Mám pocit, že na afghánském lidu nikomu nezáleží, říká aktivistka Paštana Durráni

Tálibán dobyl Kábul a je připraven chopit se moci nad celou zemí. Situace se mění každou minutu. Přinášíme rozhovor z nedělního podvečera s afghánskou lidskoprávní aktivistkou, učitelkou a zakladatelkou organizace Learn Afghanistan.

Paštana Durráni strávila dětství v pákistánském uprchlickém táboře. Vychovala ji učitelka a kmenový vůdce. Oba rodiče si podle jejích slov uvědomovali emancipační přínos vzdělávání žen. Už v raném věku se přidala k matce a začala vyučovat děti v tamním táboře. Po přesunu do Kandaháru založila školu pro dívky Learn Afghanistan, v níž usiluje o dostupné vzdělání i pro ženy, které nepocházejí z vyšších sociálních vrstev. V rámci výuky se Durráni zaměřuje na lidská práva, hygienické standardy včetně osvěty o menstruačních potřebách nebo na to, jak se lze vypořádat se sexualizovaným násilím. Považuje se za samouka, jejími největšími vášněmi jsou četba, psaní a výuka.

V kontaktu jsme byly s dalšími šesti afghánskými ženami. Naposledy s námi komunikovaly v sobotu večer. Teď už neodpovídají ani přátelům usazeným v Evropě. Jedna z oslovených žen, studentka umění Tamana (celé jméno na její přání neuvádíme), nepřežila cestu z města Mazáre Šaríf do Kábulu. Čest její památce.

Ženy trpěly před rokem 2001 a trpěly i během těchto dvaceti let – i když jsme se opravdu posunuli, většině žen se pořád nežije dobře. Trpět budeme i teď.

Jsem vděčná, že vás vidím a slyším. Nejprve vám chci moc poděkovat, že jste si na nás udělala čas. Neumíme si představit, jak složitá situace pro vás momentálně je. Čeští novináři na vás myslí.

Děkujeme, že jste s námi. Upřímně mám pocit, že na afghánském lidu nikomu nezáleží.

Vím, že mi nemůžete říct, kde se teď nacházíte, ale máte bližší informace o momentální situaci v Kábulu?

Podle mých zpráv probíhají jednání, prozatím v míru. Tálibán ale za chvíli převezme moc. Zbabělec Ghaní [Ašraf Ghaní, prezident Afghánistánu – pozn. red.] už utekl. Ve městě je hrozný zmatek. Mnozí lidé jsou bez přístřeší, bez jídla a přístupu k vodě. Hodně místních pálí své oblečení, diplomy nebo knihy, aby smazali jakoukoli spojitost s bývalými vládními institucemi nebo nevládními organizacemi. V Kandaháru těmto lidem totiž zabavili všechno – auta, zbraně nebo elektroniku. Zároveň jsou uzavřené banky, obchody, silnice jsou ucpané auty. Lidé nevědí, jak budou žít, a zároveň nemohou utéct.

Mohla byste popsat, jak se vám žilo v Kandaháru v posledních letech?

Jak dobře víte, naše společnost je velmi konzervativní. Mnoho z nás, třeba dívky, které učím, se ale mohly vzdělávat a mít určitá politická práva. Na to si zvyknete. A co se stane, když o všechno přijdete jen kvůli tomu, že se k moci dostane někdo jiný? Zlomí vás to. Co bude teď? Vůbec nevím, co bude s dívkami, které zůstaly v Kandaháru. Jsem v kontaktu s ředitelem naší školy, protože výuka by měla začít v srpnu. Od žádné ze studentek ale nemají zprávu. Většina z nich pravděpodobně utekla.

A co ty z nich, jejichž rodiny nemají dostatek peněz, aby si pořídily víza a opustily zemi? Jaké jsou vlastně jejich možnosti?

Přesně tohle pořád opakuji. Učím na veřejné škole a tito lidi nemají moc peněz. Rodiče těch dívek obětovali všechno, aby děti dosáhly alespoň nějakého vzdělání, mnohdy to byla finanční volba mezi jídlem a cestou do školy. V domácnostech mají pouze jeden telefon na celou rodinu, někdy ani to ne. Teď už nemají ani připojení k internetu. Budou muset zůstat v Kandaháru. Co bude tam, to netuším.

Tálibán je pravděpodobně pořád stejný jako před dvaceti lety, možná ještě horší. Myslíte ale, že vzhledem k tomu, že chce dosáhnout mezinárodního uznání, bude ochotný udělat nějaké ústupky v otázkách lidských práv?

Viděla jste ta videa na TikToku? Užívají si, jak mlátí lidi, a zveřejňují to na sociálních sítích. Pořád chci ale doufat. Ta nejistota je ale ubíjející. Všechno, co jsem v posledních letech budovala, je teď asi ztraceno. Přechod probíhá evidentně hladce. Znamená to, že budeme moci chodit do školy a mít alespoň nějaký typ vzdělání, nebo budeme muset být zavřené doma a nosit burky? Budeme moci pracovat, až dokončíme školu? Budeme mít politická práva? Budeme moci volit? A budou vůbec nějaké volby? Co bude teď vlastně s celým parlamentem? Všechny moje studentky jsou úžasné mladé ambiciózní ženy. Vždyť je 21. století! Všichni mladí lidé mají ambice a cíle, moje talentované studentky také. Teď se mají všeho vzdát, jenom proto, že se změní vláda?

A ústupky? O těch přece nemá rozhodovat Tálibán! Mezinárodní komunita měla zajistit, že práva, o která jsme tady dvacet let bojovali, zůstanou zajištěna. Žádné ústupky, měl by být přece zachován jejich standard jako nutná podmínka. V tom vidím největší selhání.

Koho tedy vidíte jako největšího viníka celé situace? Není problém především v tom, jakým způsobem a s jakým cílem celá invaze v roce 2001 proběhla? A že teď vlastně spojenci odcházejí bez odpovědí na otázky, čeho v zemi chtěli dosáhnout a čeho dosáhli?

Samozřejmě, celá invaze vůbec neměla za cíl zlepšit životní podmínky Afghánců. Nebyla pro nás, ale pro národní zájmy jednoho státu. Poté byla ospravedlněna ochranou lidských práv a civilistů, ale byla prostě špatně. A špatně je taky způsob odchodu. Ženy trpěly před rokem 2001 a trpěly i během těchto dvaceti let – i když jsme se opravdu posunuli, většině žen se pořád nežije dobře. Trpět budeme i teď. Budeme zase bojovat a ztrácet lidské životy? A pro co? Aby potom někdo udělal další rozhodnutí, kterým zemí zničí?

A koho viním? Samozřejmě Tálibán. Za koho vlastně bojuje? Zaprodal svou vlastní zemi. Je to jen spousta vymývání mozků bez jakéhokoli plánu pro budoucnost Afghánistánu. Od americké vlády už nic nečekám. Koneckonců, nevolila jsem je, ale svou vládu. Ta nás měla ochránit, měla bojovat za naše práva. Místo toho se věnovala korupci a své malicherné politice. My jsme jí ukradení.

Co vám vlastně dodává naději? A kde berete odvahu se mnou teď mluvit?

Jsem opravdu smutná, mám strach. Ze všech nejvíc jsem ale naštvaná. Zároveň vím, že já nejsem ta nejzranitelnější. To, že teď s vámi můžu mluvit, je moje výsada. Vím, že kvůli tomu, že poskytuju rozhovory, budu v ještě větším nebezpečí, ale je to moje povinnost. Nejvíc ohroženi jsou lidé, kteří nemají dostatečné finanční prostředky, aktivní ženy a výrazné studentky. Ale jsme v tom společně. To mi dodává sílu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace