Foto LMF
Zátopek
Jako sportovní film funguje Zátopek dobře a běh zprostředkovává evokativně, především díky kameře Štěpána Kučery a střihu Jarosława Kamińského. Skvělá je také hudba Beaty Hlavenkové. Příběh je rámován pohledem zvenčí – v roce 1968 za běžcem přijíždí jeho obdivovatel, australský běžec Ron Clarke, a týden s ním zůstává v Praze, zatímco manželé Zátopkovi prožívají manželskou krizi. Od Clarkovy návštěvy se pak odvíjejí flashbacky do Zátopkovy běžecké i osobní minulosti. Tahle metoda nás však stejně jako Clarka udržuje za oponou, nikdy skutečně nenahlédneme do Zátopkova nitra. Pokud něco takového měl přinést bizarní esoterický moment, při němž se „Ťopkovi“ zjeví tarahumarský běžec, pak to vyšlo zcela naprázdno.
Pro Ondříčka je Emil Zátopek evidentně srdcová záležitost, jeho obdiv k postavě několikanásobného olympijského vítěze je ze snímku více než patrný. Zátopka ukazuje především jako zábavného, trochu potrhlého sympaťáka, pro něhož je běhání jednoduše smyslem života. Zároveň se ale nevyhýbá ani jeho životním selháním a problematickým rysům jeho povahy – určité dětinskosti a s tím spojené sobeckosti.
Politika Zátopka ve filmu nezajímá, ale je do ní vtažen a tehdejším režimem je využíván. Při tom si občas vyvzdoruje něco pro své kolegy. Ondříček ho v tomto ohledu ukazuje jako prostého člověka, který se jen snaží dělat, co ho baví, ve složité době, která ho staví před dilemata, jejichž důsledky nemůže dohlédnout. Ani film samotný nad tím neuvažuje příliš složitě.
Do větší hloubky se dostává při popisu vztahu Emila a jeho ženy Dany. Martha Issová v roli Dany Zátopkové exceluje a v některých okamžicích také zastiňuje Václava Neužila. Ten se na roli Emila připravoval několik let a jeho převtělení do vrcholového sportovce je rozhodně hodno obdivu, nicméně ve chvílích, kdy hraje čtyřicetiletý Neužil devatenáctiletého atleta, to působí poněkud komicky. Zátopek je film solidní a poctivý, nicméně s hranami až příliš obroušenými. Nakonec nám proto manželé Zátopkovi z plátna i z mysli seběhnou až moc snadno.
Každá minuta života
Historicky první český dokumentární film uvedený v hlavní soutěži přivezla dokumentaristka Erika Hníková, známá například svým televizním snímkem Pět zrození, který je součástí cyklu Český žurnál. Její nejnovější počin Každá minuta života vyvolal vášnivé reakce už po zveřejnění traileru. Zabývá se totiž výchovou dětí, konkrétně čtyřletého Miška, na nějž se rodiče rozhodli uplatňovat metodu tzv. Kamevédy, neboli Komplexní Multirozvojové Výchovy Dětí, kterou vymyslel bývalý právník Pavel Zacha.
Sociolog Vojtěch Ondráček o Kamevédě píše: „Zacha prostřednictvím slovníku korporátních manažerů vytvořil návod pro rodiče, kteří chtějí vychovat profesionálního sportovce. Výchova v tomto pojetí znamená absolutní organizaci všech činností dítěte, které se odvíjejí podle předem navrženého plánu. Variabilní fyzická, pohybová a posilovací cvičení, speciální stravování, permanentní dohled rodiče a rezignace na středoškolské vzdělání limitují všechnu vůli dítěte směrem k vytyčenému cíli.“
Ve filmu vidíme Miška Hanuliaka každý den plnit úkoly, překonávat rekordy a za všech okolností se snažit být ve všem nejlepší. Každý jeho výkon je měřen a zaznamenáván, rodiče v podstatě nemají jiné téma hovoru. Celá tříčlenná domácnost se točí okolo jeho cesty k úspěchu. Jeho otce hned na začátku slyšíme prohlašovat, že chtějí vychovat „prospěšného člena společnosti“, a k tomu je podle něj třeba vzdát se svých koníčků, přátel a doslova svému dítěti obětovat všechen volný čas.
Film tak sleduje nejen každodenní dril, ale také podivnou odříznutost rodiny od zbytku světa. Pohybujeme se především v pečlivě vycíděném moderním bytě, v tělocvičně nebo na stadionu. Téměř všude je Miško se svými rodiči sám. Rodina Hanuliakových jako by byla ostrovem sama pro sebe, bez návaznosti na vnější svět. Je tak nasnadě, že „prospěšnost společnosti“ tu znamená především finanční úspěch a naplnění touhy rodičů po synově sportovní kariéře.
Na Každou minutu života se nedívá snadno. Během projekce ze sálu lidé dokonce poměrně hojně odcházeli. „Jak se můžou lidi smát? Vždyť je to tragédie,“ zoufala si divačka vedle mě v momentech, kdy přicházel úlevný smích. Není příjemné dívat se do takto nastaveného zrcadla. Odsoudit šmahem Hanuliakovy však znamená povýšeně ignorovat, v čem sami žijeme. Jejich příběh není ničím jiným než zesílenou podobou současného neoliberalismu. Ve výkonově a individualisticky nastavené společnosti nezbývá pro solidaritu moc prostoru. Vyznívá až komicky, když maminka vysvětluje Miškovi, že lidé bez domova „pořádně netrénovali, a tak teď musí jíst jídlo z popelnic“. Podobný názor ale nemají sami.
Každodenní rutina, repetitivnost úkonů a stereotyp působí až klaustrofobně. Hníková navíc záměrně nenechává Miškovu cestu za úspěchy nijak gradovat. Ani vítězství v turnaji nepřináší katarzi – jde se prostě domů a bude se pracovat na další vytyčené metě. Na rozdíl od Zátopka, kde je kromě píle a překonávání sama sebe tematizovaná také fair play a zábava jako nedílná součást, pokud ne smysl sportu, tady se setkáváme jen s výkony a perfekcionismem.
Láska pod kapotou
Druhým dokumentem v soutěži je Láska pod kapotou režiséra Mira Rema. Snímek vypráví o postarším páru, který spojuje kromě vzájemného citu také láska k závodnímu autokrosu. Jitka a Jaroslav jsou velcí sympaťáci, oba mají zároveň za sebou nešťastné manželství, Jaroslav těžký rozvod a finanční problémy, a oba fandí xenofobní kapele Ortel.
Zatímco Jarda staví z ojetin závodní auta, Jitka v nich poté vyráží bojovat o prvenství. Samotné závody pak sledujeme přímo z Jitčiny kabiny a Removi se v těchto vypjatých situacích daří skvěle zprostředkovat adrenalin, který tento sport nabízí. Záběry ze závodů jsou podkresleny agresivní rytmickou hudbou, která dělá z autokrosu boj na život a na smrt. Jitku taky vidíme několikrát velmi zblízka bourat.
Dynamické scény ze závodu potom střídají pasáže z domova, jejž pár sdílí s Jardovou matkou, zdrojem většiny humorných scének. Ty vycházejí z konfrontace jejího „selského rozumu“ a Jardova „donkichotství“, které praktická žena považuje za ztrátu času a peněz. Opět se nám tu tak rozprostírá téma výkonnosti a peněz versus něčeho, co tyto životní hodnoty přesahuje.
Láska pod kapotou je zábavným a humanistickým crowd pleaserem, kterému ale chybí širší zasazení do kontextu. Takhle nabízí jen letmý vhled do života nezdolných lidí s netradičními zájmy a problematickým hudebním vkusem, zajímavější by ale bylo nahlédnout jejich počínání a hodnoty v kontextu současné politické situace. Bez toho se jejich romance vznáší ve společenském vzduchoprázdnu.
Zrcadla ve tmě
V soutěžní sekci Na východ od západu najdeme minimalistický černobílý debut Šimona Holého. Ten vychází z populární sady šestatřiceti otázek, které podle vědeckého experimentu údajně stačí k tomu, abyste se zamilovali do kohokoliv. Tuto premisu však snímek nezkoumá na začátku nového vztahu, ale v jeho kritickém momentu. Z odpovědí třicetileté tanečnice Marie (Alena Doláková) a jejího přítele Františka si tak namísto prohlubujícího se vzájemného pochopení odnášíme spíše důvody, proč spolu dál nedokáží fungovat. Holý nechává snímat během dialogu pouze Dolákovou, a to ve statickém detailu. Ten postavě nedává možnost cokoliv skrýt. Veškeré nejistoty, nervózní smích, falešné úsměvy, smutek a bolest vyvěrají na povrch. Postupně tak odhalujeme, jaký nesoulad se v jejím a Františkově náhledu na svět, a potažmo i v Marii, odehrává.
Netradičně nasnímaný rozhovor je prokládaný tanečními zkouškami, záběry osamocené Marie v bytě a scénami s její matkou a kamarádkou, které nám dohromady s jejími odpověďmi odhalují Mariino rozervané nitro. Na první pohled rozesmátá bezstarostná mladá žena se stává během krátké chvíle mnohovrstevnatou postavou, kterou nejde jednoduše rozklíčovat. Zároveň se s ní lze ale ztotožnit, ať už jde o vztah s rodiči, obavy z průměrnosti či pochyby o tom, jestli má život smysl. I tady narážíme na společenský tlak na výkon, nicméně jak její kamarádka nekompromisně prohlašuje: „Život přece není o tom, abys byla v něčem nejlepší.“ Ani Zrcadla nejsou perfektní a bezchybná, ale uvíznou v paměti a provokují k přemýšlení.
Autorka je filmová publicistka.