Znamená Netanjahuův konec skutečně „novou éru“ izraelské politiky?

Nastolí nová izraelská vláda nový kurz izraelské politiky, nebo se bude jen křečovitě bránit výpadům expremiéra a jeho snaze vrátit se do čela politické moci v Izraeli?

Pro Netanjahuovu dobu bylo příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principu dvou států, na což slyšela významná část izraelské společnosti, která se od dob druhé intifády (tedy od roku 2000) citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně formulovat nemohl, ale jeho politické kroky to jasně ilustrují.

Benjamin Netanjahu má za sebou navíc ekonomické úspěchy, byť spíš v rovině makroekonomických čísel. Chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou. Naopak ultraortodoxní židé (charedim) mohli být spokojeni, neboť jejich politické zájmy byl Netanjahu nucen stále více podporovat na úkor světských a moderních Izraelců. Podobně je Netanjahu velmi pozitivně zapsán i u řady izraelských osadníků, jejichž sídla na okupovaných palestinských územích výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem normalizace nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti.

Netanjahu se samozřejmě vyvíjel a jeho autoritářství narůstalo úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. Vrcholu tyto vztahy dosáhly za Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby získal body mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista…

Konec jedné éry

Netanjahu byl nejen v Izraeli řazen do generace „demokratických autoritářů“ s populistickými tendencemi. Zde je třeba vysvětlit, že populismus sám o sobě není žádnou ideologií, ale především politickou metodou, která sama o sobě může vyvěrat z levicových i pravicových postojů, případně jejich účelových kombinací. Netanjahu měl určitě nejblíže k pravicové a nacionalistické politice, kterou však mohl kombinovat například s různými levicovými ústupky, například s podporou sociálních systémů izraelských náboženských stran. „Demokratickým autoritářstvím“ je zde míněno využívání demokratických procesů, které umožňují především vládu většiny, přičemž samotná podstata demokracie, jejíž esencí je také ochrana menšin, se může vytrácet. To ostatně vidíme i u mnoha dalších politiků dnešní doby, kteří demokracie umně využívají k upevnění své vlastní moci. Netanjahu, Trump, Orbán, Erdoğan nebo třeba indický premiér Módí jsou v mnoha ohledech velmi odlišní politici, působící ve velmi rozdílných politických kontextech, avšak snaha o uzurpaci moci a politického kultu v prostředí demokratického systému je spojuje.

V názorech na izraelsko-palestinský konflikt byl Naftali Bennett mnohem radikálnější než Netanjahu. To, že dneska Netanjahu obviňuje jím vedenou vládu z levicovosti, vyznívá docela úsměvně.

U Netanjahua navíc nešlo jen o účelové využívání instituce demokratických voleb, ale často přímo o její zneužívání. Poslední dva roky jeho vlády ukázaly, že pro udržení se u moci – alespoň ve formě přechodné vlády – je schopen udělat cokoli. Zároveň bylo jasné, že volby nejsou jen zátěží pro státní rozpočet, ale prohlubují také – často za použití strategie „rozděl a panuj“ – příkopy v už tak heterogenní izraelské společnosti a rozdmýchávají izraelsko-palestinský konflikt a izraelské kulturní války. Až po čtvrtých volbách během dvou let Netanjahuovi tato strategie nevyšla. Byl tak po letech politické hegemonie vytlačen do opozice, není však vůbec vyloučeno, že se zanedlouho vrátí, neboť v polovině letošního června vzniklá antinetanjahuovská koalice je ideologicky vůbec nejroztodivnější vláda ve více než sedmdesátileté izraelské historii, navíc s převahou pouhého jednoho hlasu ve stodvacetičlenném Knesetu.

Nemá tedy příliš cenu bavit se o nějakém dlouhodobém významu nové exekutivy, protože její trvání může po sabotážích ze strany Netanjahua jakožto vůdce opozice velmi brzy skončit. Zaměřme se hlavně na podobu vlády a na dědictví Netanjahuova období, se kterým se aktální vláda bude více či méně úspěšně potýkat.

Nová vláda široké koalice

Co se týká složení, zahrnuje nová administrativa mimo jiné pravicové osadníky, sekularistické liberály, umírněné islamisty (tzn. prosazující svá politická témata legální cestou, nikoliv za pomoci násilí), izraelskou tradiční i moderní levici… Nejviditelnější osobností je dnes současný premiér Naftali Bennett, což je poměrně mladý ambiciózní politický jestřáb z prostředí izraelského byznysu a zároveň politik silně propojený s nacionalistickou pravicí a izraelskými osadníky na palestinských územích. Těm dokonce přímo šéfoval v rámci klíčové osadnické administrativní a lobbystické organizace Mo’ecet Ješa’. V názorech na izraelsko-palestinský konflikt tak byl ve svých politických postojích mnohem radikálnější než Netanjahu. To, že dneska Netanjahu obviňuje jím vedenou vládu z levicovosti, tedy vyznívá docela úsměvně. Jenže situace je daleko složitější a Bennett bude nucen otupit ostří svých postojů, neboť má v mnohém svázané ruce liberálem Jairem Lapidem, který na postu „rotujícího premiéra“ a ministra zahraničí může jeho rozhodnutí vetovat.

Jair Lapid je šéfem strany Ješ Atid a pokračovatelem sekulárně-centristické strany Šinuj, výrazně propojené s jeho otcem Tommym Lapidem, která se vedle ekonomického liberalismu profilovala hlavně na antiklerikalismu, což v izraelském případě znamená především odpor vůči sílícímu vlivu komunity izraelských ultraortodoxních židů. Naopak izraelsko-palestinský konflikt Šinuj ani nástupnická Ješ Atid příliš neřešily. Právě oslabení role charedim a role ortodoxního judaismu v izraelské politice proto bude zřejmě jednou z nejviditelnějších tendencí, jež budou spojovány s novou vládou. Netanjahu byl s postupem času na stranách charedim stále více a více závislý. Nová vláda, která religiózní strany nezahrnuje, je tak v tomto ohledu dost výjimečná. Aby to ale bylo složitější – sám Naftali Bennett je vůbec prvním premiérem v dějinách Izraele, který se hlásí k ortodoxnímu judaismu. Nepatří však do komunity charedim, ale do skupiny „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční ortodoxii s modernistickými interpretacemi. Ti byli v rámci izraelské společnosti dlouho vnímáni jako jakési přemostění napětí mezi sekulárními Izraelci a charedim.

Ještě větším „charedobijcem“ než Lapid je ministr financí Avigdor Liberman, ruskojazyčný přistěhovalce původem z Moldávie, jenž se mírně posunul z pozice sekulárního ultrapravičáka, který se profiloval na izraelsko-palestinském konfliktu, k liberální kritice vlivu náboženství na izraelskou politiku. A v nové vládě se mu již podařilo prosadit zákon, který by výrazným způsobem omezil přídavky na děti a zasáhl by hlavně komunitu charedim.

Zmiňme ještě několik dalších výrazných jmen v izraelské vládě. Patří mezi ně šéfka Strany práce Merav Michaeli, která pochází z tradičního labouristického prostředí a je vnučkou Rudolfa Kastnera, velmi zajímavé a kontroverzní osobnosti izraelských dějin. Znovuobnovená přítomnost Strany práce ve vládě by mohla navozovat dojem návratu tohoto dávného politického hegemona z dlouholeté opozice a chřadnutí zpět na politické výsluní. Strana ale neobsadila žádná silová ministerstva a její dnešní význam je tak i přes přítomnost ve vládě výrazně menší než v devadesátých letech, kdy naposledy zazářila jako klíčová politická síla. Jména jako Michaeli či nový izraelský prezident Herzog (jenž rovněž pochází z řad Strany práce) by mohla v jistém smyslu symbolizovat návrat aškenázských levicových elit, které celé dekády určovaly směr izraelské politiky. Ve skutečnosti je však řada politiků sefardsko-mizrachi původu (tedy neaškenázští židé, často z arabských a muslimských zemí) už silně etablována v izraelských politických strukturách na nižších politických pozicích, což je tendence, kterou právě netanjahuovská léta velmi upevnila.

Několik atypických členů

Na závěr zmiňme ještě v krátkosti tři jména hojně diskutovaná v souvislosti s novou vládou. Prvním je další renegát z Likudu Gideon Sa’ar z nové pravicově-liberální strany Nová naděje (Tikva ha-chadaša). Sa’ar je vedle Bennetta a Libermana další bývalý Netanjahuův spojenec, který je rovněž jestřábem na poli izraelsko-palestinských vztahů, ale je výrazně kulturně-liberálnější v domácí izraelské politice. Druhým jménem je Nican Horowitz, šéf levicově-liberální strany Merec. Ta je tradičně výrazně otevřenější v přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu i různým progresivně-levicovým tématům (sám Horowitz je jedním z prvních otevřeně gay politiků v Knesetu). Význam Merecu ve vládě však bude hodně podobný roli zmiňované Strany práce, tedy spíše symbolický. Obě levicové strany nemají alespoň daleko k liberálovi Lapidovi.

Zcela atypickým členem vlády (byť nepřímo, a to z postu náměstka premiéra pro arabské záležitosti Mansúra Abbáse) je umírněně-islamistická strana Ra’am. V izraelské vládě už zasedalo několik ministrů arabského původu, ale vždy byli z nějaké „židovské“ strany, často pak ze Strany práce či dalších levicových formací; někteří arabští politikové (obvykle drúzského vyznání) se dostali do Knesetu i na kandidátkách pravicových stran. Ra’am je tak vůbec první izraelskou arabskou stranou zastoupenou přímo ve vládě. Tato strana však není ani tak zaangažována v izraelsko-palestinských tématech (na rozdíl od další arabské koalice zvané Sjednocená kandidátka, která zůstala v opozici) jako spíš v sociální politice v arabských lokalitách Izraele. I to byl jeden z důvodů, proč se tato strana do nové izraelské vlády – značně nečekaně – dostala.

Pokud Bennetova a Lapidova vláda odolá útokům šéfa opozice Netanjahua, nedomnívám se, že by mělo programově dojít k nějakým zásadním průlomům v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Spíše se domnívám, že přetrvá status quo z dob Netanjahuovy vlády. Výraznější změny by ale mohly potkat vnitřní izraelskou politiku, která by se mohla stát liberálnější, a to hlavně v ohledu oslabení role náboženství v izraelské politice. Politické strany zastupující charedim ale již dlouho bijí na poplach a je dost zjevné, že se stanou cenným Netanjahuovým spojencem v pokusech o svržení vlády.

Autor je politolog a právník, provozuje blog Blízkovýchodní stránky.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace