s tím, že poskytuje větší flexibilitu než klasické zaměstnanecké smlouvy. Flexibilita v tomto případě ale pochopitelně znamená i to, že firmy pracujícím nemusí zajišťovat zdravotní pojištění, že pracující nejsou chráněni zákony stanovujícími minimální mzdu nebo nemají nárok na kolektivní vyjednávání.
California Uber alles
V Kalifornii se podařilo firmám gig economy pojistit si budoucnost velmi zásadně. Prop 22 obsahuje klauzuli, podle které jakákoli další modifikace ustanovení místním zákonodárným sněmem vyžaduje pro schválení sedmiosminovou většinu. Společnosti se teď obracejí ke státům jako Illinois nebo New York, kde však budou muset změnit strategii: zatímco většina států v západní půlce Spojených států umožňuje o podobných návrzích hlasovat v referendech, na východním pobřeží je to daleko méně obvyklé. „Nemůžeme prostě zkopírovat to, co se stalo v Kalifornii,“ řekl pro Bloomberg konzultant Neal Kwatra, který má za sebou práci pro odborové svazy, Uber i newyorského guvernéra Andrewa Cuoma.
Na jakou stranu se Bidenova administrativa přikloní, zůstává i ve sféře pracovního práva v tuto chvíli největší nezodpovězenou otázkou letošního roku.
Kalifornští pracující už začali vliv Prop 22 pociťovat. „V lednu obchodní řetězce Vons, Pavilions a Albertsons oznámily, že budou propouštět zaměstnance na plný úvazek – kteří pobírají benefity a kteří byli ještě před několika měsíci vynášeni do nebes jako ‚nezbytní zaměstnanci‘ – a nahradí je subdodavateli skrze firmu DoorDash, která získala celonárodní kontrakt na převzetí těchto služeb,“ píše Alexander Sammon pro časopis The American Prospect. „Rozhodnutí Vonsu zrušit tyto pracovní pozice mě rozrušilo a zklamalo. Považoval jsem je za poslední firmu, která se ke svým řidičům chovala eticky, ale už to tak není,“ řekl řidič Dylan pro losangeleský web Knock LA. „Naše práce je jako práce kohokoliv jiného. Pokud nebudeme trvat na svých pracovních právech, spousta lidí, včetně nás, bude považována za druhořadé,“ řekla pro Bloomberg losangeleská řidička Lyftu Moore.
Řidiči čtyř aplikací a odborový svaz Service Employees International Union (SEIU) se proto rozhodli na začátku roku napadnout Prop 22 u kalifornského nejvyššího soudu. Ten se ale jejich stížností odmítl zabývat přímo, a řidiči se tak budou muset k procesu propracovat skrze nižší instance. „Ani úspěch v tomto případě však nemusí odstranit hlavní část Prop 22, která klasifikuje řidiče jako kontraktory,“ varuje Zachary Sorenson na odborářském webu On Labor. Větší štěstí mělo 70 tisíc kalifornských řidičů nákladních vozů, kteří podle nedávného rozhodnutí federálního soudu nemohou být nadále klasifikováni jako pouzí „nezávislí kontraktoři“.
Prop 22 pro všechny
Investor Shawn Carolan – jehož společnost Menlo Ventures patřila k raným investorům do Uberu – napsal v týdnu po volbách komentář pro technologický web The Information, ve kterém velebí Prop 22 jako ideální model pro budoucnost. „Pracující ve všech možných odvětvích, od zemědělce až po ošetřovatele v zoologických zahradách, by mohli těžit ze struktury, kterou Prop 22 poskytuje, pokud by na ně byla rozšířena. Myslím si, že by mohla fungovat v podstatě v každém odvětví, u kterého není pro dobré odvedení práce klíčové udržovat spojení s jedním zaměstnavatelem,“ píše Carolan. Limit vidí teprve u profesionálních sportovců. „U sportu se mi nezdá proveditelné například měnit hlavního trenéra na každý trénink – kontinuální vztahy a předávání vědomostí jsou tu příliš důležité pro základní fungování,“ píše Carolan.
Firmy se rozhodly nenechat nic náhodě a do kampaně za toto opatření nalily přes 200 milionů dolarů. Více peněz na státní úrovni za celé loňské volby stály jen dvoje volby: velmi kompetitivní senátní kampaně v Georgii a Severní Karolíně. Naopak do kampaně proti Prop 22 odpůrci ustanovení investovali jen necelých 19 milionů. Návrh prošel díky hlasům 58,6 procenta voličů – téměř o tři miliony více Kaliforňanů hlasovalo pro, než proti. Firmy si pogratulovaly a hned se začaly soustředit na to, aby podobná opatření prosadily i v ostatních státech.
„Rozhlížíme se teď po naší zemi a jsme připraveni bojovat za novou strukturu benefitů, které jsou přenosné, proporční a flexibilní,“ řekl po vítězství Tony Xu, šéf aplikace na doručování jídla DoorDash. „Doufám, že další státy budou naslouchat hlasům řidičů a dalších doručovatelů, kteří silně podporují tyto zákony, které zlepšují práci v gig economy,“ prohlásil mluvčí Uberu Matt Wing. Problém tedy není zdaleka jen kalifornský. Naopak, jde opravdu o hodně – podle International Labor Organization (ILO) v roce 2017 v gig economy pracovalo 55 milionů Američanů tedy 34 procent pracovní síly. V té době ILO odhadovala, že do roku 2020 naroste toto číslo na 43 procent.
Nová demokratická administrativa v čele s Joem Bidenem je v tomto ohledu poměrně schizofrenní. Začněme tím kritickým. Poradcem pro pracovněprávní problematiku jak v tranzičním týmu, tak nyní přímo v Oválné pracovně není nikdo jiný než Seth Harris, který pracoval jako náměstek ministra práce v době Obamovy administrativy. Především je ale autorem prapůvodních návrhů, které se rozrostly v Prop 22. Seth Harris sice není nijak spřízněný s viceprezidentkou Kamalou Harris, to ale neznamená, že tu nejsou jiné vazby. Kamala Harris má jako bývalá senátorka za Kalifornii k technologickým gigantům blízko z principu – a v tomto případě natolik blízko, že její švagr Tony West je ředitelem právního úseku Uberu.
Sám Joe Biden ale během prezidentské kampaně sliboval, že bude nejvíc proodborářským prezidentem v americké historii. Tímto směrem se vydal minimálně při výběru ministra práce. Na tento post byl prý chvíli zvažován i Seth Harris. Nakonec si ale Biden vybral bývalého starostu Bostonu Martyho Walshe, který má úzké vazby na odbory a jeho nominace byla odborářským hnutím vnímána jako významná výhra. To ovšem neznamená, že by Walsh byl bůhvíjaký radikál. „Ty firmy dosahují zisku a výnosu, za což se na nikoho zlobit nebudu, protože o tom Amerika je. Chceme ale také zajistit, aby tento úspěch prokapal i k pracujícím,“ řekl Walsh na konci dubna pro Reuters. „Ještě problém zkoumáme, ale ve spoustě případů by pracující v gig economy měli být klasifikováni jako zaměstnanci. V některých případech je s nimi zacházeno s respektem, v jiných to tak ale není a my potřebujeme, aby v tomto existovala konsistence,“ vysvětloval Walsh.
Jedna z cest, kterými by se Bidenova administrativa mohla vydat, je stav v Kalifornii před prosazením Prop 22. „V dubnu 2018 kalifornský nejvyšší soud jednohlasně rozhodl, že doručovací společnost Dynamex Operations West Inc. porušila státní zákony tím, že se pokusila převést své řidiče ze zaměstnanců na kontraktory. V rámci rozhodnutí soud zavedl nový standard nazvaný ‚ABC test‘ podle svých tří částí. Soud rozhodl, že pracující mají být považováni za zaměstnance až na ty případy, kdy jejich práce není podřízena přímé kontrole firmy, nespadá do běžné gesce firmy nebo se pracující rozhodli začít nezávisle podnikat,“ vysvětluje Josh Eidelson na webu Bloomberg.
Americký kompas ukazuje vpravo
Byla by ale chyba si myslet, že tlak na změnu statu quo přichází jen z americké levice. Podobně jako ve věci antimonopolních zákonů sílí v posledních letech nespokojenost se směřováním gig economy i v určitých pravicových kruzích. Typickým příkladem je think tank American Compas, který založil Oren Cass. Ten v letech 2008 a 2012 pracoval na prezidentských kampaních Mitta Romneyho, který opravdu nepatří k těm republikánům, kteří by v ekonomických otázkách často pošilhávali doleva. Před několika týdny vydal American Compas esej Winghama Rowana s názvem Remaking the Modern Market. Tento britský bývalý novinář se dlouhodobě věnuje reformám pracovního práva a jeho řešení se od těch zmíněných vyvěrajících z americké demokratické strany značně odlišují. Podle Rowana by měli státní instituce vytvořit vlastní platformy s nabídkou práce v gig economy a tím de facto nastavit standardy tohoto trhu. Svůj plán přirovnává k opatřením z velké hospodářské krize a je velmi pravděpodobné, že by mohl najít společnou řeč například s vyznavači takzvané moderní měnové teorie (MMT) s požadavky plné zaměstnanosti a záruky zaměstnání.
Svůj model Rowan také přirovnává k „public option“, tedy poměrně centristickému návrhu reformy amerického zdravotnictví, ve kterém by soukromé pojišťovny zůstaly zachovány, ale vláda by zřídila také státní alternativu k soukromému sektoru. „Takováto drobná intervence – vytvoření větší možnosti volby v trzích – by mohla mít širší dopad než regulace agresivních platforem. Možná bychom měli dát trhům šanci vyřešit dnešní rostoucí nerovnost a související hněv veřejnosti před tím, než bude vládou nařízené přerozdělování nevyhnutelné,“ uzavírá Rowan.
Do kategorie zaměstnanců by přeřadil řidiče a jiné pracující v rámci gig economy proodborářský Protecting the Right to Organize Act, který právě projednává Kongres. Problém ale je, že i když demokraté drží většinu v obou komorách a mají prezidenta v Bílém domě, v Senátu mají jen tu nejtěsnější možnou většinu. Už přesvědčit všechny senátory jen z vlastní strany se přitom pro Bidena zdá být oříšek i v případě daleko méně „kontroverzního“ balíku investic do americké infrastruktury. Se zásadním posílením pracovněprávních a odborářských zákonů tak pravděpodobně nelze příliš počítat.
Americké odborové svazy to zjevně chápou a v rámci bojů o status pracujících v gig economy mluví z většiny o ochotě hledat kompromisy. Viceprezident Teamsterů (největšího amerického odborového svazu řidičů) Ron Herrera přímo říká, že je potřeba „potkat se někde uprostřed“. „Příměří s velkými odbory by mohlo být jedním z dosud největších vítězství firem gig economy: výměnou za určité výhody, jako jsou kolektivní vyjednávání a zdravotní benefity, by mohly upevnit svou imunitu proti tradičnímu pracovnímu právu a zabránit agresivnějším odborářským snahám,“ soudí Eidelson. Uvádí také, že představitelem této „střední cesty“, která by nadále vyjímala pracovníky například ze zákonů o minimální mzdě, je dlouhodobě právě Seth Harris. Na jakou stranu se Bidenova administrativa přikloní, zůstává i ve sféře pracovního práva v tuto chvíli největší nezodpovězenou otázkou letošního roku.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.