Dokument Každá minuta života o výchově úspěšného dítěte odhaluje principy, jež dnes řídí společnost

Nový film Eriky Hníkové Každá minuta života se odehrává v uzavřeném mikrosvětě rodiny, kde pro neúspěch není místo. Ani pro solidaritu, empatii a uvolnění.

Miško slaví čtvrté narozeniny. Jeho otec mu předává dárky a zdůrazňuje, že je dostává za celoroční snahu při sportovním tréninku. Malý oslavenec je jinými slovy obdarován za podaný výkon, ne za to, že je živ a zdráv. Tento moment z nového filmu Eriky Hníkové výborně vystihuje, na jakých myšlenkových základech stojí výchovný model slovenských rodičů Lenky a Michala Hanuliakových.

Nakolik svobodný může být jedinec, pro něhož není přípustná jiná možnost než úspěch, je možná ta nejpodstatnější z otázek, které si Každá minuta života klade.

Prolog zachycující jejich svatbu doprovází Michalův mimoobrazový komentář. Stejně jako většina ostatních vět, které jeden či druhý z partnerů během filmu pronese, také tato se týká Miška a jeho výchovy: Manželé se ze svého syna rozhodli učinit „úspěšného člena společnosti“, což v jejich případě znamená důsledné aplikování metody Kamevéda, cílící na rozvoj sportovního nadání dítěte.

Plán Miškových aktivit byl ještě před jeho narozením stanoven na několik let dopředu. Za dosažení určité mety dostává hvězdičku a rodičovskou pochvalu. Ve dvou letech a osmi měsících dokázal přeložit padesát slovenských slov do angličtiny. Nedlouho po čtvrtých narozeninách překonal hranici padesáti kilometrů ujetých na kole. Počítána je rychlost, s jakou dokáže vyběhnout kopec, i počet přítahů na hrazdě.

Málo trénoval

Kromě domácího posilování, běhu a cyklistiky se chlapec, natáčený zhruba od tří do pěti let, pod nepolevujícím dozorem rodičů zdokonaluje také v bruslení, tenise nebo zpěvu. Dochází na angličtinu, gymnastiku, klavír a plavání. Kvůli osvojení cizího jazyka s ním otec a matka občas komunikují německy.

Jeho program je tak nabitý, že nehrozí, že by se nudil nebo věnoval nějaké neefektivní činnosti. Třeba hře s kamarády. Když mu matka řekne, ať si jde hrát, vytahuje žíněnku, aby si zacvičil na kruzích. Je naprogramovaný podávat výkon, ne se bavit.

Pokud má chlapcova fyzická zdatnost rostoucí tendenci, slyší pochvalné „Máme dobrá čísla“. Snaží-li se málo, dočká se nesmlouvavého „Tohle bylo pomalé“. O jeho úspěšnosti rozhodují čísla. To, co nelze změřit, není směrodatné. Miškův život je přehledný, efektivně řízený, s pevně stanovenými milníky. Není v něm prostor pro váhání, spontánnost nebo selhání.

Když chlapec v jeden okamžik spadne, rozbrečí se a nemůže pokračovat v běhání, jde o nejautentičtější scénu filmu právě pro její nepředvídatelnost. Něco tak přirozeného jako dětský pláč nebylo součástí harmonogramu dodržovaného se strojovou striktností.

Při jízdě autem Miško zahlédne bezdomovce vybírajícího jídlo z kontejneru. Podle Lenky skončil muž na ulici proto, že dostatečně netrénoval. Z pohledu Hanuliakových každý rozhoduje o svém štěstí. Jestliže šťastný není, pak ne kvůli vnějším příčinám, ale vlastní vinou. Miško jim umožňuje dát této krajně individualistické logice hmatatelnou podobu. Z filmu je ale patrné, že ne každý si – navzdory přesvědčení rodičů o opaku – může dovolit být úspěšný. Chlapec vítězí i proto, že do něj rodiče investují ohromné množství času a peněz.

Unifikace ambiciózních

Proto přirozeně nechtějí nic riskovat a sázejí na osvědčené postupy. Důraz na individualitu probíhá paradoxně zároveň s kopírováním cizích vzorů. Michal pouští synovi motivační videa s českým hokejovým útočníkem Pavlem Zachou, který hraje v NHL a je zároveň synem zakladatele Kamevédy. Během oslavy svých narozenin Miško zpívá naučenou anglickou písničku. Projev popových hvězd imituje i při koupání ve vaně. Jako vyprázdněná nápodoba toho, jak se lidé v určitých situacích chovají, někdy vyznívá také strojené oslavování Miškových sportovních výsledků Michalem a Lenkou.

„Kvalita“ každého jednotlivce je ve světě úspěšných poměřována podle týchž parametrů. Namísto rozvíjení individuálního potenciálu nutně dochází k unifikaci. Nakolik svobodný může být jedinec, pro něhož není přípustná jiná možnost než úspěch, je možná ta nejpodstatnější z otázek, které si Každá minuta života klade. Netýká se přitom jen Hanuliakových, kteří zaujetí efektivitou dovedli do extrému, ale celé společnosti, jejíž orientace na výkon, a ne třeba na empatii, solidaritu a respekt, přispívá k napětí, nerovnosti a fragmentarizaci.

Z pragmatického hlediska je odhodlání slovenských manželů pochopitelné. Správně pochopili, že ve vysoce konkurenčním prostředí posedlém měřitelným výkonem a sebeprezentací uspěje především ten, kdo bude „hezky trénovat a pracovat“ a přemýšlet o sobě jako o vítězi.

Když si Miško na konci prozpěvuje „Já vyhraju, budu vítěz“, lze scénu chápat jako happy end. Vypadá to, že v úvodu deklarovaný záměr vytvořit „úspěšného člena společnosti“ je na dobré cestě. Přestože ale Hníková do dění nezasahuje a kult úspěšnosti explicitně nekritizuje, nesmířila se s rolí naivní propagátorky Kamevédy, jak Hanuliakovi možná doufali.

Zrození šampióna

Film strukturovaný jako sportovní drama o zrození šampióna je rozdělen do sedmi kapitol. Každá je pojmenována podle jednoho dne v týdnu a jednoho měsíce v roce, například „Pondělí, květen“ nebo „Neděle, srpen“. Navenek dostáváme ochutnávku toho, jak u Hanuliakových vypadají různé dny během různých ročních období. Vtip spočítá v tom, že jejich náplň se výrazně neliší.

Dochází k opakování určitých aktivit i záběrových kompozic. Každý den začíná snídaní, při které členové rodiny sedí na stejných místech a recitují tutéž říkanku o tom, jak jim je hej. Lenku vidíme třikrát pečlivě vytírat podlahu. Miško s otcem zas a znovu vybíhají po schodech do kopce nebo do bytu, jehož černobílý interiér, kde každý předmět plní jasně stanovenou funkci, je mnohem méně hřejivý, než slibuje nápis Home Sweet Home u dveří.

Nebudeme-li počítat jeden pokus o small talk na téma počasí, manželé se spolu nebaví prakticky o ničem jiném než o Miškovi. Když si o jeho progresu nemají co říct, hledí před sebe a mlčí. Také při setkáních s jinými lidmi se hovor zpravidla točí okolo synových úspěchů. Skrze ně Michal s Lenkou žijí, ony a jejich láska k potomkovi jsou – alespoň podle záběrů použitých ve filmu – tím hlavním, co je spojuje.

Kameramani Lukáš Milota a Šimon Dvořáček si zachovávají odstup a trojici postav snímají převážně ve statických celcích. Ve scénách s jinými rodinami s dětmi takto vznikají vtipné kontrasty. Zatímco jeho vrstevníci na pláži neohrabaně stavějí hrady z písku, Miško soustředěně běhá tam a zpět. Během dovolené nebo návštěvy příbuzných je jeho čas stejně organizovaný jako doma. Veškerá činnost směřuje k určitému cíli.

Zvlášť v rozlehlých interiérech typu školní tělocvičny nebo zimního stadionu, kde se krom Hanuliakových nenachází nikdo další, pak zásluhou observace zpovzdálí zůstává velká část prostoru nevyplněna. Symetrické záběry vyvolávají dojem, že v nich stejně jako v perfektně nalajnovaných životech sociálních herců něco chybí. Například blízkost, intimita, uvolněnost…

Každá minuta života vzhledem ke krátké stopáži a malému vzorku situací nejspíš nepodává věrný obrázek Kamevédy ani úplný portrét jedné rodiny, o jejíž minulosti se dozvídáme jen tajuplné střípky. Nabízí ale výmluvný extrakt jednoho z určujících ideových směrů naší doby. Svou dramaturgickou repetitivností a distancovaným stylem současně zviditelňuje jeho hodnotovou prázdnotu a konformitu, která vylučuje jakoukoli významnější sociální změnu.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace