Jen málokdo je dnes úplně lhostejný vůči osobě Andreje Babiše. Jedni se přiklánějí k jeho interpretaci coby neoblomného hrdiny, který buduje lepší Česko, zatímco druzí jej vnímají jako zkorumpovaného padoucha, který patří do vězení. Jak je ale možné, že se Babiš stále těší relativně vysoké popularitě v zemi, kde jím polovina občanů opovrhuje? A jak může trestně stíhaný člověk s enormním střetem zájmů zastupovat takto rozdělený národ?
V současné době existuje nespočet analýz a teorií, které se snaží racionálně vysvětlit popularitu Andreje Babiše. Chybí však hlubší kulturní analýza Babišovy persony – taková analýza, která by zahrnula i kulturně-mytologické aspekty premiérova vystupování. Proto se zde budu věnovat interpretaci premiérovy popularity z pohledu mytologických a filmových archetypů. Důležité přitom je, že v populární fikci již po několik dekád dominuje tzv. antihrdinský mýtus. Ten se odklání od tradiční dichotomie hrdina (dobro) versus padouch (zlo) a ve filmu je často ztělesněn v postavě rebelujícího outsidera, který překračuje konvence a zanechává za sebou spoušť. Antihrdinové fungují mimo zákon, což ale publiku nevadí, protože mu imponuje temná stránka věci.
Zkoumání mýtů a jejich aplikace na politické dění může částečně osvětlit, jak a proč se Babiš dostal k moci. Jak totiž zdůrazňoval C. G. Jung, mýty nejsou pouze nečinné abstraktní pojmy, ale ve skutečnosti rezonují s naším podvědomím a mají přímý vliv na vnímání žité (politické) reality. České publikum nadšeně přijalo antihrdinský mýtus, který již po několik dekád převládá ve filmové a seriálové produkci. Příchod Babiše na politickou scénu pak rezonoval s nepoddajným antihrdinou v populární fikci (např. Frank Underwood v Domu z karet nebo Walter White v Perníkovém tátovi). Podobně jako Babiš tito antihrdinové fetišizují materiální bohatství, jsou poháněni výbušným egem a nejsou schopni introspekce. Tím, jak boří limity normálnosti, vzbuzují v publiku „vznešenou hrůzu“, která vychází z úžasu při konfrontaci s hluboce amorálním hrdinou.
Dnešní publikum je fascinováno charismatickými psychopaty a tyto preference se projevují i v politice. Babiš představuje plně fungujícího psychopata, který dokáže být sympatický, přátelský a přesvědčivý, aby se během okamžiku proměnil v emočně nestabilního hulváta, který agresivně útočí na všechny kolem.
Dnes žijeme v Době Antihrdinů: převládá všudypřítomné zalíbení v rebelii proti mainstreamovým hodnotám, zatímco postava amorálního antihrdiny se stala normou nejen v popkultuře, ale i v byznysu a politice. Jak by řekl Friedrich Nietzsche, je to doba „mimo dobro a zlo“, ve které dochází k devalvaci hodnot, relativizaci pravdy a subjektivizaci morálky. Toto je společenský zeitgeist, do kterého byl Babiš „vržen“. V tomto duchu doby Babiš není pouze politický fenomén, ale i fenomén popkulturní. Babišovi – podle mého názoru – pomohla i převládající populární imaginace, ve které se do popředí dostává archetyp nekonvenčního antihrdiny.
Na rozdíl od konvenčního hrdiny, nás postava antihrdiny přitahuje a odpuzuje zároveň. Je to chybující postava, která říká, co si myslí, a koná, jak chce. Její morální neřesti jsou plnohodnotnou součástí jejího charismatu: je populární právě proto, že ignoruje kulturní normy, zpochybňuje autority a napadá status quo. Antihrdinové se často vyznačují chaotickou, zvrácenou a agresivní osobností, nicméně publikum je jejich nemorálností fascinováno. Jinými slovy, nemorálnost se stává estetickým zážitkem. Fiktivní i faktičtí antihrdinové se chovají amorálně a asociálně, ale právě tyto jejich rysy umožňují lepší identifikaci ze strany publika, které je unaveno tradičním svárem dobra a zla.
Babiše nelze vnímat jako čistě dobrou nebo čistě zlou postavu, protože se v něm mísí rebelský étos, nihilistický patos a postmoderní logos, ve kterém se lež stala součástí sociální reality. Z pohledu obecné mytologie pak Babiš rezonuje s některými tradičními archetypy, které se objevují v populární fikci. Na základě Babišova vztahu k jeho okolí si nelze nevšimnout jisté podobnosti s archetypy Outsidera, Rebela a Šejdíře.
Outsider
Outsider je neustále se objevující mytologický archetyp, který je populární díky přirozenému šarmu, nepřirozenému štěstí a nepředvídatelnému chování. Outsideři fungují na pomezí společnosti: máme pocit, že je odněkud známe a že jsou hodni našeho obdivu. V americkém westernu představují outsideři respektované a inspirativní vůdce (např. Sedm statečných nebo Hodný, zlý a ošklivý). Mýtus outsidera zde spočívá v charismatickém cizinci, který přichází odnikud (z periferie, z ciziny) a je vtažen do konfliktu mezi dobrem a zlem. Outsider pak – často neochotně – zachraňuje komunitu (vesničané), která není schopna vyřešit svůj existenční problém (rabující banditi). Outsideři mohou být neomalení a arogantní, ale většinou zachrání trpící komunitu a zase se vytratí ze scény.
Babiš je typickým příkladem politického outsidera, který se zjeví na scéně a bez erudice vstupuje do problémů, které konvenční hrdinové nejsou schopni vyřešit. Outsider Babiš dekonstruuje akceptovaný hrdinský mýtus (premiérské křeslo) a vytváří svůj vlastní (stát jako firma). To, že se Babiš nehodil na funkci premiéra, jen posílilo jeho outsiderské charisma. Svým zjevem, projevem a chováním byl totiž zásadně odlišný od politických elit, čímž efektivně působil na frustrované voliče. Babiš pro ně představoval odvážného outsidera, který se vydal na politické dobrodružství bez toho, že by měl potřebnou kvalifikaci. Na této cestě se Babiš profiloval jako lidový antihrdina, který boří společenské konvence a dekonstruuje staré pořádky. Babiš se chvástá tím, že díky svému outsiderskému statutu má dost nezávislosti na to, aby mohl fungovat mimo systém. Neustále pak připomíná svému publiku, že být outsiderem není slabost, ale výhoda. Jen z této pozice totiž může podnikat rebelské výpady proti systému.
Rebel
Podobně jako Outsider, také Rebel je jedním z tradičních archetypů, ikonickou postavou americké populární kultury a klíčovým komponentem současného antihrdinského boomu. Tento archetyp se v popkultuře odráží v postavě charismatického antihrdiny, který napadá morální zásady a ohrožuje zavedené autority. Od Ježíše Nazaretského po Robina Hooda charismatičtí rebelové a revolucionáři narušují zavedené pořádky a zažehávají konflikt. Moderní rebelové jsou buď motivování vlastní deziluzí (např. James Dean jako Rebel bez příčiny a Ed Norton v Klubu rváčů), nebo jsou živeni bytostnou touhou po pomstě (od Homérovy Iliady po Tarantinův Kill Bill).
Babišova rebelie proti zákonům a konvencím je spojena s mytologickou imaginací: podobně jako archetypální Rebel i Babiš započal cestu k moci procitnutím a protestem. Stal se lidovým rebelem, který zastupuje nespokojené občany a jejich jménem se snaží vypořádat se zkorumpovanou elitou. Rebel Babiš stojí v opozici ke konvenčním pravidlům politického chování, pohrdá intelektuály a staví se na stranu těch, kteří byli „zatraceni“ českým státem. Podobně jako Jánošík získává Babiš z pohledu mnohých aureolu rebelujícího antihrdiny, který opovrhuje elitami a ignoruje právní řád, aby „vrátil moc lidem“. Rebel Babiš operuje ve světě mimo dobro a zlo, a to láká nejednoho voliče.
Z mytologického hlediska se Babiš v začátcích profiloval jako rebel z ciziny, který našel seberealizaci ve vedení odboje nespokojených proti místním autoritám. Záhy však vyměnil boj proti korupci za boj proti všemu. Jeho chování vychází z logiky antihrdinské fikce, ve které je konvence ignorována a korupce ceněna. Zde Babiš rezonuje s filmovými rebely jako např. Tony Soprano v Rodině Sopránů, Walter White v Perníkovém tátovi nebo Frank Underwood z Domu z karet. Podobně jako tito antihrdinové i Babiš věří, že otevřená rebelie je dobrá politika a obcházení zákonů je znakem mazanosti. Jeho rebelský odpor k logice a racionalitě imponuje mnoha nespokojeným občanům.
Babišův antielitářský sentiment se odráží v jeho sebeprezentaci: jeví se jako „průměrný Čech“, který jen říká, co si myslí, čímž vzbuzuje pocit, že je „jedním z lidu“. Babišova rebelská rétorika je charakteristická ochuzenou slovní zásobou, zjednodušenou syntaxí a otřepanými frázemi. Omezená gramotnost konotuje jednoduchost, upřímnost a autenticitu, zatímco některé žoviální výstupy neevokují předsedu vlády, ale spíše „souseda odvedle“. Toto vše přitahuje voliče k Babišovi jakožto lidovému rebelovi, od kterého se očekává, že udělá pro Česko totéž, co udělal pro svůj byznys.
Rebelské znevažování pravdy je charakteristickým rysem Babišova přístupu k byznysu a politice. Babiš znesvěcuje koncept pravdy jako takové a pohrdá frustrujícím a složitým obrazem světa tak, jak ho předkládají jiní. Babiš rezignoval na víru v cokoliv „dobré“ a jedinou obecnou pravdu, kterou uznává, je Darwinovo „právo silnějšího“ a Hobbesovo „člověk člověku vlkem“.
Šejdíř
Šejdíř (z angl. trickster) je populární mytologický archetyp, který se objevuje ve folklórní tradici celého světa. Symbolická antropologie Clauda Lévy-Strausse popisuje Šejdíře jako cizince/outsidera uvnitř systému, jehož doménou je periferie a který konfrontuje veřejnost s pocity strachu a fantazijními výjevy. Šejdíř chválí a kritizuje, chlácholí a děsí a uznává a zesměšňuje ostatní podle toho, jaké jsou jeho záměry. Zpochybňováním symbolických konstruktů našeho světa pak šejdíři napadají strukturu a řád společnosti.
Vedle původně zvířecích postav představují Šejdíře různí blázni, šašci a vtipálci, kteří podrývají společenský řád prostřednictvím humoru a parodie. Jiní šejdíři, jako např. německý Hanswurst, jsou vesměs negativní hrdinové, kteří zakrývají svou hloupost mazaností. Jejich sociální pozice je nezakotvená a jejich místo je „všude a nikde“. Jsou marginalizováni, ale jsou součástí komunity, ve které jsou opovrhovaní a nepostradatelní zároveň. Z této pozice pak narušují rovnováhu mezi dobrem a zlem.
Šejdíři parazitují především na těch občanech, kteří trpí deziluzí a jsou zklamáni stavem společnosti. V těch pak vyvolávají pocit pohoršení a nostalgii po „lepších časech“. Překračují při tom hranice konvenčnosti, porušují zavedené zákony a nabourávají přirozený stav věcí. Právě díky těmto atributům se postava filmového šejdíře těší velké divácké oblibě (např. kapitán Jack Sparrow v Pirátech z Karibiku nebo vypravěč Tyler Durden v Klubu rváčů). Podobně jako mytologický šejdíř i Babiš vyvolává zděšení ve společnosti odhalováním negativních stránek systému. Babiš pak kritizuje a zesměšňuje tento systém za účelem vyvolat ve veřejnosti pocit nutnosti přehodnotit stávající řád. Šejdíř se při tom neštítí používat triků a falše, aby zmátl a oklamal ostatní (Babišovo dezinformační PR), a nemá problém převzít veškerou zodpovědnost, aby pak vše hodil na druhé (covidová krize). Šejdíř Babiš normalizuje abnormální a koná v protikladu k zažitým konvencím, přičemž nikdy neexistuje jistota, že má pod kontrolou to, co sám rozpoutal.
Jako rétorický šejdíř formuluje Babiš své myšlenky tak, aby rezonovaly s obecným sentimentem zmaru. Nenabízí naději, ale okamžité vzrušení a vztek znechucených mas. Babiš využívá sentimentu národa v krizi a sám se pasuje do role spasitele, který jako jediný dokáže opravit dysfunkční systém. Jeho neustálé agrese a vulgarity jsou normalizovány a legitimizovány, zatímco publikum/voliči odpustí Babišovi jeho verbální útoky, podobně jako odpustí filmovým šejdířům jejich transgresivní rétoriku. Pro sympatizanty není Babišova rétorika odrazem hluboké nemorálnosti, ale výrazem (anti)hrdinské ctnosti. Stejně jako mytologický Šejdíř ani Babiš nemá problém obhajovat dvě polarizované pozice zároveň. Babišův „půvab“ spočívá v kontradikcích: je to slovenský občan a zároveň český „patriot“, který se prosadil jako outsider, ale zároveň varuje před „cizáky“. Šejdíř Babiš hájí zájmy „zapomenutých Čechů“, ale zároveň lobbuje za kapitalistickou oligarchii a nahrává vlastním korporátům. Rozvrací demokratické řízení státu, nicméně sám varuje, že čelíme „spiknutí proti demokracii“. Prosazuje tradiční křesťanské hodnoty, nicméně jeho politika je založena na agresi a pomstě, což rozhodně křesťanské hodnoty nejsou. Jeden den je v roli agresora, který napadá Evropskou unii, a druhý den naříká, že se stal obětí spiknutí ze strany EU. Tak či onak, Babiš chce sjednotit národ na základě práva a pořádku, ale zároveň jej neustále rozděluje svým amorálním šejdířstvím.
Z hlediska pozice ve společnosti a vztahu k ostatním aktérům tedy Babiš rezonuje s mytologickými archetypy Outsidera, Rebela a Šejdíře. Dalším způsobem, jak analyzovat antihrdinství ve fikci i politice, je zaměření se na vnitřní (podprahovou) motivaci postav. Vnitřní motivace tradičních hrdinů zahrnuje přijetí, sounáležitost a touhu po spravedlnosti, zatímco antihrdinové jsou často motivováni traumatem, pomstou, nenasytností a marností. Hrdinská touha zlepšit sebe i společnost tak ustupuje na úkor touhy vyvléci se z osudu a nabýt moci. Z hlediska vnitřní motivace pak odkazuje Babišova persona k archetypům Narcise, Psychopata a Machiavelliho.
Narcis
Narcismus je forma extrémní sebelásky, která se váže na pocit výjimečnosti a nadřazenosti. Kolektivní narcismus pak spočívá ve fantaskním sdíleném přesvědčení o výjimečnosti národa jako celku. Lze se domnívat, že existuje přímý vztah mezi kolektivním (národním) narcismem a nebývalou popularitou Andreje Babiše. Lidé s narcistickou poruchou osobnosti věří, že jsou z podstaty lepší než ostatní, pročež zasluhují obdiv a respekt. Narcisové jsou talentovaní performeři, kteří se na scéně chovají rozhodně a sebevědomě a neustále přesvědčují ostatní o své výjimečnosti. Nabubřelý narcismus je klíčovým motivem v literatuře a filmu od Shakespearova Macbetha po Copollova Kmotra. Důležité je, že dnes procházíme „epidemií narcismu“, ve které existuje silná korelace mezi narcistním chováním a politickým/ekonomickým ziskem.
Babiš rezonuje s archetypální postavou řeckého lovce Narcise, který je mytologickým zdrojem pro dnešní narcismus. Babiš je hluboce – a hrdě – zaslepen sebeláskou. Jedná se o grandiózního narcise, který prohlašuje, že je výjimečně nadaný, a nepokrytě obdivuje svůj talent. Narcista Babiš touží po přijetí a uznání a svádí publikum k tomu, aby obdivovalo jeho úspěchy, bohatství, status nebo jen styl oblékání. Z principu nemůže být laskavý a vlídný, přestože se tak snaží tvářit. Babiš je jako namyšlené dítě, které interpretuje svět čistě narcistním způsobem: vše, co se stane, je díky/kvůli němu. Když se proti němu někdo „spikne“, je to jen proto, že je nejlepší a všichni mu závidí. Ve fikci jsou toto „obdivované“ atributy narcistních antihrdinů od Občana Kanea po Americké psycho. Podobně jako Babiš i tito antihrdinové ztělesňují nadřazenost a soběstačnost, které jsou doprovázeny vysokou mírou arogance.
Narcisové nezřídka používají lež pro klamání ostatních. V typologii lhářů, jak ji předložila Shannon Bowenová, odpovídá Babiš kategorii „narcistních lhářů“, jejichž lži vždy popírají odpovědnost za jejich činy. V éře babišismu je lež akceptována jako součást sociální reality. Babiš jako narcistický lhář se řídí výhradně svým egem a není schopen reflexe a korektnosti. Nikdy nepřizná, že udělal chybu, úspěchy zveličuje a neúspěchy řeší obětními beránky. Bowenová podotýká, že uvedení narcistického lháře do čela týmu vyústí v utrpení a frustraci, nicméně přesto (nebo právě proto) je sebestředný narcis s psychopatickými sklony populárním archetypem ve filmu i politice.
Psychopat
Psychopat samozřejmě není mytologický archetyp jako takový, nicméně s příchodem Hanibala na konci minulého století se v moderní fikci ustálil archetyp „ctihodného psychopata“, který páchá zlo bez pocitu viny, čímž získává divácké sympatie. Psychopat je obecně osoba, která trpí asociální nebo antisociální poruchou osobnosti. Psychopati jsou často lhostejní vůči utrpení druhých a dokážou lhát a podvádět bez pocitu viny a studu. Mohou trpět úzkostmi a emoční nestabilitou, ale ve skutečnosti jsou manipulativní, bezohlední a agresivní. Stejně jako narcismus, psychopatie spočívá v dokonalé performanci psychopata na veřejnosti.
Jak zdůrazňuje Radkin Honzák ve své knize Čas psychopatů, psychopatie se v neoliberálním kapitalismu stala normou. Ctihodní psychopaté se hodí do nejvyšších pozic a vykonávají klíčová zaměstnání, a to i přesto, že jejich chování často způsobuje chaos a zmar (jako Leonardo DiCaprio ve Vlku z Wall Street nebo Christian Bale v Americkém psychu). Současná filmová a televizní produkce je přesycena psychopatickými antihrdiny, kteří se vyznačují nedostatkem empatie a lítosti (Hanibal, Dexter, Perníkový táta), nebo sami trpí psychopatickou poruchou osobnosti (např. Dobrý Will Hunting nebo Talentovaný pan Ripley). Dnešní publikum je fascinováno charismatickými psychopaty a tyto preference se projevují i v politice. Babiš představuje plně fungujícího psychopata, který dokáže být sympatický, přátelský a přesvědčivý, aby se během okamžiku proměnil v emočně nestabilního hulváta, který agresivně útočí na všechny kolem. V praxi tak jeden den představuje své nové štěňátko nebo žertuje v domově důchodců, aby druhý den hulákal ve Sněmovně a urážel všechny kolem. Psychopat Babiš je neustále iritován, má problémy s koncentrací, málo spí a trpí pleonexií (neukojitelná touha mít víc). Jeho bezohlednost a krutost – dva klíčové aspekty subklinické psychopatie – jsou plnohodnotnou součástí jeho charismatu. Psychopat Babiš není schopen cítit stud a projevit lítost, cíleně ignoruje společenské dekorum a cítí se oprávněn mluvit a konat, jak se mu zamane.
Podobně jako filmový Hanibal nebo Dexter, Babiš se cítí být „povolán“ a je plně oddaný své misi, což jej opravňuje k destruktivním aktům pramenících z frustrace a vzteku. Projevy vzteku, které jsou klíčovým aspektem Babišova charismatu, dovolují ukřivděným voličům ventilovat jejich vlastní frustrace. S nadsázkou připomíná Babišova persona filmového Jokera – jednoho z předních popkulturních psychopatů, jehož motivací je rozvrátit společenský řád a vše uvrhnout do chaosu. Podobně jako Joker i Babiš se objevuje na scéně jako destruktivní duch chaosu, který provokuje autority, narušuje zavedený stav věcí a zanechává za sebou spoušť. Stejně jako narcisové i psychopati lžou běžně a bez výčitek svědomí. Pro psychopata Babiše jsou společenská omezení a normy bezvýznamné. Chybí mu navíc úcta k ostatním bytostem, které jsou pro něj pouhým nástrojem pro uspokojení jeho vlastních potřeb. Obklopuje se proto „užitečnými idioty“, kteří mu nejsou schopni oponovat.
Machiavelli
Narcismus a psychopatie přímo korelují s machiavelismem. Machiavelismus (podle italského renesančního myslitele Niccola Machiavelliho) obecně odkazuje k pragmatické politické strategii založené na manipulaci, lsti a cynismu. Machiavelisté jsou amorální a bezcitní, nicméně jejich vnitřní etika a hluboká motivace vzbuzuje v divácích/voličích touhu následovat je. Machiavelliho Princ musí jednat vždy amorálně, aby si zajistil moc. Princ je neomalený a cynický, čímž vzbuzuje jak strach, tak úctu. Narcističtí psychopati s machiavelským syndromem jsou dnes nejen společensky akceptovatelní, ale i divácky atraktivní (viz např. Lord Varys ve Hře o trůny nebo filmové adaptace Macbetha a Othella). Politické dějiny jsou plné autoritářských machiavelistů – jak „hrdinných“ (Churchill, Roosevelt, Kennedy), tak „zločinných“ (Hitler, Mussolini, Franco). Typickým příkladem machiavelského antihrdiny je pak Donald Trump, jehož transgresivní způsob chování emuloval náš premiér. V antihrdinské fikci je pak typickým machiavelistou výše zmíněný Frank Underwood z Domu z karet: charismatický Frank chladně manipuluje s ostatními, aby dosáhl politického úspěchu, zatímco publikum je fascinováno jeho schopností „jít přes mrtvoly“.
Filmoví psychologové podotýkají, že na základě „perverzního vztažení“ k antihrdinovi si publikum žádá Franka právě proto, že páchá zlo. V případě Babiše je toto vztažení založeno na afektu. Babiš je afektivní antihrdina, který ignoruje aristotelovský logos (erudice a faktičnost) a étos (důvěryhodnost a spolehlivost) a nahrazuje je patosem (emoce a afekt). Neustálé afektivní zkreslování soudů a úsudků pak umožňuje Babišovi apelovat na nejnižší pudy občanů a manipulovat s nimi podle potřeby. Babiš ztělesňuje současný machiavelský zeitgeist, ve kterém není třeba kvalitních vůdců, ale ctihodných psychopatů, kteří se neštítí hrát nefér. Podobně jako Frank nebo Machiavelliho Princ i Babiš věří, že úspěch ve spletitém politickém prostředí přímo závisí na schopnosti manipulovat druhé. Babiše ani Prince nezajímá, že jejich slova a činy jdou proti obecným ideálům demokracie, rovnosti a spravedlnosti. Oba totiž věří, že pro dosáhnutí vytyčených cílů musí být politik arogantní, bezohledný a vždy tvrdší než ostatní. Babiš vnímá omluvu a kompromis jako znaky slabosti, zatímco sobectví chápe jako nejvyšší morální hodnotu. Přestože sobeckost a mstivost jsou spíše tragickými rysy lidské přirozenosti, Babišovi pomohly akumulovat jeho ekonomický a politický kapitál.
Babiš po vzoru Prince vědomě porušuje tradiční normy politického života, nicméně ospravedlňuje své počínání tím, že je to nezbytné pro „vzkříšení“ českého národa. Cokoliv pak Babiš dělá, dělá to pro „rodinu“ (členové ANO, Babišovi voliči, Babišovy podniky). Celý český stát potom vnímá jako „rodinnou firmu“, kterou musí ochránit před imaginárním nepřítelem (imigranti, Piráti, EU). Zde Babiš rezonuje s „rodinnými antihrdiny“ (např. Kmotr, Perníkový táta nebo Rodina Sopránů) kteří jsou amorální a agresivní, nicméně vždy ospravedlní své chování tím, že konají ve jménu rodiny (gangu, klanu). Babiš se možná chová jako machiavelský tyran, nicméně v očích sympatizantů je podstatnější, že ctí zásady a soudržnost rodiny.
Babiš v mytologii dneška
Tato stať se snažila poukázat na fakt, že existuje alternativní způsob, jak přistoupit k tolik zprofanovanému tématu Andreje Babiše. Tento způsob spočívá v odkrývání paralel mezi mytologií, fikcí a politikou. Z pohledu obecné mytologie pak Babiš silně rezonuje s těmi tradičními archetypy, které vykazují antihrdinské rysy: z hlediska vnitřní motivace se profiluje jako narcistický machiavelista s psychopatickými sklony, zatímco z hlediska vztahu k okolí se jeví jako rebelující outsider a mazaný šejdíř, který fascinuje a odpuzuje zároveň. Z hlediska mytologie nelze Babiše vnímat jako čistě dobrou nebo čistě zlou postavu, protože je to bizarní amalgám všedního a neobvyklého, groteskního a tragického, nadlidského a zbabělého.
Babišovi pomohla, třebaže podprahově, převládající populární imaginace, ve které figuruje archetyp amorálního antihrdiny, který ignoruje konvence, zpochybňuje autority a napadá řád. Babišův úspěch v politice vychází z devalvace tradičních morálních hodnot, a hlavními nositeli těchto hodnot jsou právě filmoví a seriáloví antihrdinové. Ti se chovají nemorálně a antisociálně, nicméně právě tyto rysy umožňují lepší identifikaci ze strany publika. V takovém zeitgeistu se pak divácké preference antihrdinské fikce mohou odrazit na preferencích voličských. Antihrdinský mýtus samozřejmě přímo nezpůsobil Babišovo volební vítězství, nicméně popularizace tohoto mýtu ve společnosti přispěla k obecné relativizaci morálních hodnot, což bylo ideální podhoubí pro Babišovo hnutí.
Autor je politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha.