Foto BÜNDNIS 90/DIE GRÜNEN (CC BY 2.0)
Jakkoli jsou stranické systémy v Německu a České republice velmi rozdílné – u sousedů mají zkonsolidované pole tradičních stran rozložených v politickém spektru jako podle učebnice, u nás jde o čím dál fragmentarizovanější terén obtížně zařaditelných politických projektů –, přinejmenším jedna tendence je oběma zemím před nadcházejícími podzimními parlamentními volbami společná: totiž rychlý vzestup a opětovný pád nově etablovaných opozičních politických sil spojovaných s nadějí na výraznější změny. Trajektorie německých Zelených za poslední měsíce se totiž v lecčems podobá té zdejší pirátské.
Uprchlíci i klimatická změna
Vzrůstající voličská podpora pro Zelené je v Německu dlouhodobějším trendem. První dekády po svém založení v roce 1980 sehrávali Zelení ve stranickém spektru roli okrajové strany pro menšinu lidí se zvláštním zájmem o životní prostředí, kterou nadto provázela díky jejímu původu v osmašedesátnickém hnutí pověst neukázněných radikálů, jejichž podíl na vládnutí byl dlouho nepředstavitelný. Na spolkové úrovni vládli pouze jako menší koaliční partneři až v letech 1998-2005 se sociální demokracií. Strana se dlouho pohybovala kolem deseti procent, jen v roce 2011 se vyšplhala na dvacet. Na tomto výsledku měla podíl v Německu intenzivně recipovaná jaderná katastrofa ve Fukušimě, jež mnoha lidem připomněla kořeny Zelených v protiatomovém protestním hnutí. Pak se však strana zase propadla.
Zatímco sociální demokrat Olaf Scholz zažívá svou hvězdnou hodinku, neboť by ho jako kancléře aktuálně preferovala bezmála polovina dotázaných, Annalena Baerbock skončila s šestnáctiprocentní podporou poslední.
Stabilnější vzestup preferencí, který sledujeme zhruba od poloviny roku 2017, má tři hlavní důvody. Jednak jde o přeskupování politického spektra v souvislosti s migrační krizí po roce 2015, kdy Zelení zastávali nejotevřeněji prouprchlické postoje (a to i proto, že si to jako opoziční strana mohli nejsnáze dovolit), což jim v situaci nově utvářené konfliktem mezi světu otevřenými voliči a národoveckými izolacionisty přihrálo podporu první zmíněné skupiny. Druhým důležitým faktorem je razantní vzestup povědomí o urgenci klimatické krize v posledních letech. Šíře, intenzita a samozřejmost celospolečenské debaty, výrazně posílená také masovým hnutím Fridays for Future, je s českými poměry nesrovnatelná. V neposlední řadě pak nárůst Zelených kopíruje ztrátu podpory pro historické hegemony německého politického spektra, křesťanské konzervativce z CDU/CSU a sociální demokraty z SPD, kteří spolu ve velké koalici vládli tři ze čtyř posledních volebních období. V zemi je z této z principu umírněné politické formace umocněné technokratickým politickým stylem kancléřky Angely Merkel znatelná velká únava, která vedle liberálních Zelených vynesla nahoru i národovecky autoritářskou AfD.
Unaveni pandemií
Od léta 2018 již strana osciluje kolem dvaceti procent voličské podpory a s výjimkou zvratu v posledních týdnech tak byla stabilně v lepší pozici než SPD. Hned dvakrát, naposledy na jaře tohoto roku, a to poměrně významně, předčila i CDU/CSU a ocitla se v preferencích na prvním místě. Důvodů to mělo opět více: jedním z nich bylo zvolení právničky a poslankyně, čtyřicátnice Annaleny Baerbock lídryní kandidátky (kterou strana také vůbec poprvé propaguje jako kandidátku na kancléřku). To na progresivnější část voličstva udělalo dojem – Žádná jiná strana totiž do volebního klání z prvního místa ženu neposílá a pro mnoho lidí je důležité si stvrdit, že se u kancléřky Merkel nejednalo o žádnou výjimku potvrzující pravidlo, nýbrž o trvalý společenský trend. Pozitivně bylo taky kvitováno, jak konsenzuálně se strana k volbě Baerbock propracovala – a to zejména v kontrastu s tím, že v CDU/CSU nezavládl smír ohledně kandidáta Armina Lascheta prakticky doteď a že v SPD si zvolili Olafa Scholze, kterému ještě před dvěma roky členská základna potupně ve prospěch dvou outsiderů odepřela i předsednictví ve vlastní straně.
Kromě volby lídryně sehrálo však roli také to, co postrčilo u nás do čela preferencí Piráty: únava německého obyvatelstva pandemií a těmi politickými silami, které za její vývoj nesly odpovědnost, tedy CDU/CSU a SPD. Ten sice nebyl zdaleka tak katastrofální jako u nás – mrtvých má osmkrát lidnatější země jen třikrát tolik jako my a do hospodářství tekly rychle a bez velkých byrokratických překážek finanční prostředky v nevídaném objemu. Německé obyvatelstvo se svými vysokými standardy kladenými na kvalitu vládnutí si ale i tak na zvládnutí pandemie mouchy najde a pro nespokojenost má i přinejmenším jeden velmi pádný důvod: skandály s podezřelým zadáváním zakázek na zajišťování roušek a respirátorů nejen v řadách poslanců CDU a CSU, ale dokonce i u ministra zdravotnictví za CDU Jense Spahna.
Prchavá euforie
Na jaře tak v Německu zavládla nefalšovaná zelená euforie, mluvilo se už o první zelené kancléřce a spekulovalo se, které z kdysi dominantních politických stran připadne potupná role koaličního juniora. Jenže souběh vnějších okolností i pochybení jak strany jako takové, tak lídryně kandidátky vedly k tomu, že si o něčem takovém může s pohledem na aktuální průzkumy nechat pouze zdát. Propad o více než deset procentních bodů – z bezmála třicetiprocentní podpory až na současných sedmnáct procent – souvisel bezesporu s tím, že s blížícím se létem téma pandemie i u sousedů poněkud ustoupilo do pozadí zájmu. Sice ne tolik jako u nás (i proto, že má Německo aktuálně násobně vyšší přírůstky nakažených než my – přes deset tisíc pozitivních denně), i tak se ale teď mnoho lidí soustředí hlavně na svou dovolenou a negativní emoce spojené s koronavirem vůči oběma vládnoucím stranám polevují.
Téma pandemie, které mohli Zelení dobře vytěžit skrze svou opoziční roli, bylo překryto také devastujícími červencovými záplavami na západě země. Ty sice byly ihned a unisono označeny jako projev klimatické změny, Zeleným se ale příliš nepodařilo to obrátit ve svůj prospěch. Souvisí to jednak s tím, že Annalena Baerbock nemá na rozdíl od svých nejdůležitějších soupeřů žádnou exekutivní funkci, která by jí umožňovala se v postižených oblastech přímo angažovat, takže by její přítomnost mohla působit jako nemístná volební kampaň tyjící z lidských katastrof. Naproti tomu se státnicky zvládl blýsknout sociální demokrat Olaf Scholz, jehož osobní vzestup i zlepšení pozic celé jeho strany zřejmě souvisí právě s tím, jak se jako ministr financí vložil do zajištění pomoci zdevastovaným regionům. Znemožnil se naopak Armin Laschet, kterému sedí spíš úředničina než státnická gesta a přímý kontakt s lidmi. Proměnit celou událost v nový impuls pro debatu o klimatu a tím pádem i k obrácení pozornosti k vlastní expertíze se Zeleným ale zřejmě nepodařilo také proto, že souvislost jednak nikdo relevantní nepopíral a ke klimatu se již tak jako tak nějak vztahují všechny strany. Unavená německá postpandemická kampaň navíc takovou závažnou a komplexní debatu v podstatě neumožnila.
Asi nejbezprostřednější vliv na propad Zelených však zřejmě měly aféry přímo spjaté s pochybeními předsedkyně Baerbock. Jednak se po jejím nástupu, který sliboval suverénní, zorientovanou a vždy pečlivě připravenou kandidátku, začaly množit situace, ve kterých si důležité věci pletla či nedokázala dát odpověď nad rámec obecných floskulí. Novináři také objevili několik přikrášlení jejího životopisu a plagiáty v nově vydané politické knize. Aby toho nebylo málo, teprve se zpožděním zveřejnila část svých vedlejších příjmů, k čemuž má jako poslankyně povinnost. Byly sice ve srovnání s výší vedlejších příjmů mnoha dalších parlamentních kolegů a kolegyň zanedbatelné a pocházely z partajní činnosti a ne z aktivit, které by zaváněly klientelismem, i to však v případě lídryně Zelených, kteří se dlouhodobě zasazují o maximální transparentnost, zanechalo mezi lidmi pachuť.
Kdo za to může?
Hodnocení toho, zda je propad popularity adekvátní závažnosti těchto provinění, respektive do jaké míry k němu přispělo i to, že se německá média podílela na jejich dramatizaci, se rozchází. Zaznívají hlasy, že je absurdní, aby se za stávající, v mnoha ohledech přelomové společenské situaci zabývala předvolební kampaň takovými podružnostmi, stejně jako ty, podle nichž se dost možná měří dvojím metrem buď Baerbock jako ženě, Zeleným jako nováčkům v souboji o kancléřské křeslo nebo Zeleným jako disruptivní politické síle, která by potenciálně mohla ohrožovat vliv mnoha různých, zejména byznysových aktérů. Objevují se ale i názory, že jak strana, tak lídryně samotná vyhrocenou předvolební situaci hrubě podcenily a že takové začátečnické chyby je z klání o nejdůležitější pozici v zemi vyřazují po právu.
Do voleb v Německu každopádně zbývají už jen čtyři týdny. Zelení na CDU/CSU a SPD ztrácejí znatelně, a i Baerbock samotná se v popularitě propadla na chvost. Zatímco sociální demokrat Olaf Scholz zažívá svou hvězdnou hodinku, neboť by ho jako kancléře aktuálně preferovala bezmála polovina dotázaných, Baerbock se ocitla s šestnáctiprocentní podporou poslední. Na tomto trendu se již asi nic nezmění, a to i proto, že Němci už začali volit poštovní cestou a vlivem pandemie tuto variantu pravděpodobně využije rekordní počet voliček a voličů. Část výsledků tak bude utvářena aktuální situací, a ne tím, co se do voleb ještě stane. Hrát se tak spíš bude už jen o procenta, která budou stěžejní zejména v duelu CDU/CSU a SPD (nyní vyrovnaných), ale také se bude rozhodovat o tom, jaké koalice budou po volbách myslitelné.
Zelení zemi nepovedou
Vláda vedená Zelenými (a tím i vyhlídka na další kancléřku) je tak už v podstatě vyloučená. Zcela jistě ale budou do podoby vlády promlouvat i ze svého pravděpodobného třetího místa a jsou jedinou stranou, která má vládní angažmá v podstatě jisté. S poklesem Zelených i CDU/CSU reálně vymizela šance na jedinou myslitelnou dvoukoalici a Německu celkem jistě, pro zemi velmi netypicky, povládne trojkoalice. Může jít o tzv. jamajskou koalici (dle tradičních barev jednotlivých stran, jež odpovídají barvám jamajské vlajky) CDU/CSU, Zelených a liberálů z FDP nebo o tzv. semaforovou koalici SPD, Zelených a FDP. Méně pravděpodobné, byť početně také možné jsou tzv. německá koalice CDU/CSU, SPD a FPD (jenže SPD už zřejmě nebude chtít jít do vlády jako menší koaliční partner konzervativců) a rudo-rudo-zelená koalice SPD, Zelených a Die Linke (vůči této levicové straně si ale zbytek stran drží dlouhodobě určitý odstup). Zcela jistě se vlády nebude účastnit AfD, protože to všechny zbylé strany kategoricky odmítají. Dobrou zprávou je, že se i po pandemii, způsobující na okraji německé společnosti značnou radikalizaci, její podpora ustálila na spolkové úrovni kolem 10 procent, byť místy, hlavně na východě země, může být až čtvrtinová.
Je tedy zřejmé, že jakákoli budoucí německá vláda bude programem Zelených ovlivněná, byť ne dominantně. Z hlediska klimatické politiky se dá označit za velmi ambiciózní, obecně počítá především s masivními veřejnými investicemi a pobídkami do obnovitelných zdrojů energie a klimaticky šetrné infrastruktury, u kterých doufá, že budou jako motivace pro splnění německého příspěvku k dodržení cíle zabránit oteplení planety o více než 1,5 stupňů stačit. Dbá ale také na sociální rozměr transformace – počítá s navýšením minimální mzdy na 12 euro za hodinu, reformou sociálních systémů tak, aby poskytly důstojné vyžití i při delší nezaměstnanosti, či daňovými úpravami tak, aby náklady změn asymetricky nedopadaly na ty nejchudší. Do jaké míry se jim program podaří prosadit, závisí velkou měrou na tom, kdo jejich vládu nakonec povede. Konzervativci z CDU/CSU, tradičně spjatí s velkými zaměstnavateli, spolu s (neo)liberály z FDP by je zřejmě daleko nepustili, jakkoli se i německý byznys začíná štěpit na zastánce umírněných, pozvolných změn a ty, kteří by i kvůli zajištění konkurenceschopné pozice chtěli co nejrychleji vyrazit kupředu. S SPD by si Zelení rozuměli více, pro podporu od FDP, které se ale zřejmě do takové koalice moc nebude chtít, by vládní program také museli poněkud držet při zemi.
Ať už volby dopadnou jakkoliv, bude zajímavé sledovat, jak příští čtyři roky účast Zelených ve vládě situaci v Německu ovlivní. A to i proto, že silná pozice Zelených je z hlediska evropské politiky pořád spíše ojedinělá. Přitom se dá předpokládat, že ve chvíli, kdy se Zelení dostanou do vlády v tak silném státě, jako je Německo, jejich politika se rázem propíše do dění v celé Evropě.
Autorka je politoložka.