Foto Juan José, Pixabay
Ačkoli rodiče mají velmi malý vliv na to, jakou výbavu budou jejich děti v novém školním roce potřebovat, nesou stále se zvyšující náklady na její pořízení, nebo přinejmenším jejich podstatnou část. Nejedná se jen o věci, u kterých je logické, že je rodiče sami pořizují, jako je školní aktovka nebo vybavení na tělocvik. Žádnou výjimkou nejsou ani příspěvky na třídní aktivity, pracovní sešity, výtvarné potřeby a další materiál, který děti při výuce potřebují.
Rodičovství není žádná procházka růžovým sadem. I přes veškeré rodičovské radosti nezřídka připomíná spíše nikdy nekončící „to do list“ vytíženého managera.
Pro značnou část rodičů tato skutečnost zásadní finanční problém nepředstavuje, nicméně v případě nízkopříjmových rodin, rodičů-samoživitelů či rodin s vyšším počtem dětí školního věku může jít o značný zásah do rodinného rozpočtu. Navíc tato vydání přichází na konci srpna, tedy v situaci, kdy je rodinný rozpočet po létě už tak dost vyčerpán. Než se snese kritika luxusních dovolených absolvovaných na úkor školní výbavy, je potřeba zmínit, že se o nic tak exkluzivního jednat nemusí. Úplně stačí dovolené tuzemské či různé tábory, soustředění a jiné podoby zajištění péče o děti a jejich programu v době letních prázdnin. Ty totiž trvají dva měsíce, kdežto dovolená rodičům vystačí maximálně na měsíc jeden.
Kdo a za kolik?
Z vyjádření prodejců i výrobců vyplývá, že i když se letos snaží zvýšené náklady spojené s výpadky dodávek, materiálů i zaměstnanců ve zpracování nepřenášet na koncové zákazníky, v dalších letech tomu tak být nemusí. Rodiče tak za školní výbavu utratí letos zhruba tolik co loni, to je v průměru 4–5 tisíc.
Je tomu tak přesto, že pořídit školní výbavu potřebnou při výuce je ve stanovených limitech povinna škola a dostává na to příspěvek ze státního rozpočtu. Ten však již řadu let na pořízení učebnic, výtvarných potřeb a dalších záležitostí nestačí. Od letošního září se sice finanční limit, do kterého prvňáčkům poskytuje výbavu škola zdarma, zvýšil, je ale otázka, zda to bude stačit. A pochopitelně nejde jen o první třídu. To zkrátka s ohledem na způsob, jakým je tato záležitost již dlouhé roky financována, znamená, že bez spoluúčasti to nejde, a pokud vedení školy či zřizovatel nenajdou peníze jinde, musí přispět rodiče.
Pastelkovné
Řada z nás si dnes možná již nevybaví pastelkovné, posměšně přezdívaný příspěvek, který zavedla vláda premiéra Jiřího Paroubka v roce 2006. Jednalo se o adresný příspěvek na nákup školních potřeb pro děti nastupující do první třídy. Podmínkou bylo, aby jejich rodiče pobírali přídavek na dítě, tedy dávku testovanou podle majetku. Poskytován byl ve výši tisíc korun.
Osud pastelkovného byl spojen s tzv. přeběhlíky, poslanci Melčákem a Pohankou. Těm vláda Mirka Topolánka a ministr financí Miroslav Kalousek mimo jiné slíbili, že ačkoli pastelkovné ze zákona o státní sociální podpoře zmizí, zůstane zachováno v podobě dotací základním školám, které budou muset za stejnou částku pomůcky nakoupit.
Tento systém byl ale v roce 2012 zrušen z důvodu úspor státního rozpočtu. Výpadek buď museli vykrýt rodiče nebo zřizovatel školy, pokud prostředky našel jinde. Zrušení příspěvku kritizovala tehdy nejen ČSSD, ale i školské odbory, které navíc poukazovaly na skutečnost, že příspěvek státu školám na školní pomůcky, vybavení a učebnice se průběžně snižoval. Povinnost výbavu zajistit však školám zůstala. Nejpozději tedy od tohoto roku je situace taková, jak je popsáno výše.
Alespoň drobná pomoc
Není to ale tak, že by náklady na všechno vybavení nesli jen rodiče. Kromě výše uvedených limitů, do kterých je škola nezbytná vybavení poskytnout, mohou určitou formou dotace školákům a jejich rodičům přispět i územní samosprávné celky, jak to například i v letošním roce činí Hodonín nebo České Budějovice. Dále je v souvislosti s pořízením nutné výbavy možnost požádat si u Úřadu práce o tzv. mimořádnou okamžitou pomoc. Jedná se ale o dávku nenárokovou, a navíc je její přiznání relativně složité, protože se poskytuje na základě celkového zhodnocení individuální a příjmové, sociální a majetkové situace žadatelů. Jde tedy kromě jiného i o starost navíc, o stigmatu spojeném s žádostí o takovou dávku ani nemluvě. Kromě těchto nástrojů je výbava do první třídy součástí různých charitativních a filantropických aktivit.
I když tedy je zajištěna alespoň nějaká forma podpory pro zejména ty nejméně majetné rodiče, pořád jde o náklady, které rodiny nést musí, a to v kontextu základního vzdělávání. Připomínám, že toto vzdělávání je jednak povinné, jednak je právo na bezplatné vzdělání jedním z práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. O legitimitě samozřejmosti, se kterou se zde dlouhé roky spoléhá na to, že rodiny tyto výdaje nějak pokryjí, bych si tak dovolila pochybovat.
Nekonečný seznam
Pořízení výbavy do školy je jen jednou z mnoha starostí, organizačních i finančních, které rodiče (a s ohledem na přetrvávající genderově stereotypní rozdělení domácích povinností častěji matky) malých dětí denně řeší. Rodičovství není žádná procházka růžovým sadem. I přes veškeré rodičovské radosti nezřídka připomíná spíše nikdy nekončící „to do list“ vytíženého managera. Ten má zpravidla k ruce ještě nějaký tým, ale rodiče musí nejen veškerou exekutivu spojenou s rodinným životem identifikovat, zorganizovat, zajistit, ale i zaplatit sami.
Pokud bychom se měli bavit o tom, co lze považovat za prorodinná opatření, z mého pohledu jimi bude cokoli, co rodičům nějakou starost odebere. Nečekám, že stát mým dětem koupí každý rok novou aktovku. A i ty ostatní náklady nějak uneseme. Ale nepochybuji o tom, že by se mně a řadě dalších rodičů malinko ulevilo, kdyby ta aktovka byla to jediné, co musíme na začátku školního roku řešit.
Autorka je spolupracovnice redakce a právnička.