„Než se vdáš, tak se ti to zahojí.“ Když manželství není pro všechny

Každý by měl mít právo na naplněný život. V Česku to tak zatím v případě institutu manželství možné není, ale nikdo nedokáže přesvědčivě vysvětlit proč.

Letos v létě jsme byly společně na svatbě našich přátel v severních Čechách. Všechno bylo tak, jak se sluší a patří – krásná nevěsta v bílých šatech, ženich v dobře padnoucím obleku, květiny, pyšní rodiče i rozjaření kamarádi. Když jsme nad ránem opouštěly oslavu, lehce omámené vínem a všudypřítomným štěstím, náš odchod se neobešel bez slz. Byl v nich i smutek z toho, že tenhle pocit možná nikdy nepoznáme.

Náš život je očividně něco, na co má každý názor a o čem vede česká společnost alespoň jednou do roka své malé kulturní války.

Ještě před pár lety by nás přitom ani nenapadlo, že budeme na svatbách zažívat podobné situace. Obě jsme měly vztahy s muži a nikdo se nad nimi ani na okamžik nepozastavil. Pak jsme se do sebe bláznivě zamilovaly. Bylo pro nás velké překvapení, že z pohledu práva z nás láska udělala občany druhé kategorie.

Svatba snů?

Nad tím, že bychom náš vztah úředně zpečetily, jsme uvažovaly několikrát. Naposled na toto téma přišla řeč během víkendového pobytu v Krušných horách. Za odměnu po náročném výšlapu jsme si dopřávaly českou klasiku v podobě piva a pečínky, když najednou naprosto spontánně zazněla TA otázka. Zaregistruješ se se mnou? Místo odpovědi ovšem následoval smích. Z představy, že nejdůležitější okamžik našich životů se jmenuje registrace, nás doslova rozbolely bránice.

Přesto jsme začaly přemýšlet, jak by vstup do takového svazku vypadal. V Česku je možné uzavřít registrované partnerství pouze na čtrnácti úřadech, náš vysněný obřad na louce obklopené horskou krajinou bychom tedy musely vyměnit za matriku na Kladně. Přijely bychom na místo v den a čas, kdy by měla paní matrikářka volný termín, a Radka by musela zažádat v práci o dovolenou. Je možné, že by se datum nehodilo nikomu z rodiny, ale to by nevadilo, protože k registraci nejsou potřeba žádní svědkové. Společné příjmení by nás stálo zhruba tisícovku, pokud by s tím tedy pověřený úředník neměl problém. Co dalšího by se pro nás v roli registrovaných partnerek změnilo? Nejspíš nic. Na společné jmění bychom mohly zapomenout, a kdyby jedna z nás zemřela, ta druhá by neměla nárok ani na vdovský důchod a nejspíš by jí byly odebrány i naše společné děti.

Registrované partnerství, jakkoli bylo před patnácti lety revolučním krokem, nám osobně dnes smysl nedává. Není v něm ani špetka romantiky, kterou jsme si jako malé holky vysnily. Bohužel v něm není ani to, o čem sníme jako dospělé ženy – férovost, důstojnost a respekt.

Děkujeme za názor

Už dávno víme, že se vzít chceme. Když s někým chcete strávit zbytek života, obvykle je pro vás důležité svůj vztah povznést na vyšší úroveň. Slíbit si před nejdůležitějšími lidmi ve vašem životě, že spolu všechno zvládnete v dobrém i ve zlém, vás symbolicky posouvá a hlavně zavazuje. To je i náš případ. Se závazkem v podobě manželství jde ruku v ruce i to, že vás v případě neočekávaných životních situací stát nenechá na holičkách. Pro spoustu lidí je to tak automatické, že nad tím už ani nepřemýšlejí.

Důvod, proč právě nám jsou tyto možnosti zapovězeny, doposud nikdo přesvědčivě nevysvětlil. Od té doby, co jsme spolu, si ale každý druhý cizí člověk na internetu o našem soužití něco myslí a každý třetí své myšlenky ventiluje i navenek. Od neznámých lidí se tak z diskusí pod články nebo facebookovými posty dozvídáme, že jsme nenormální nebo nemocné. Svým vztahem prý společnost obtěžujeme, ale za zavřenými dveřmi si můžeme dělat, co chceme. Práva, která nám registrované partnerství nezaručují, si máme vyřídit u svých advokátů a to, že u registrace nejsou svědci, přece není ten zásadní problém. Někdy jsme prý málo politicky aktivní, někdy je zase problém už jen se samotným Týdnem hrdosti, kde stavíme naše jinakosti moc na obdiv. V roce 2006 jsme prý slíbily, že registrované partnerství je vrchol LGBT emancipace a že už nikdy nic dalšího požadovat nebudeme.

Náš život je očividně něco, na co má každý názor a o čem vede česká společnost alespoň jednou do roka své malé kulturní války. Z úst nejvyšších ústavních činitelů, ale i známých osobností slyšíme v souvislosti s námi homofobní výroky a ze spojení „mám mezi kamarády spousty gayů a leseb“ se stalo nové „nejsem rasista, ale…“. My ale nejsme žádná komunita. Jsme Charlota a Radka a jediné, co chceme, je naplněný život, na který má nárok většina populace.

Při tom nejkrásnějším pocitu, pocitu lásky, podvědomě zažíváme i každodenní nejistotu vztahu na psí knížku, který ale žít nechceme. Chceme svou lásku symbolicky stvrdit, chceme získat práva, která nám jsou stále díky naší lásce upírána. Tyhle všechny rány se nám zahojí teprve tehdy, až se vdáme.

Radka Vepřková je výzkumnice, Charlota Dědková pracuje jako PR specialistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace