Foto Petr Zewlakk Vrabec
„Lázně? V Karlovarském kraji. Výhled? V Karlovarském kraji. Příroda? V Karlovarském kraji.“ Z oken autobusu pozoruju reklamní sdělení vysázené podél cesty mezi Karvinou a Ostravou. Region, který je v povědomí veřejnosti zapsaný jako kraj uhelných jam, si platí reklamu na druhém konci republiky, v kraji uhelných děr. Vydělává na tom snad jen reklamní agentura pronajímající billboardy. Dokonalá ilustrace absurdní situace regionů, v nichž pozvolna končí těžba uhlí.
Místo těžby uhlí výroba aut
Debata o tzv. spravedlivé transformaci u nás začala až v posledním roce. Dřív jsme toto sousloví znali jen z hesel odborů a ekologického hnutí, které požadovaly ústup od environmentálně škodlivých odvětví a zachování sociálních jistot a společenské soudržnosti. Podle databáze Media Press se pojem zmiňoval v posledním roce desetkrát víc než za předcházející čtyři roky dohromady. Jako by až teď bylo třeba řešit, co bude s horníky a lidmi zaměstnanými v odvětvích navázaných na těžbu a spalování uhlí.
Hrozí, že peníze z transformačních fondů spíš doputují do Opavy, Karlových Varů a bohatých částí Ostravy, než že zlepší situaci v Přívozu, Karviné nebo Vřesové a vyrovnají současnou environmentální a sociální nespravedlnost.
Chtít však dnes spravedlivou transformaci Moravskoslezského nebo Ústeckého kraje je tak trochu jako přicházet s křížkem po funuse. Největší vlna propouštění a zavírání dolů a hutí nastala už v devadesátých letech, na Ostravsku v současnosti funguje poslední černouhelný důl ČSM v Karviné. Pro společnost OKD, která ho provozuje, pracuje sedm tisíc lidí a zavřít se má příští rok. Je samozřejmě důležité, aby tito zaměstnanci měli zajištěnou důstojnou budoucnost, rekvalifikaci nebo předčasné důchody. Zaměstnanost se však v uhelných regionech už dávno a za účasti miliardových státních pobídek z velké části přelila do automobilového průmyslu, například do továrny Hyundai v Nošovicích nebo průmyslové zóny Triangle u Loun. Ráz kraje definovaného těžbou uhlí a litím oceli se tedy už částečně proměnil. Největší díl zaměstnanosti a HDP zajišťuje autoprůmysl. Jedno neudržitelné odvětví nahradilo jiné.
Nasnadě je otázka, kam tedy peníze z transformačních fondů potečou. Ačkoli jsou podle Evropské komise určené pro malé a střední podniky a velké podniky by je měly získávat jen v případě, že jejich projekty budou opravdu nezbytné pro transformaci, je to ve skutečnosti trochu jinak. Z dokumentů Ministerstva životního prostředí, které má finance z Fondu spravedlivé transformace rozdělovat, vyplývá, že více než polovina z celkového objemu fondu, který činí 44 miliard, poputuje na velké projekty s rozpočtem nad dvě stě milionů a u zbytku peněz z fondu se rozhodne později. Podobné problémy se týkají i Modernizačního fondu, který je plněn výnosem z prodeje uhlíkových povolenek. Komora obnovitelných zdrojů energie zastupující firmy v tomto sektoru výroby upozorňuje na riziko vysátí fondu velkými hráči. Kvalifikační podmínky Modernizačního fondu nevylučují investice do zemního plynu, a právě to se chystají udělat uhelné firmy, ačkoli má plyn podobné emise skleníkových plynů jako uhlí.
Kam peníze dotečou?
Jednou z hlavních překážek spravedlivé transformace je fakt, že se při debatách o konci uhlí nemluví o nerovnosti uvnitř regionů. Nejslabší lidé a nejzapadlejší místa – často právě ta navázaná na uhlí – mají také nejslabší hlas a nulový vliv na podobu politik. Peníze z Fondu spravedlivé transformace i Modernizačního fondu však cílí na kraje jakožto celky, může se tedy stát, že budou financovány i projekty, které jsou od uhlí vzdáleny desítky kilometrů, a peníze tak dotečou hlavně do regionálních center.
Rozdíly se počítají i v menších vzdálenostech. Ostrava se snaží prezentovat jako prosperující univerzitní město s rozvinutou kulturou a podnikáním. O Karviné ale většina lidí slyšela až kvůli šikmému kostelu. Ostrava bohatne, zvyšují se v ní nájmy a hodnota nemovitostí na investičním trhu. A její nejchudší obyvatelé se musejí stěhovat dál na východ – do Karviné, Orlové nebo Havířova. Stejně tak místní ze Sokolovska poukazují na velký rozdíl mezi jejich bydlištěm a lázeňskými Karlovými Vary.
Nerovnost lze vysledovat i v rámci samotné Ostravy. Lze mluvit o exemplárním případu environmentální nespravedlnosti, kdy na nejchudší a nejzranitelnější dopadají tyto problémy nejvíce, ačkoli za ně mohou nejméně. Koksovna v ostravské městské části Přívoz produkuje rakovinotvorný benzo(a)pyren, prach a štiplavý zápach přičemž dlouhodobě a opakovaně překračuje emisní limity a místní proti tomu už několikrát protestovali. Je také zdokumentováno porušování bezpečnostních předpisů v továrně. Přívoz se však nalézá na okraji města a je obýván především lidmi s nízkým příjmem. Pravděpodobně také proto není velká vůle tento problém řešit. Ironií je, že se do koksovny přiváží černé uhlí vytěžené v Polsku a většina vyrobeného koksu se zase vyváží za hranice. Chudá čtvrť tedy slouží jen jako periferie, na niž naše společnost přesouvá znečištění, které produkuje.
Podobná situace je v obci Vřesová na Sokolovsku obývané především sociálně slabými lidmi. Obec leží za stejnojmennou hnědouhelnou elektrárnou, jež znečišťuje nejen ovzduší – přes protesty se tu například zplyňovaly a spalovaly kaly z ostravských ropných lagun –, ale také místní Chodovský potok. Ten je podle biochemika Marka Petřivalského následkem chronických úniků toxických látek z provozu Sokolovské uhelné dávno mrtvým tokem. Není to však Bečva, takže nevzbuzuje téměř žádnou pozornost. Sokolovská uhelná podle návrhů strategických projektů žádá z transformačních peněz jeden a půl miliardy na vybudování spalovny odpadů ve Vřesové, chce tak ještě dotvořit místní chemický koktejl.
Hrozí tedy, že peníze z transformačních fondů spíš doputují do Opavy, Karlových Varů a bohatých částí Ostravy, než že zlepší situaci v Přívozu, Karviné nebo Vřesové a vyrovnají současnou environmentální a sociální nespravedlnost.
Za nájem Vítkovi, za teplo Křetínskému
Spravedlivá transformace naráží i na další problémy. Například na zbožštění soukromého vlastnictví, které je dnes v Česku nedotknutelné, a proto je také za všech okolností naprosté tabu diskutovat o možné změně majetkových poměrů. Transformující se regiony na to doplácí. Právě ve vlastnické struktuře lze spatřovat jeden z kořenů problémů. Když se v devadesátých letech při privatizaci tvořila nová česká vládnoucí garnitura, uhelné regiony hrály zásadní roli. Zdeněk Bakala si namísto slíbeného odprodeje bytů lidem, kteří v nich bydleli, majetek ponechal a poté jej prodal známé nadnárodní korporaci Blackstone. Od roku 2008 vlastní mediální dům Economia, vydávající časopis Respekt nebo Hospodářské noviny, od těchto médií tak mohl očekávat dokonalé krytí.
Vytunelovaná Mostecká uhelná zase skončila v rukou Pavla Tykače s Janem Dienstlem, doly a elektrárny na Sokolovsku u Františka Štěpánka a Jaroslava Rokose – ze všech se stali miliardáři. V žebříčku deseti českých nejbohatších lidí je pět pozic obsazeno lidmi podnikajícími ve fosilním byznysu. A to už se do desítky nejbohatších Čechů nepočítá Petr Kellner, který měl v uhlí také miliardové investice, zmíněný František Štěpánek do ní patřil do minulého roku, Zdeněk Bakala je na jedenáctém místě.
Ilustrativní případovou studií nerovnosti může být třeba Litvínov. Zde podobně jako v dalších městech v severních Čechách vlastní velkou část bytů společnost CPI druhého nejbohatšího Čecha Radovana Vítka. Energii do bytových domů zase dodává teplárna vlastněná firmou EPH uhlobarona Daniela Křetínského. I pokud tedy peníze z Evropské unie doputují k obyčejným lidem, ti je z velké části pošlou v nájmech a platbách za elektřinu oligarchům, takže peníze ve výsledku skončí zase u nejbohatších.
Krajina po těžbě
Jak struktura vlastnictví ztěžuje rozvoj regionu, lze ilustrovat i na praktických záležitostech. Firma vlastnící přívozskou koksovnu například vůbec s městem nekomunikuje ohledně využití pozemků, které na území Ostravy mimo koksovnu vlastní.
Pozemky po těžební firmě OKD, které nyní patří různým soukromým firmám, podle geografa Jana Lenarta pokrývají velkou část katastrálního území Slezské Ostravy. Nachází se například i jen několik set metrů od historického centra Ostravy, jsou na nich neznámé drobné památky, památné stromy, které přežily i to, že se pod nimi prohnala těžba, a tím poklesly o desítky metrů. Nebo lom, kde se pravděpodobně těžil kámen pro Slezskoostravský hrad. Tato místa jsou však pokrytá neprostupnou vegetací. Město nemůže některé své pozemky lépe zpřístupnit turistům nebo na nich chránit přírodu, protože podstatná část krajiny leží v soukromých rukou.
I divočina je cenná a mohla by na některých místech zůstat. Těžební společnosti nicméně v některých případech ničí i ji. Biolog Aleš Dolný popisuje, že jedna z propadlin po těžbě uhlí se začala samovolně zatápět a na jejím místě v průběhu několika let vznikl cenný biotop se vzácnými druhy fauny a flóry, mimo jiné chráněnými druhy vážek vázaných na mělké vody. OKD se ale v rámci rekultivace rozhodla mokřad zavést hlušinou z dolů. Místní biologové a vědečtí pracovníci proti tomu protestovali, avšak proti firemní mašinérii nic nezmohli, a biotop byl tedy kompletně zničen.
Dokonalý paradox představuje realizace některých rekultivací v okolí Karviné. Podle OKD se v některých případech musely tisíce stromů, aby následně na stejné místo mohla společnost vysadit les. Překážku smysluplným rekultivacím zčásti tvoří i hornický zákon, podle kterého se těžební společnosti musí postarat o rekultivaci území po těžbě. Podle názorů části vědců je však pro oživení krajiny lepší strategií nechat lokality ladem a zasahovat do nich jen minimálně.
O podobě o rekultivací navíc rozhoduje pouze samotná firma. Místní lidé bez vlastnického práva nezmůžou téměř nic. Ne nadarmo požadují v rámci jednání o spravedlivé transformaci někteří starostové v severních Čechách, aby pozemky po rekultivacích uhelných dolů připadly obcím. Možná by se představitelé měst a vesnic na Ostravsku mohli inspirovat. Bez změny struktury vlastnictví – jak půdy, tak bytů a domů – se problémy regionu těžko vyřeší.
Kam peníze odtékají
Regiony, v nichž končí těžba uhlí, ale doplácí i na to, že se na ně ostatní dívají spatra, Jestli se má stav věcí zlepšit, změna musí nastat i v okolním světě, nikoli jen na Sokolovsku, Mostecku a Ostravsku.
Dokladem může být dění ve firmě Liberty v Ostravě, která provozuje poslední zdejší ocelárnu – Novou huť. Letos na jaře pracovníci zorganizovali několikadenní protest proti prodeji emisních povolenek majitelem firmy, indickým miliardářem Stanjeevem Guptou, do jiné části firemního globálního impéria. Emisní povolenky jsou podle Evropské komise jedním z hlavních nástrojů mitigace změny klimatu, je to tedy zcela legální. Jenže obchod s nimi umožňuje Guptovi vyvádění zisků. Z redukování emisí je tak vlivem povolenek nepřehledný proces, ve kterém je málo místa pro dohodu mezi pracujícími a environmentálními organizacemi. Firma Liberty přitom vypracovala plán, jak by celá huť mohla přestat pálit uhlí a vyrábět železo pomocí elektrického proudu, během stávky proti vyvádění zisků to zdůrazňovali i odboráři. Také proto protest podpořily některé environmentální organizace (ocel je totiž mimo jiné používána třeba pro rozvoj veřejné dopravy nebo výrobu větrných elektráren). Podle interních zdrojů ale firma ČEZ, provozující distribuční soustavu, nechce do Nové hutě zavést dostatečně kapacitní elektrické vedení, které by bylo pro výrobu oceli s využitím elektřiny potřeba. Špatné rozhodnutí ekonomických elit a moc soustředěná v rukou korporací, jako jsou ČEZ nebo konglomerát Stanjeeva Gupty, představují, jak vidíme, zcela zásadní problémy.
Jiným dokladem toho, že situaci regionů nelze vidět bez celospolečenského ekonomického kontextu, jsou způsoby využití lithia v severních Čechách. Těžit a zpracovávat lithium se chystají staří známí jako Sokolovská uhelná nebo ČEZ, na těžbu jsou napojeni i Karel Janeček nebo lidé okolo Ivo Rittiga. Podle superministra Karla Havlíčka by stát mohl zpracování lithia podpořit až šesti miliardami. Je otázka, jestli by neměly investice zaplatit spíš firmy, které na regionu dosud vydělávaly, než je financovat z veřejných zdrojů. A vůbec, není další těžba v regionu jen dalším symptomem nesmyslného ekonomického systému, který požaduje růst za každou cenu a způsobuje zabírání stále větší části volné přírody? Pokud se vytěžené lithium bude používat na výrobu koloběžek pro turisty se životností několika měsíců nebo elektromobilů, nelze než souhlasit protesty proti těžbě. Z environmentálního pohledu je potřeba, aby aut především ubývalo.
Hlasy, které nejsou slyšet
Nakonec možná nezbývá než souhlasit s reklamními sděleními billboardů lákajících na návštěvu postuhelných regionů. Je v nich mnoho neobjeveného, ať už nás víc táhne příroda nebo společenské dění, což jsou navíc provázané oblasti. Není ale na místě situaci regionů idealizovat, je třeba se bavit s místními a podporovat všechny aktivity, které povedou ke změnám v distribuci moci a snižování nerovnosti. Problematizovat mediální zkratky, ze kterých dozvíme pouze to, kolik miliard do krajů přiteče z EU. Přemýšlet, jak změnit ekonomický systém, jehož negativní důsledky tu jsou tolik zřetelné. Je třeba silná politika, která nepůjde na ruku byznysu.
Hlas, který by měl v diskusi o spravedlivé transformaci znít především, totiž patří místním, nejslabším a nejzranitelnějším lidem, kteří žijí v blízkosti uhelných dolů a elektráren. Jsou to oni, na koho dopadá útlum uhlí nejvíce. Peníze na transformaci by pak měli dostat ti, kteří budou mít zájem regiony doopravdy rozvíjet, a ne pouze vydělat. Mnoho místních lidí přitom už teď přispívá k proměně regionu. Dělají ho lepším místem k životu, jen jim chybí podpora a jejich hlas není slyšet.
Autor je environmentalista a klimatický aktivista.