Charlie Watts byl nejdůležitější člen Rolling Stones. Udržoval v jejich hudbě ducha black music

Charlie Watts byl antitezí rockové hvězdy. Mezi svými spoluhráči vypadal jako distingovaný pán. Bez jeho bicích by však Rolling Stones nikdy nedosáhli na vrchol.

V roce 1984 se členové The Rolling Stones potkali v jakémsi hotelu v Nizozemí a radili se, jestli má smysl s kapelou vůbec pokračovat. Bubeník Charlie Watts byl v místnosti, ale debaty se účastnil jen okrajově. Jednou ale něco poznamenal a Mick Jagger mu odsekl: „Tobě by to mělo být úplně jedno, protože jsi jenom můj bubeník.“ Watts se uraženě zvedl a beze slova odešel do svého hotelového pokoje. Po nějaké době se ale vrátil, zaklepal na dveře Jaggerova pokoje, a když mu zpěvák otevřel, dal mu Watts pěstí do brady. „Nejsem tvůj bubeník. Ty jsi můj zpěvák,“ dodal ještě a odešel. Historka vyplula na povrch v roce 2009 v knize Under Their Thumb publicisty Billa Germana a ve své autobiografii Life ji o rok později s malými změnami vypráví i Keith Richards.

Charlie Watts, který v úterý 24. srpna zemřel v Londýně ve věku osmdesáti let, byl rozhodně víc než jen Jaggerův bubeník. Nikdy nepotřeboval oslňovat svojí virtuozitou, odmítal hrát bubenická sóla a v žebříčcích nejlepších rockových hráčů na bicí mu se na první příčku většinou nedostal. Jeho hlavním úkolem bylo vždy sloužit kapele a její hudbě – a právě v tom byl geniální. Puristický minimalismus jeho bicích tvořil skvělý kontrapunkt k excentrickému Jaggerovi u mikrofonu a milimetrově přesný styl vycházející z jazzu výrazně ovlivnil zvuk kapely. Bez něj by Stones byli úplně jiní.

„Vůbec nevím, co to je showbyznys, a nikdy jsem neviděl MTV. Existují lidé, kteří jen chtějí hrát na své nástroje, a jsem rád, že vím, že jsem jedním z nich,“ řekl v roce 1991 v jednom z mála rozhovorů, které za svůj život dal.

„Mám tuhle kapelu rád, ale neznamená pro mě všechno na světě. Vždycky jsem žil s pocitem, že se musí okamžitě rozpadnout. Nikdy by mě nenapadlo, že vydržíme víc než pět minut, ale došlo mi, že si těch pět minut musím co nejvíc užít, protože je miluju,“ prohlašoval Watts na začátku osmdesátých let v rozhovoru pro časopis Rolling Stone a střídmý tón, s nímž popisuje fungování nejslavnější rockové kapely všech dob, k němu skvěle sedí. Rock’nrollové šílenství, které kapelu provázelo většinu její existence, šlo vždycky mimo něj.

Na fotografiích Stones z šedesátých let vypadá, jako kdyby do kapely ani nepatřil a dlouhé vlasy si pořídil z povinnosti. Vystupoval v přísně padnoucím saku nebo alespoň vestičce či košili a vedle excentricky oblečených parťáků působil dojmem staršího a rozumnějšího bratra. Byl ale přitom jen o dva roky starší než Jagger, Richards i Jones.

Svou image důstojného pána, který si na pódium odskočil z jazzové seance, si držel i mimo pódium. Oženil se už v roce 1964, v časech největší slávy Stones, a s Shirley Ann Shepherd zůstal až do smrti. Zatímco ostatní členové kapely si na turné užívali s fanynkami, Watts prý trávil večery na hotelovém pokoji a z nudy si do skicáře kreslil všechny postele, ve kterých spal. Když v roce 1972 dostala kapela pozvání do vily Hugha Hefnera, Watts prý strávil celý večer v místnosti, kde měl pornomagnát sbírku videoherních automatů. Neřestím bubeník propadl jen na začátku osmdesátých let, kdy vyhoření a únavu řešil heroinem, ale v polovině dekády s drogami i alkoholem definitivně sekl.

Básník bicích

Zcela neokázalý a nenucený byl i jeho styl. S basákem Billem Wymanem vytvořili ne efektní, ale efektivní rytmickou sekci, na níž nejen stála hudba Stones, ale díky níž také pořád jednou nohou stáli v blues. Watts ostatně o Stones vždy mluvil jako o bluesové kapele a díky němu kořeny černé hudby zůstaly v jejich tvorbě, a to i když se zrovna vydávali na výlety do psychedelie nebo třeba diska jako v osmdesátých letech. Byl jako lidský metronom, ale dokázal bez problémů zrychlit a přivést skladbu ke klimaxu. „Charlie Watts mi dává svobodu létat po pódiu,“ prohlásil Richards. Zatímco ostatní bubeníci si v sedmdesátých letech pořizovali obří soupravy s nejrůznějšími technologickými novinkami, on zůstal celý život u zdánlivě obstarožní sady bicích značky Gretsch.

Pokud to vypadalo, že se Wattse rocknrollové šílenství kolem Rolling Stones vůbec netýká, pak to bylo proto, že do něj skutečně nepatřil. A patřit nechtěl. Vždycky chtěl být spíše jazzovým bubeníkem, miloval Milese Davise, Dukea Ellingtona nebo Charlese Minguse a od konce padesátých let hrál v kapelách londýnské dixielandové scény. Živil se jako grafický designér, ale chodil do klubů, kde hrály rhythmandbluesové kapely. Když v jednom z nich v roce 1962 poprvé uslyšel Rolling Stones, prý jim řekl: „Jste dobří, ale potřebovali byste lepšího bubeníka.“ Lákání svých budoucích spoluhráčů ale dlouho odolával, museli mu nejdříve zaručit pravidelný plat – to se konečně stalo v lednu 1963. O rok později vydali Rolling Stones své debutové eponymní album, které je vystřelilo ke slávě.

Wattsovy zásadní příspěvky do diskografie Stones jsou ukryté pod vyzývavým Jaggerovým vokálem i Richardsovými úsečnými riffy, ale kdo dokáže ocenit práci rytmické sekce, zjistí, že Gimme Shelter by byl nic bez jeho ledového snareu a Jumpin Jack Flash by nefungoval bez neodolatelného skákavého rytmu. Wattsův nestydatý groove v Get Off My Cloud drží celý rock’nrollový chaos pohromadě, zatímco v baladě Beast of Burden z asi poslední velké desky kapely Some Girls z roku 1978 je jeho beat o chviličku před Richardsovou kytarou a vytváří tak zvláštní rytmické spojenectví.

„Můžeš se naučit hrát jako John Bonham. Dá se naučit zahrát písničku od Rush. Ale hrát jako Charlie Watts, to je stejné, jako bys chtěl nastudovat, jak se stát básníkem. Takovou věc ti nikdo nepředá. Potřebuješ tomu dát všechno, žít to a pak vyjít ven druhou stranou a hrát takhle,“ prohlašuje publicista Mike Edison v loňské knize Sympathy for the Drummer: Why Charlie Watts Matters (Sympatie pro bubeníka: Proč na Charliem Wattsovi záleží). Bubeník Rolling Stones byl podle něj nejzásadnějším členem slavné kapely a jeho důležitost pro Stones je prý dost možná jediná věc, na které se kdy Richards a Jagger shodli.

Zbytek kapely se bude snažit

Watts se také v roli grafika podílel na některých coverech desek Rolling Stones a spoluvytvářel stage koncertních turné. Když Bill Wyman v roce 1993 z kapely odešel, měl za úkol vybrat nového basáka, kterým se stal jazzman Darryl Jones. Bokové projekty se týkaly jeho srdcových žánrů – v sedmdesátých letech se přidal ke kapele Rocket 88, která hrála dřevní styl boogie-woogie, v osmdesátých hrál v jazzovém big bandu s Evanem Parkerem nebo Country Pinem. Na začátku následující dekády sestavil Charlie Watts Quintet a nahrál několik desek s jazzovými standardy, včetně pocty Charliemu Parkerovi nazvanou From One Charlie. Parkerovi věnoval i knihu Ode To A High Flying Bird, kterou napsal a nakreslil v roce 1960 při studiích na umělecké škole.

Na své poslední turné No Filter vyrazili Rolling Stones v září 2017 a zavítali s ním o rok později i do Letňan. Než se šňůra kvůli koronaviru přerušila, odehráli poslední koncert v srpnu 2019 ve floridské Miami Gardens. Navázat měli letos 26. září v St. Louis, kde ale Watts hrát neměl kvůli rekonvalescenci po plánované operaci. Na začátku tisíciletí se léčil s rakovinou úst a hrdla. Budoucnost Rolling Stones bez třetího nejdéle působícího člena je nejasná a je možné, že Wattsova smrt jejich kariéru definitivně uzavře. Bez bubeníka, který nevynechal žádný koncert kapely, si lze Rolling Stones představit jen těžko.

„Vůbec nevím, co to je showbyznys, a nikdy jsem neviděl MTV. Existují lidé, kteří jen chtějí hrát na své nástroje, a jsem rád, že vím, že jsem jedním z nich,“ řekl v roce 1991 v jednom z mála rozhovorů, které za svůj život dal. Watts byl antitezí rockové hvězdy, nepotřeboval dělat excesy, kterými by stvrzoval svůj status. Hudba byla u něj vždy na prvním místě, a když ho fanoušci viděli na pódiu se smát, věděli, že je s výkonem své kapely spokojený. Měl ale také svérázný smysl pro humor. Když v roce 1967 kritik Jon Landau v časopise Rolling Stone zkritizoval album Their Satanic Majesties Request, ale pochválil bicí, napsal mu Watts do redakce krátký dopis, ve kterém stálo: „Jone Landau, díky za to, co jste o mě napsal. Zbytek kapely se bude doufám příště snažit víc.“

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace