Foto EU2016 SK, Flickr, Creative Commons, CC0 1.0
„Programy stejně nikdo nečte.“ Po nástupu marketingové mašinérie Andreje Babiše se v české politice usadilo přesvědčení, že důraz na stranický program je zbytečný luxus, na který pragmatičtí vítězové nemají čas. Billboardové kampaně, sociální sítě a vyvolávání skandálů jsou v několika málo měsících nebo jen týdnech před volbami klíčovými komunikačními kanály a nemá cenu se nimrat v maličkostech. Nastupující hvězda Robert Šlachta si vystačí s návrhem reformy policie a přesvědčováním obyvatel, že je nejen ten nejupřímnější policajt, ale i nejupřímnější člověk na světě. Přesto se k programům strany pokoušejí vracet a mimo jiné tak ukázat, že „nejsou jako Babiš“. Ohlas vyvolává letos zejména program Pirátů, proti nimž rozjel Andrej Babiš vyhrocenou antikampaň, díky které jsou často vyděšení lidé zvědaví, co všechno v něm najdou za hrůzy. Svoji verzi plánu budování sociální republiky ale představila také vládní ČSSD v dokumentu nazvaném Vize 2030.
Opět radikální
Že sociální demokracie s blížícími se volbami sází opět na výrazně levicový program, není nijak překvapivé. Na svoje sociální cítění a distribuci blahobytu (skoro) pro všechny si před volbami vzpomene vždycky. Před čtyřmi lety to na poslední chvíli nasazený lídr Lubomír Zaorálek zkoušel s heslem „Když bohatne země, musí bohatnout i lidé“ a objížděl zemi s étosem socialistického radikála. Nevyšlo to. I tentokrát to ČSSD, aspoň podle programu, myslí s budováním sociálního státu skutečně vážně. Sociálnědemokratická Vize 2030 v pretextu k jednotlivým bodům stručně pojmenovává palčivé problémy v konkrétních oblastech a uvádí řadu často dost radikální opatření, kterými tyto problémy plánuje vyřešit. A plány má ČSSD letos nebývale velkorysé, včetně detailů, jako jsou například navýšení doktorandských stipendií o padesát procent, zlepšování péče o duševní zdraví nebo vyšší podíl biopotravin ve školních jídelnách. V postcovidovém Česku ČSSD předpokládá poptávku po podobných řešeních, jenže když se dnes sociální demokraté kasají, jak moc ze svého programu se jim ve společné vládě s Babišem podařilo prosadit, měli by si vzpomenout, kolikrát šli s Babišem, s pravicí a jejími vlivnými médií do skutečného konfliktu a kolikrát se pouze spokojili s tím, že to potom voličům nějak vysvětlí.
Hrůza by Hamáčka měla jímat hlavně z toho, že se jeho strana nemusí dostat do Sněmovny a že má poslední možnost voličům vysvětlit, proč by je to případně vůbec mělo mrzet.
V samotné kampani půjde totiž především o to, jak se ČSSD podaří protlačit svoji představu o lepším Česku do marketingu a komunikace s voliči během několika týdnů po prázdninách. Těch pár pravicových novinářů, kterým ještě stojí sociální demokracie za komentář, si hlasitě povzdechne nad nehorázným plýtváním a sešněrováním zdravého korporátního základu ekonomiky i nad návrhy daní pro nejbohatší, ale udělat z toho hlavní konflikt voleb se sociálním demokratům nepodaří ani ve snu. Kdo se chce třást před levicí, třese se dneska z Pirátů, kteří přitom paradoxně budou nakonec ještě rádi, když je pravice bude chtít po volbách do koalice. Možnosti ČSSD, jak vytvořit silné předvolební téma a získat pozornost voličů, jsou tak dost omezené. V lince Babiš–Antibabiš je jejich pozice trapná, hájit současnou koalici (a spojenectví s Babišem) jako tu sociálnější variantu oproti případné pravicové koalici půjde po zrušení superhrubé mzdy koaliční stranou ANO taky těžko. Stát se protioligarchickými válečníky tři měsíce před volbami taky nezní nejdůvěryhodněji. Dělat, že žádný Babiš neexistuje, by byla varianta ze všech nejhorší, jenže právě o toto se ČSSD pokouší.
Hamáček jatý hrůzou
ČSSD jde do voleb jako vládní strana a neměla by to tajit aspoň sama před sebou. I za okolností, kdy proti ČSSD hraje skoro všechno, není nejvýhodnější tvářit se, že strana nedávno přiletěla z vesmíru a po rychlém obeznámení se situací vypracovala Vizi 2030, podle které hodlá vybudovat robustní státní infrastrukturu, která pomůže lidem z nejhoršího. Ve skutečnosti je sociální demokracie především koaliční partner čím dál autoritářštějšího Babiše a silná prohlášení v programu o plánovaném boji ČSSD s oligarchiemi za daných okolností nebudí příliš důvěry, zvláště když předsedu Jana Hamáčka, přesně podle Babišových not pro letošní kampaň, „jímá z vlády Pirátů hrůza“. Dobré vědět, ale hrůza by Hamáčka měla jímat hlavně z toho, že se jeho strana nemusí dostat do Sněmovny a že má poslední možnost voličům vysvětlit, proč by je to případně vůbec mělo mrzet. K tomu, aby ČSSD ukázala, že dokáže kromě regionálních svazků s bývalými nácky pro krajské volby i něco jiného, například plnit program, už moc času nemá. Zásadním rizikem pro Česko není vláda levice, ale vláda pravice a ČSSD by měla po osmi letech ve vládě vysvětlit, v čem toto riziko spočívá. Sociální demokraté by měli aspoň předstírat – nejen to, že se této varianty děsí, ale i to, že s tím chtějí něco udělat. Málokdo chce žít v zadluženém státě, který navíc osekává veškeré veřejně dostupné služby.
Babišův útok na Piráty je mimo jiné také útokem na levici. I když to Hamáček nevidí, kampaň proti Pirátům diskredituje celou řadu opatření, které má v programu i ČSSD. Pravicový shitstorm o extremistických Pirátech i pirátská reakce na tyto útoky, podle které to vypadá, že se vlády Pirátů bojí i sami Piráti, jsou útokem na hodnoty sociální solidarity, kterou by měla ČSSD zastávat. Bohužel neochota se k tomu postavit je pro Hamáčka typická, proti oligarchii se vymezuje „programově“ a abstraktně „sociálnědemokraticky“, ale postavit se Babišovi i v každodenní politice a přerámovat domácí politickou debatu aspoň trošku ve prospěch levice se neodváží.
Přitom ČSSD má v mnoha oblastech nabito – nikdo neví, jak by dnes vypadala situace v této zemi bez sociální demokracie v oligarchově vládě: důvěra v premiéra klesá, byť propad preferencí se podařilo zastavit, problémy s bydlením, nízkými mzdami a řada dalších nikam nezmizely a ČSSD má dokonce výraznou zásluhu na tom, že se situace v mnoha oblastech v posledních letech zlepšila. Jenže když nejde do konfliktu s premiérem, těžko to bude sociálním demokratům někdo věřit. V programových bodech například u bydlení má přitom sociálnědemokratická Vize 2030 poměrně velkou shodu s programem Pirátů, a to v analýze příčin i v návrzích řešení. Ale nejde o jednotlivosti, programovou shodu může nakonec mít ČSSD v některých oblastech i s hnutím ANO. Na devastaci sociálního státu a jeho institucí z dob pravicových vlád škrtů nyní Babiš společně s ODS přímo navázal zrušením superhrubé mzdy a dalším snižováním daní. ČSSD se za podobných okolností nemůže jen zaklínat svou stočtyřicetiletou tradicí, ale musí ukazovat a vysvětlovat, proč je to nepřijatelné, i jinde než ve štědrém a opravdu sociálnědemokratickém předvolebním programu. ČSSD, která nekřičí, není hysterická a nebije na poplach, není důvěryhodná.
Autor je redaktor Alarmu.