Foto kcxd, Wikimedia Commons, Creative Commons, CC BY 2.0
Zákon „třikrát a dost“, prosazený ODS, a navržená novela zákona o pomoci v hmotné nouzi od ANO a SPD jsou zaměřeny na šikanu chudých lidí, likvidaci rodin v nouzi a další prohlubování beznaděje. Vyrůstají z úrodné půdy kolektivního strachu, aby se náhodou někdo neměl omylem trochu líp, a volně navazují na národní přesvědčení vyjádřené větou „Když jsme trpěli my, vy musíte taky!“. Prostupuje zde vším – od výchovy dětí pomocí bití přes násilí na ženách až po vzpomínání na zlaté časy povinné šikany mladých mužů na vojně.
V jiné zemi by se Babiše pokusili dostat před soudní tribunál v Haagu pro válečné zločince.
Před měsícem prošel návrh ODS „třikrát a dost“, zavádějící mimo jiné možnost exekvovat příspěvky na bydlení na základě opakovaného rušení nočního klidu. Zákon může reálně dostat celé rodiny na ulici a děti do dětských domovů. To vše je hnáno přesvědčením, že když dáte chudým almužnu, musí být vykoupena přísností. Aktuálně je v Poslanecké sněmovně návrh SPD, kvůli němuž by mohlo být možné chudým sebrat až na půl roku dávky pomoci v hmotné nouzi nebo příspěvky na bydlení. A to za takové zločiny, jako jsou plíseň v bytě nebo včasné nenahlášení ukončení studia dítěte.
Sociální stát naruby
A zatímco na chudé musí být přísnost, čím bohatší člověk je, tím víc mu stát pomůže. Takový sociální stát naruby. Mohli bychom totiž najít tisíce věcí, které jsou zneužívány. Třeba neexistující zdanění nemovitostí zneužívají investoři kupující si domy, které nepotřebují a nechávají je ležet ladem, a tak se nedostává na ty, kdo nemají kde bydlet.
Stát přispívá na stavební spoření ze státního rozpočtu, ale z peněz si můžete zaplatit, co chcete – třeba metrák kokainu nebo dovolenou v Karibiku. Nedává to žádný smysl, je to jen finanční bonus pro ty, kdo si mohou dovolit spořit, a bůhvíproč se tomu přezdívá stavební spoření. Nájemní bydlení stát nepodporuje nijak. Když stát přispívá na bydlení nejchudších, vymýšlí zákony, jak se po nich za odměnu vozit.
Představte si, že byste použili „stavebko“, na které vám stát přispěl, a následně i hypotéku, jejíž úroky vám stát dovolí odepisovat z daní, na nákup nemovitosti a stát by vás po celou dobu kontroloval, jak máte doma uklizeno, jestli si na vás nestěžují sousedi a jestli jste po desáté večer u grilovačky na zahradě náhodou nebyli trochu moc hluční. A pokud ano, o všechny úlevy byste přišli. Je to absurdní, ale takhle se stát chová k těm, kdo na vlastní bydlení nikdy mít nebudou, jako by už netrpěli dost.
Existuje celá armáda OSVČ, kteří jsou jen skrytými zaměstnanci, ovšem bez zaměstnaneckých práv. Zaměstnavatelé tak šetří náklady a někteří zaměstnanci na tom krátkodobě vydělají. Stát přichází o adekvátní zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Zneužívá se toho desítky let.
Vědí to všichni. Nejvíce pak novináři, kteří fungují v redakcích jako OSVČ skoro všichni. A možná je to tenhle systém, který je udržuje většinově u víry v individualismus, kapitalismus a osobní úspěch. Protože bez této víry by si museli připustit, že jsou jen bezbranní otroci inzerce a svých majitelů, povětšinou miliardářů. Tyto a další tisíce zneužívaných věcí nechávají všechny v klidu. Buď se na nich podílí sama střední třída, anebo se týkají bohatých, kteří jsou posvátní. Šlapat se musí po těch dole, před těmi nahoře se poslušně či uctivě hrbí.
Musíme trpět – všichni a pořád
Těmi dole však nejsou jen sociálně a kulturně deklasovaní. Šlapat se musí také po mladších a nastupujících generacích a pobouření vyvolá jakýkoli vzdor. Když jsme vydrželi my, vy musíte taky. A myslím, že právě z tohoto mezigeneračního útisku vyrůstá porozumění pro útisk jakéhokoli druhu. Po celá léta zvláště pravice vymýšlí různé zákony, jejichž cílem má být kontrola takzvaného zneužívání dávek. Vymýšlí se dohled a kontrola chudých. Aby se zabránilo tomu, že někdo systém skutečně zneužívá, šikanují se plošně všichni. Aby se někdo neměl omylem lépe, musí se mít svorně všichni hůře.
Klidně bychom se na to mohli vykašlat a nějaké procento zneužití prostě tolerovat – jen proto, abychom po sobě nemuseli pořád šlapat. Ale ne, musíme trpět. Všichni a pořád. Možná bychom se mohli pustit do takového experimentu, že bychom se po desítkách let reprodukce utrpení zkusili k sobě chovat trochu lidštěji. Mám takové podezření, že by to snad s touhle zemí hůř než teď dopadnout nemohlo.
Nechci vysvětlovat jednou příčinou všechny bolesti, ale třeba i v tomhle tkví ta pro mě neuvěřitelná záhada, že tady Babiš nechá zbytečně zemřít desítky tisíc lidí, a dokonce ani v předvolebním čase to pro nikoho není relevantní téma. Vždyť v jiné zemi by se ho pokusili dostat před soudní tribunál v Haagu pro válečné zločince. V Česku objíždí přeživší seniory a v klidu vyhraje volby.
Autor je spolupracovník redakce. Pro Alarm vytváří pravidelnou videoshow Všichni tady umřeme.