Už jen přijít tomu na kloub pomáhá. Jak si po roce izolace diagnostikovat duševní poruchu

Je mi kolem třicítky, druhým rokem se dělím o péči o jednu domácnost a jednoho předškoláka a mám vážné indicie, že mám buď ADHD, nebo ADD. Jinak si neumím vysvětlit, že do hodiny s cizincem přijdu včas, text o algoritmech vystřihnu i v rozjetém vlaku, ale propadám na domácí frontě. Není to vadou charakteru. Nejsem líný, hloupý nebo nezodpovědný. Vím, jak se starat o domácnost. Jen mám asi sníženou hladinu dopaminu, poněvadž si jeden nudný a rutinní úkon automaticky nespojím s dalším, který na něj hned navazuje.

Jakkoli nepříjemné a vysilující umějí být jejich příznaky, reálnou společenskou hrozbou se poruchy pozornosti stávají, až když je nevidíme.

Dám příklad. Myju nádobí. V hlavě si pořád dokola soustružím větu. Do toho mi zvnitřnělý YouTube podsouvá refrén Tear Away od Drowning Pool (I don’t care about anyone else but me/ I don’t care about anyone). Odměrku bezmyšlenkovitě vrazím mezi pokličky a mokrou plastovou mísu málem na ještě horkou plotýnku. Partnerka mě zarazí. Už jí to zmáhá, ale zase se zapře. Okřikne kluka, který mi nadává, jestli jsem hloupej, hluchej nebo co, a snaží se mě vést krok po kroku. Oba máme nervy na pochodu. Štve ji, že mě musí vychovávat, mě zas to peskování. Jiný by něco odsekl a šel si po svém. Mně se zvedá tep a nahrne se mi krev do hlavy. Mám chuť řvát, do něčeho praštit nebo proskočit oknem.

Neuvěřitelná řada nešťastných náhod

Podobný kiks někdy potkal asi každého a zpětně se nad tím pozastaví málokdo. Nevím kolikrát jsem si vyslechl, že se zbytečně podceňuju a že si příště zkrátka dám větší pozor. Naneštěstí s tímhle předsevzetím usínám poslední dva roky, co funguji jako pečovatel, a stejně se mi – tehdy i teď – každý den povedl karambol, který se běžně lidem nestane. Ještě před půl rokem jsem si myslel, že jsem jen další roztržitý intelektuál žijící na hromádce s ráznou samoživitelkou, a ona, že jsem mamlas, který ji cíleně ignoruje. Po více než roce soužití na ploše jednoho bytu a dlouhé zimy bez školky a šance vyjet z okresu už si to nemyslíme ani jeden. Loni v listopadu novinář Michal Kašpárek navíc zveřejnil obsáhlý status o ADHD u dospělých. Psal, proč je pro něj tak těžké udržet nebo opustit myšlenku a slyšet druhého vedle sebe, když kolem třeba projede auto. Také popisoval stavy nepřítomného zírání, problémy se sebeovládáním a uzemňující účinky občasného popíjení. Dočetl jsem a měl dojem, že mi posvítil v tmavé místnosti se skleněnými stěnami. Došlo mi, že pořekadlo „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“ je pro blbce.

Od té doby po večerech sleduju přednášky klinického psychologa Russella Barkleyho, abych pochopil, v čem všem by se můj mozek mohl lišit, a praktické návody Jessicy McCabe. Zakázal jsem si sladké, automatizuji, co jen lze, a učím se radovat z maličkostí – z diáře, poznámkového bloku, připomínkování v mobilu, pořádku v bytě, ticha nebo sedmi až osmi hodin nepřerušovaného spánku. Snažím se vysvětlovat, co se to se mnou děje, a vystihnout okamžik, kdy je nejlepší se sebrat a sedmkrát, nebo nejlépe padesátkrát, se zhluboka nadechnout. Stává se mi, že se nechám unést úspěchy a zase selžu. Pořád máme nervy na pochodu a společné soužití nás oba stojí hodně uklidňování, ale aspoň tušíme, kde je zakopaný pes. Nechci domýšlet, o kolik hůř jsou na tom ostatní, kteří na facebooku nečetli jeden víceméně nahodilý status a nemají kapacitu ani vzdělání na rešerše v ne právě nejjednodušší angličtině. Sám od sebe bych rodinné problémy nedal do souvislosti se zasněností, zkraty a zlozvyky, které jsem odnesl z dětství. „Hyperaktivní a neunavitelný fakan“ je ale celou dobu v mojí hlavě.

Nebezpečí z prodlení

Na českém webu najdete seriózní portál Nepozorní dospělí nebo dokument Nepozorní. V praxi ale pořád častěji narazíte na články, které se zabývají hlavně tím, kolikrát jednodušší je s nepozorností ztratit práci, partnerku/a, způsobit nehodu nebo být agresivní. Citlivěji podaná možná vysvětlení zhusta padají pod stůl. Nekonečná a těžko představitelná frustrace z neuvěřitelného množství nepochopitelných selhání přitom vede k úzkosti, depresím i násilí. Zvlášť když vás jako dítě stále zoufalejší rodiče „rovnali ručně“. Toto všechno v konečném součtu sotva někoho motivuje hledat odbornou pomoc, i kdyby ji měl nakrásně v dosahu. Příznaky se přitom dají snadno zvládat. Je to dokonce jedna z nejlépe prozkoumaných a popsaných poruch. Skoro bych si tipnul, že možná proto, že mezi intelektuály je spousta roztěkaných. První obsáhlý (a mimochodem stále velmi přesný popis) „mentálního nepokoje“ podal už v roce 1798 skotský lékař Alexander Crichton. Jen dojít na vyšetření a mít v ruce diagnózu, lékařské poučení nebo přinejhorším předpis. To mi připomíná, že na svůj termín čekám už dva měsíce a ještě jeden čekat budu.

Méně útěchy se dostává už jen těm, kteří s nepozornými dospělými žijí. Terapie hrazená z pojištění je nedostatkové zboží. Její placenou – a v mém případě ideálně párovou – obdobu si ne každý může dovolit. A co je horší, s tím, že „každý má své mouchy i nějaké přednosti“, rodinu v poradně odpálkuje i leckterý klinický psycholog.

Jako z jiného světa působí YouTube kanály přímo o poruchách pozornosti. Hýří tak vzácným humorem, porozuměním, radami a tipy. A také mají tendenci chápat problém, který tolik lidí trápí, jako skvělou obchodní příležitost. Proč by jinak každý druhý vlogger u poruchy pozornosti (ADD) a její hyperaktivní obdoby viděl jako hlavní přednosti naprostou soustředěnost na práci (!), vynalézavost, podnikavost nebo schopnost riskovat? A proč by jinak každý díl byl návnadou na přednášku, Patreon nebo nový, vymazlený plánovací kalendář? Je pravda, že hodně lidem se uleví, už když se dozví, co se jim děje a co s tím mohou dělat. Úspěch s poruchou pozornosti taktéž může někoho inspirovat, aby se sebou něco udělal. Na tu druhou málokoho empatický marketing vytrhne z jeho „skvostné izolace“.

Sociální citlivost

ADHD a ADD bez správné diagnózy a vhodné léčby pořád neúměrně zvyšují nároky na postižené i jejich okolí. Manuály z YouTube pomohou s organizací, tvorbou externí paměti ze záchytné sítě rutin, poznámek a připomínek v mobilu, abyste netápali, jak se v té které situaci zachovat. Dozvíte se také, jak pracovat s jinak nastaveným mozkem. Na všudypřítomné pocity viny a komplexy méněcennosti jste ale bez terapeuta pořád sami. Až na výjimky jako je zmíněný neurolog Barkley, který se ADHD/ADD soustavně věnuje od konce sedmdesátých let, chybí pohled, který by člověka s podezřením na poruchu pozornosti uklidnil, nutil ho na sobě pracovat a zároveň neživil plané naděje.

Vidím jedinou možnou výhodu, kterou získáváte s diagnózou ADHD/ADD. S trochou snahy se k ní dá dopracovat. Pokud větší část života narážíte na neviditelná omezení, může vás to naučit vážit si každého, kdo nezalapá po dechu, kdykoli ho požádáte, aby zopakoval, co před chvílí říkal. Také můžete dospět k větší ohleduplnosti k ostatním znevýhodněným lidem, nebo dokonce ke snaze chtít více péče a pochopení pro všechny. Je to banální poučení jako z manuálu BOZP. Takhle se zachraňují lidské životy a předchází se spoustě zbytečných tragédií.

Jakkoli nepříjemné a vysilující umějí být jejich příznaky, reálnou společenskou hrozbou se poruchy pozornosti stávají, až když je nevidíme. Proto místo trhu, který má na každý problém byznysplán, je potřeba podstatně zlepšit veřejnou psychologickou a psychiatrickou péči i všeobecné povědomí o ADD/ADHD. Jinak se budou dál rozpadat rodiny a ztrácet talenty, ale také hlásit o slovo další a další zneuznaní géniové, přesvědčení o tom, že jim svět něco dluží.

Autor je historik a publicista.