Bydlení zajímá a znervózňuje stále více Čechů, předvolební kampaň ale nechává chladnou

Ani se sílícími obavami z rostoucích cen se bydlení nedostalo mezi priority volebních programů. Podobně jako u změny klimatu jde přitom o problém, který vnímá většina Čechů.

Foto che, Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.5)

Petr Fiala jezdí na výlety a tweetuje o tom, kolik vypije kávy. Krizi bydlení by podle něj vyřešilo, kdyby developeři, kteří zásobují trh drahými byty, stavěli mnohem víc. Piráti a STAN v programu nabízejí „soubor volitelných nástrojů, které obcím umožní řešit situaci obyvatel v souladu s jejich konkrétními potřebami“. V kampani toto téma žádné větší vlny nedělá. Redaktory byznysových rubrik zaměstnává sice čím dál víc a mává s životy stále většího počtu obyvatel, na volební téma to ale nedotáhlo. Co jiného by přitom – kromě covidu a klimatu – měli politici řešit, než bydlení? Šetří se na něj u nás nejdéle v Evropě a je jedním z důvodů, proč se u nás chudoba dědí. Víme, že pokud se v Česku někdo do chudoby narodí, má několikrát menší šanci na život s dobrým zaměstnáním a bydlením než člověk ze zajištěné rodiny. Víme, že ekonomickou úspěšnost do velké míry určuje to, zda zdědíte, nebo nezdědíte byt nebo dům. Přesto u nás převládá přesvědčení, že bydlení si každý musí zasloužit, a pokud bydlí nekvalitně, je to jen jeho vina.

Jako před poslední ekonomickou krizí

Krize bydlení už dávno přestala být tématem, které zajímá jen údajně rozmazlené mileniály. Média na celém světě se aktuálně věnují obavám z toho, že by mohla prasknout dlouho nafukovaná realitní bublina. „Ani koronavirus nepřinesl stabilizaci cen nebo jejich pád, jak někteří očekávali,“ píše Politico. Realitní agenti z několika evropských zemí v textu mluví o tom, že tak našponované ceny ještě nezažili. Švýcarské nebo severské banky se bojí, že klienti, kteří se kvůli bydlení zadlužili, nebudou schopní splácet. „Ceny nemovitostí po celém světě ukazují, že jsme na tom podobně jako těsně před minulou finanční krizí,“ píše Bloomberg. Podle informací agentury se nejnestabilnější zdají trhy na Novém Zélandu, v Kanadě a ve Švédsku. Jak ale upozorňuje například Forbes, měli by zpozornět i Češi. Ceny bytů a rodinných domů u nás totiž rostou nejrychleji v Evropské unii.

Žádná ze stran zatím k bydlení nepřistupuje jako k jednomu z nejvýznamnějších témat.

Evropský parlament na krizi bydlení postihující celou Evropu upozorňoval v lednu, kdy zdůraznil, že se „do problémů dostávají nejčastěji lidé s nižšími nebo středními příjmy, samoživitelé a velké nebo mladé rodiny. Mnozí z nich nevydělávají dostatek, aby pokryli rostoucí ceny nemovitostí i nájmů, zároveň ale vydělávají příliš mnoho na to, aby si mohli zažádat o sociální bydlení.“ V Česku, jak známo, navíc nelze automaticky počítat ani s touto možností. Tak dlouho se nepodařilo přijmout zákon o sociálním bydlení, až jsme se ocitli v situaci, kdy by byla potřeba regulace zajišťující cenově dostupné bydlení pro střední třídu. Ta mnohdy nemá na hypotéku a začíná pro ni být neúnosné i placení nájemného.

Vysokoškoláci kvůli cenám bydlení zůstávají mnohdy až do třiceti u rodičů nebo sdílejí bydlení s mnoha spolubydlícími. Dělník nebo středoškolák, který nezdědil byt, ale má rodinu, dnes kvůli hypotéce stráví většinu života v práci. Pokud nemá tak dobré místo, aby mohl platit také kroužky dětem, rodinné dovolené a občas nějaký dárek, musí se jeho děti bez toho obejít. Seniorka, která po smrti partnera platí nájem ve velkém městě sama, potřebuje výpomoc dětí. Nebo jí hrozí z místa, kde prožila celý život, stěhování.

Politico konstatuje, že situace zaskočila politiky po celé Evropě, ti čeští se ale příliš zaskočení nezdají. Bydlení se u nás totiž nevnímá jako téma, kterému by se měl věnovat stát. V zemi bývalého východního bloku, kde byl nedostatek bydlení naposledy vyřešen masivní výstavbou dnes neoblíbených panelových sídlišť, nejsme nedostupnost bydlení zvyklí chápat jako problém, pro jehož řešení se nabízejí různé druhy nástrojů. Téma je u nás zatíženo emocemi a většině politiků stačí opakovat, že je třeba víc stavět a nechat problém na trhu.

Vizualizace pražského Smíchov City. Foto Sekyra Group, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

Přestěhujte se a najděte si lepší práci

„Pokud nemůžete zaplatit nájem, přestěhujte se někam, kde je to levnější. Případně si najděte lepší práci.“ Podobnou nevyžádanou radu vám dají na sociálních sítích s nadhledem rozumného, světaznalého člověka desítky lidí, kteří se tváří, že promlouvají za zdravý, selský rozum. Neschopnost vnímat bydlení jako téma, na které existují různé legitimní názory, u nás bezesporu posiluje zvyk médií obracet se především na developery nebo poskytovatele hypoték, kteří na realitním byznysu vydělávají. I proto se jako „rozumné řešení“ nejčastěji prezentuje heslo o tom, že se „musí víc stavět“. I v Německu developerský byznys opakuje svoje „Bauen, bauen, bauen“, tamější média však reflektují, že jde o byznysový pohled na věc, a zajímají se také o názory nájemnických asociací, odborníků z univerzit a o data.

„Asi bych vám doporučil Středočeský kraj, popřípadě oblast kousek za ním, kde je dobrá dostupnost, vybudovaná infrastruktura. Je to efektivnější, než bydlet za každou cenu v Praze,“ odpovídá zakladatel serveru Cenová mapa Milan Roček na otázku, zda má člověk pracující v Praze bydlet raději v Liberci, a dodává, že na změny na trhu bydlení musíme zareagovat tím, že se budeme „chovat jinak“. Citovaný rozhovor, ve kterém podnikatel navázaný na realitní byznys od komentování špatné dostupnosti bydlení přechází k tomu, že je u nás ve velkých městech „silná část populace bonitní“, je dobrým příkladem dominantního způsobu uvažování o bydlení. Lidem, kteří na vlastní bydlení mají, se přece dá stále prodávat. Leckdo by ještě doplnil, že v některých zemích jsou lidé zvyklí se za prací stěhovat třeba několikrát za život.

Představa, že každý by měl být schopen strategické úvahy ohledně své budoucnosti a s pomocí zkušených analytiků třeba z Cenové mapy pro sebe vybrat to nejvýhodnější místo k životu, ovšem opomíjí realitu podstatné části českého obyvatelstva, která si vybírat nemůže. Ročkův plán zní jako obrázek ze života mladého muže, který právě vystudoval perspektivní obor a těší se, až se o něj pražské korporáty poperou. Za pár let z výplaty splatí domek se zahrádkou a s bazénem. Právě takové scénáře si lidé jako Milan Roček představují nejraději. Například loni zveřejněný sociologický výzkum Rozděleni svobodou nám ale poskytuje docela dobrou představu o tom, jak málo je těch, kterých se v Česku podobné scénáře týkají.

Patnáctiminutové město

Absurdní je popularita těchto představ i v kontextu plánování a budování měst. Jako příklad si můžeme vzít třeba koncept tzv. patnáctiminutového města, o kterém se v poslední době mluví nejen v USA nebo v Paříži, kde starostce Anne Hidalgo pomohl vyhrát volby. Autor myšlenky Carlos Moreno má na podzim vystoupit v pražském CAMPu na konferenci Pěšky městem.

Ideál patnáctiminutového města jakožto celku rozděleného na malá, lokální centra obyvatelům garantuje blízkost práce, zdravotnických center, škol a obchodů v dosahu patnácti minut chůze nebo patnáctiminutové jízdy na kole, aby nemuseli vyjíždět denně autem, mohli trávit čas v sousedství, měli vše pohodlně v dosahu a okrajové čtvrti se nerozrůstaly do krajiny. V takovém městě se kromě mladých bohatých, kteří si pořídili bydlení po zralé rozvaze a zhodnocení svých možností, počítá samozřejmě také s přítomností všech těch, kteří budou obsluhovat dopravu, úřady, zdravotnická zařízení, učit ve školách nebo pečovat o děti a seniory. Právě to jsou však často lidé, kteří mají v Česku vzhledem k výši svého platu problém dosáhnout na bydlení, pokud ho nezdědí. Počítáme tedy automaticky s tím, že by v našich „patnáctiminutových“ městech bydleli jen ti, kteří na to budou mít? A prodavači, uklízeči nebo zdravotní sestry by dojížděli obsluhovat z jiných krajů?

Představa člověka, který je zvyklý se stěhovat tam, kde mu dají práci, možná těší některé ekonomy, člověk ale nemusí být zrovna odborník na sociologii bydlení, aby si uvědomoval význam a hodnotu dlouhodobého stabilního zakotvení, sociálních vazeb, které se díky němu tvoří, nebo pocitu zodpovědnosti za své okolí. I to, jak člověk prospívá svému bydlišti a zda si váží svého sousedství, by nás mělo zajímat. Můžeme v Praze a v Brně pořádat konference, které shrnují světové novinky z oblasti městského designu a udržitelnosti, bez adekvátní bytové politiky ale koncepty, jako je patnáctiminutové město, zůstanou jen něčím, o čem jsme slyšeli při návštěvě některé ze zdejších galerií.

Řídit stát jako kontaktní centrum

České politické strany téma bydlení neignorují. Žádná z nich však k němu zatím nepřistupuje jako k jednomu z nejvýznamnějších témat, přestože signály o šíři problému přicházejí ze všech stran. Stále se věnuje málo pozornosti tomu, co se z bydlení stalo. Byty už dávno nejsou něčím, v čem se prostě bydlí. Zvykli jsme si na to, že část jich je, alespoň ve velkých městech, prázdná. Pořizovaná majiteli kvůli zhodnocení financí, podobně jako se investuje do zlata. Přitom u nás až 60 tisíc rodin žije v bytové nouzi, dalších až 190 tisíc je ohroženo ztrátou bydlení a až 350 tisíc domácností na něj vynakládá více než 40 procent příjmů. Navrhovat vyšší zdanění nemovitostí je v Česku téměř nemyslitelné, a to i majitelům, kterým patří tři a více bytových jednotek. Přestože nám to kvůli radí i OECD, které upozroňuje na to, že nemovitosti daníme extrémně málo. Piráti, kteří to v programu samozřejmě nemají, si s hoaxy na toto téma užívají své.

Ještě ani zdaleka u nás nedošlo na fázi, kterou v Hospodářských novinách předpovídá Julie Hrstková, podle které budou strany dřív nebo později nuceny nabízet voličům zavedení regulace nájmů prostě proto, že to lidé budou chtít. Zatím bydlení většinou věnují odstaveček ve volebním programu a některé z nich ho nezahrnují ani do svých priorit. Koalice Spolu zastává zmiňované heslo „Stavět, stavět, stavět“, bez ohledu na to, že ve městech, ve kterých se staví, staví a staví, jsou ceny bydlení stále nepřiměřeně vysoko. Samotná výstavba totiž levnější byty nezajistí v momentě, kdy je developeři mohou pohodlně rozprodat spekulantům.

Program Pirátů a STAN je propracovanější v pasáži, která vysvětluje důvody krize bydlení, než v následujícím odstavci nabízejícím její řešení. Zakládají ho na zmiňovaném „systému volitelných nástrojů pro obce“ a na poradenství, které je spíš preventivním nástrojem. Obce tedy budou moci nabízené nástroje klidně ignorovat a záchytná síť poradenských kontaktních center může sice předcházet individuálním pádům do chudoby, o adekvátní řešení dnešní krize bydlení, jejíž rozsah koalice v programu popisuje, se však dokument nepokouší.

Andrej Babiš v otázce bydlení dostál pověsti politika, kterému program píšou markeťáci, trávící celé dny na sociálních sítích, střílející od boku random nápady. Babiš chce teď například postavit státní továrnu na moduly, která by obcím trpícím bytovou krizí, na požádání přivezla po částech dům a na místě ho složila. Píše o tom ve své knize. Nemá ale příliš cenu trávit čas zpochybňováním „Babišových“ nápadů, jelikož si stejně nemůžeme být jisti, co z nich vůbec myslí vážně. Jeho strana nechala Hospodářskou komoru připravit ještě horší stavební zákon, než jsme měli doposud, o kterém navíc nekompetentně lže a říká něco zcela opačného než odborníci z celého spektra oborů. Nový stavební zákon už tak dlouhý proces stavebního řízení, který ANO slibovalo zkrátit, ještě zkomplikuje, a bytové krizi v lepším případě nepomůže, v tom horším ji ještě zhorší.

Nejdál se pouštějí sociální demokraté a Zelení, kteří mají v programech zvýšení daně z nemovitostí a nástroje proti spekulacím. ČSSD chce dlouhodobě zavést veřejně prospěšné společnosti, které by měly na starost bytovou výstavbu, i zřízení státního bytového fondu. Ani ČSSD však není příliš důvěryhodným politickým uskupením, ve které bychom mohli vkládat naděje.

Volební kampaň o skutečných tématech?

Realistickým odhadem tak je, že se u nás v oblasti bydlení v příštích letech nic podstatného nezmění. Ceny budou pravděpodobně stoupat až do té doby, kdy trhem otřese další nepříjemný pád. Výstavbu budou zajišťovat převážně velcí developeři, kteří vydělávají čím dál víc a nikdo je zatím nenutí městům přispívat ani sociálními byty. Jediné, co komplikuje život i jim, je dlouhé stavební řízení. To však komplikuje život všem. Nový stavební zákon je udělá ještě složitějším a zhorší kvalitu rozhodovacího procesu tím, že umenší pozici odborných posudků a veřejnosti. Navíc počítá s reorganizací soustavy stavebních úřadů, ke kterým přibyde jeden centrální – jen to celý systém paralyzuje pravděpodobně na několik let. Vyhlídky jsou skutečně takové, že by o tom jeden raději nepřemýšlel.

Podle OECD by Česko mělo rozvíjet bydlení ve městech, podporovat i jiné bydlení než to vlastnické, posílit sociální a dostupné bytové fondy a lépe zacílit dotace a finanční podporu výstavby. Ani to však nebude stačit. Zlepšení bytové situace v ČR předpokládá také ochotu státu spolupracovat s městy a obcemi, vyjednávat s developery větších bytových projektů o jejich příspěvcích obcím, posílit práva nájemníků, řídit se daty a relevantními výzkumy a v neposlední řadě pracovat nejen na tom, aby se neprohlubovala chudoba ve vyloučených lokalitách, ale aby se podmínky v regionech zlepšovaly všude a pro všechny stejně. To si ovšem žádá dlouhodobé úsilí politických stran, založené na detailní znalosti problému, a také léta práce. Tedy opak šermování marketingovými hesly a rádoby chytrými řešeními, jako jsou mikrodomky nebo baugruppe, které vyžadují jak nasazení budoucích nájemníků, tak stále poměrně velké peníze.

Je proto načase, aby si strany pořídily na politiku bydlení experty a začaly se jí intenzivně věnovat jak na úrovni měst, tak celostátně. Tomu, že bude volební kampaň spočívat v mediálních spektáklech, tweetování z výletů do regionů a chrlení rádoby chytrých řešení, se nejspíš nevyhneme, možná jsme na to ale zvyklí přespříliš. I na debatě o bydlení se dají nahánět politické body. Souvisejících témat, která by se na bázi třeba i putovních debat měla s odborníky z různých oborů diskutovat v kontextu všech krajů, je dost. Uvidíme, kdy a kdo se do toho konečně pustí.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace