Foto Artcam Films
„Jak chceš být velká kunda? Mám to přehánět?“ ptá se v dokumentu Chci tě, jestli to dokážeš Martina napřímo své dcery, když ji líčí. Jana je kvůli obrně z velké části odkázána na pomoc druhých. Matka jí v rámci svých omezených finančních možností nic neupírá. Dává jí napít piva i potáhnout z cigarety. Když spolu vyrazí na pouť, napájí Martina mladou ženu medovinou „silnou jako prase“.
Film nepojmenovává problémy, jimž v Česku lidé s postižením čelí a nehledá na ně řešení, ale fascinovaně, byť ne příliš koncentrovaně pozoruje dvě odhodlané ženy, které se navzájem potřebují.
Z lékařského hlediska to nejspíš není zrovna modelový příklad péče o člověka s tělesným hendikepem, ale právě díky tomu, že k ní matka nepřistupuje s přehnanou opatrností, se Jana zjevně cítí být přijímána. Stejně nesentimentální je pohled režisérky Dagmar Smržové, která atypickou vztahovou dynamiku mezi oběma ženami pozoruje zblízka, bez příkras a soudů.
Smržová volně navazuje na svůj film Miluj mě, jestli to dokážeš z roku 2016. V něm se trojice hendikepovaných mladíků snažila vyřešit svou přirozenou potřebu tělesného kontaktu s pomocí služeb sexuálních asistentek. Také Jana touží po jiném typu blízkosti, než jaký jí dokáže nabídnout milující matka, utrápená babička nebo její kamarád, který jí dal poměrně tvrdě najevo, že ji vnímá jako sestru, a ne jako přítelkyni.
Na rozdíl od aktérů předchozího dokumentu ale pro Janu není prioritou sex. Zřejmě hledá podobný vztah, jaký má s partnerem její nevidomá sestra Kateřina. Proto taky matku nabádá, aby do jejího seznamovacího inzerátu na Facebooku neopomněla uvést „potřebovala bych trochu lásky“.
Rocky, Martin a Míra
Po úvodní půlhodině, představující prostřednictvím mnoha necenzurovaných situací hlavní postavy, vyprávění Janu a její rodinu znenadání opouští. Nezávisle na předchozích minutách začínáme sledovat trojici mužů živících se tělem – striptéra, který si říká Rocky, sexuálního asistenta Martina a tantrického maséra Míru.
Souvislost uvedené trojice s protagonistkou je objasněna až za polovinou osmdesátiminutového filmu, kdy Janu postupně jako tři pohádkoví princové navštíví, aby jí zkusili nabídnout to, co v životě postrádá. První schůzka obnáší zejména rozpaky, ta poslední – nejněžnější i nejvtipnější zároveň – pak vysávání v rytmu Radůzy.
Není zřejmé, zda byli vybraní nápadníci osloveni a zaplaceni přímo Martinou, což se vzhledem k její finanční situaci nezdá být pravděpodobné, nebo režisérkou. Kvůli tomu, že se muži objevují a mizí bez vysvětlení praktických okolností toho, jak do života Jany vstoupili, přetrvává dojem dvou paralelně běžících příběhových linií i po jednotlivých setkáních.
Smržová při své empatii nedokáže vnímat Rockyho, Martina a Míru pouze coby poskytovatele určité služby. Proto nás bere do jejich soukromí a vyprávění rozrušuje scénami, z nichž není zřejmé, jak souvisejí s Janou nebo s tématem hledání lásky. Rocky během nepřirozeně působící návštěvy kartářky čelí otázkám typu „a prosím vás, ženy vás nepronásledujou?“, Martin doprovází svého gay přítele do ordinace sexuologa, kde se dělí o svůj křesťanský názor na rozdíly mezi muži a ženami, Míra se koupe v potoce…
Přes snahu více nám muže přiblížit je nakonec při takto letmém skicování každý z nich definován pouze jednou zvláštností. Rocky obdivuhodnou muskulaturou, Martin pevnou vírou, Míra blízkým vztahem k přírodě. Při podobném zacílení pozornosti se nedozvídáme nic o úrovni sexuální asistence pro hendikepované v Česku ani o tom, jak náročné je vyjít vstříc lidem v Janině situaci.
Příběh jedné zvláštní rodiny
Protagonistka sice na konci díky jednomu z mužů pravděpodobně alespoň na chvíli nachází intimitu, po jaké toužila, ale jde jen o pomyslný happy end. Setkání možná elegantně uzavírá vyprávění a společně se závěrečnou idylou u vody navozuje pocit harmonie, ale klíčové otázky nezodpovídá.
Smířlivý konec zastiňuje nespokojenost, kterou Jana několikrát vyjádří směrem k matce. Martina o dceru na jedné straně láskyplně pečuje, ale zároveň má očividně problémy s alkoholem a sebeovládáním a Jany se se sebezničující rázností nechce vzdát, což Kateřina shrnuje povzdechnutím „Chybíš jí, ale s chlastem si nedá pokoj“.
Během četných sebelítostivých výlevů, kdy předkamerového prostoru využívá jako pódia pro svou performanci, spílá Martina rodičům, partnerovi i společnosti. Její střetnutí s matkou, kterou deset let neviděla a u níž stejně jako Jana hledá přijetí a pochopení, pak končí nepříjemnou hádkou a zaklením „kunda zasraná“.
Podobně emotivní, divácky vděčné scény s Martinou ve filmu převažují. Ne vždy se z nich ale o ženě čelící enormnímu tlaku dozvídáme něco nového, případně máme možnost nahlédnout její situaci z jiné perspektivy. Jakkoli film jako takový exploatační není, některé nedostatečně kontextualizované momenty se blíží zábavnému „bizáru“, kvůli němuž se škodolibostí usedáme k Výměně manželek nebo Prostřeno.
V pečovatelském domě
Nezřetelné opodstatnění se ale netýká jenom výběru scén s Martinou. Další informace by byly žádoucí například i během rozhovoru Martinova přítele s Petrem Weissem, kdy mladík lékaři vysvětluje, že se cítí jako holka a nejvíc mu na jeho těle vadí penis. Nešťastně zvolený fragment posiluje zakořeněné přesvědčení, že nesoulad mezi biologickým pohlavím a pohlavní identitou je čistě fyzickou záležitostí.
Chci tě, jestli to dokážeš stejně jako jiné české dokumenty trpí tím, že nevysvětluje a nevsazuje do širšího kontextu jevy, které mohou být zřejmé tvůrcům, jež s natáčenými lidmi strávili měsíce či roky, ale divák u nich tápe, případně si je může vyložit nesprávně.
Co například předcházelo rozhodnutí umístit Janu do domu s pečovatelskou službou, k němuž dochází přibližně po hodině filmu? Jak náročné bylo něco takového zajistit? Z čí iniciativy k tomu došlo? Pro Smržovou odpovědi na tyto otázky nejsou směrodatné. Místo toho zkoumá, co z daného dění vyplývá pro drama mezi matkou a dcerou.
Když je Janin pobyt v zařízení matkou zakrátko ukončen, Martina argumentuje hlučnou spolubydlící – jejíž způsob komunikace Jana naopak vnímavě hájí –, a dodává, že institucionální péče je pro rodiče, kteří se za své děti stydí. Naštvaná poznámka, kolik tisíc několik dní profesionální péče stálo, ovšem naznačuje, že roli sehrály také finance.
Martinin odmítavý postoj k pečovatelským institucím přitom sdílí i Smržová, která v press materiálech k filmu v odpovědi na jednu z otázek uvádí mimo jiné toto: „Tím, jak matka k Janě přistupuje, jako kdyby postižená vůbec nebyla, funguje s ní úplně normálně a všude ji s sebou berou, to je důvod, proč je Jana stále naživu. Kdyby se dostala do spárů institucionálního systému, je otázka, jak dlouho by v něm vydržela.“
Emoce a vztahy
V čem konkrétně obě ženy vnímají chyby uvedeného systému, kterými se samotná Jana nezdá být nijak negativně poznamenána, se z filmu ovšem nedozvíme. Smržovou zajímají primárně emoce a (závislé) vztahy a až sekundárně sociální realita, ve které postavy žijí, nebo překážky vytvářené státem, na nějž Martina neurčitě nadává.
Ústřední konflikty se týkají neshod mezi sociálními herci, ne například toho, jak náročné je pro samoživitelku z malého města zajistit kvalitní zdravotní péči pro imobilní dceru. Film nepojmenovává problémy, jimž v Česku lidé s postižením čelí a nehledá na ně řešení, ale fascinovaně, byť ne příliš koncentrovaně pozoruje dvě odhodlané ženy, které se navzájem potřebují.
Zvolený přístup připomíná feel good dokument o kapele The Tap Tap Postiženi muzikou, který měl na jihlavském festivalu v tomtéž roce jako Chci tě, jestli to dokážeš. Stejně jako Radovan Síbrt ani Dagmar Smržová nedělá z hendikepů postav těžiště vyprávění. Ženu s obrnou nám přibližuje pomocí pocitů a potřeb srozumitelných každému bez ohledu na jeho zdravotní kondici.
Jen už je pak na jednotlivých divačkách a divácích, zda přes soucit, který film vzbuzuje, dokážou vnímat i společenské příčiny toho, proč Jana a Martina žijí v chudobě a cítí se opuštěné a nemilované.
Autor je filmový publicista.