Obrodný proces? Zlatá šedesátá? O čem vlastně hovoříme, když mluvíme o pražském jaru?

Období konce šedesátých let 20. století v Československu se označuje mnoha vzájemně propojenými, ovšem často nejasnými pojmy: obrodný proces, reformní komunismus, dubčekismus, zlatá šedesátá, pražské jaro. Všechny tyto pojmy mají v české historické paměti výrazně pozitivní konotace, především ve vztahu k předchozímu období stalinismu a následující normalizaci. Výrazně pozitivní hodnocení „československého pokusu o reformu“ přispělo k budování výkladového rámce, kde se vývoj v šedesátých letech idealizoval jako určitý typ „Sonderweg“ (zvláštní cesty) v rámci vývoje celého východního bloku. Tuto „výjimečnost“ přejímá automaticky, vědomě či nevědomě, značná část českých i zahraničních historiků. A právě pojmová nejasnost vede k tomu, že není vždy jasné, o čem hovoříme, hovoříme-li o pražském jaru.

Opožděná reforma

Reformní komunismus, který se historicky váže k období šedesátých let, nebyl specificky československý fenomén. Jednalo se o jednu ze strukturálních reakcí východoevropských společností na stalinský teror v padesátých letech. Krize stalinismu ve východní Evropě vykazovala různé typy politických reakcí, z nichž se pouze reformní komunismus vyznačoval orientací na politickou demokratickou reformu směřující k liberalizaci systému. Československý reformní komunismus se ovšem vyvíjel do jisté míry opožděně ve srovnání se zbytkem střední Evropy či Jugoslávie. Teze o výjimečnosti československého vývoje v šedesátých letech, který je mnohými (nejen) českými historiky označován za jakousi „vlajkovou loď“ reformního komunismu, je tedy z komparativní perspektivy historického vývoje poststalinismu ve východní Evropě poměrně problematická.

Zpětně se vytváří zjednodušený obraz jednotného národa proti přijíždějícím tankům. Zkoumat a pochopit pražské jaro znamená ovšem pochopit právě jeho nejednotnost a rozporuplnost, která panovala před vojenskou intervencí.

Zde je možné připomenout pětadvacet let starou, ovšem stále aktuální analýzu maďarského historika Ivána T. Berenda z roku 1996, který popsal tři typy východoevropské destalinizace představující různé politicko-národní „reakce“ na krizi stalinismu. Nejzásadnější reformní změnu podle Berenda nepředstavovalo Československo a „pražské jaro“, nýbrž vývoj politického myšlení a politických institucí v Jugoslávii, Polsku a Maďarsku, které si různými „flexibilními způsoby“ prošly několika postupnými stádii reformy. Jejich společensko-politické instituce zašly v hloubce a kvalitě destalinizace nejdále právě proto, že se destalinizovaly delším, graduálním vývojem. To jim dávalo z dlouhodobého hlediska schopnost určité vlastní reflexivity a stability. Naopak státy jako Albánie a Rumunsko představovaly podle Berenda druhý typ reakce na konec stalinismu. Tyto systémy sice do jisté míry „fosilizovaly“ stalinskou institucionální strukturu, ovšem vytvořily nový typ národního dogmatického poststalinismu, který odmítal sovětskou verzi politického řízení. Jako třetí typ popisuje Berend případ Československa a Bulharska, které chápe jako typ poststalinského režimu, který se nachází „mezi“ výše zmíněnými reakcemi.

Berendův výklad tak nevyzdvihuje jedinečnost československé politické reformy, která zašla ve svých požadavcích na společenskou demokratizaci nejdále; naopak její „slabina“ podle tohoto výkladu tkvěla v její opožděnosti a následné překotnosti. Konec šedesátých let a období pražského jara v Československu představovalo sice intelektuálně dynamické období, ovšem právě jeho krátké trvání nedovolilo kvalitativní změnu na institucionální úrovni. Přestože některé požadavky na změnu politického systému, které se během roku 1968 objevovaly v československých médiích, byly v kontextu vývoje zemí východního bloku inovativní, komunistický reformismus neměl dostatek času transformovat kulturu politického jednání a politických institucí. Zrušení cenzury sice představovalo zcela zásadní moment v politickém vývoji a jistě i v subjektivním vnímání tehdejšího období, jak se ovšem později ukázalo, samotná „svoboda slova“ nestačila k zajištění demokratického fungování společnosti, neboť nedošlo k podstatným právním a ústavním změnám na úrovni politického zřízení. Politické instituce tak byly mnohem křehčí a náchylnější k drastickým změnám, jako byly plošné čistky či jiné ideologické zásahy.

Reformní komunismus versus pražské jaro

Jiný problém, který se váže k běžnému užívání pojmu „pražské jaro“, je jeho nejasnost ve vztahu k pojmům reformní komunismus či obrodný proces. K tomu jistě přispěla i perspektiva samotných aktérů, především aktivních straníků, kteří se také často stávali prvními interprety československého reformního procesu v šedesátých letech. Tyto výklady si do jisté míry přivlastnily pojem pražské jaro prakticky jako synonymum reformního komunismu: bývalí reformní komunisté, z nichž mnozí později také dominantě ovlivnili polistopadovou historiografickou produkci, chápali pražské jaro jako „vrchol reformního úsilí“, tedy jako jakési více či méně logické vyústění reformně-komunistických snah v šedesátých letech. Jakkoli je tato perspektiva pochopitelná, zastírá rozporuplnou podstatu celého roku 1968.

Reformní komunismus, politické úsilí o reformu společnosti „shora“, která zachovávala základní leninské principy politiky, byl pouze jedním z intelektuálně-politických procesů odehrávajících se uvnitř československé společnosti v šedesátých letech. Mimo „komunistickou obrodu“ se v české společnosti obnovovaly i vůči komunistické straně alternativní diskursy, které významně určovaly intelektuální dynamiku československého roku 1968. Názory, které se začaly v roce 1968 objevovat v médiích, se nezřídka stavěly do opozice vůči reformně-komunistickému pojetí socialismu, vracely do veřejného prostoru české nekomunistické tradice socialismu a zpochybňovaly legitimitu února 1948.

Více či méně jednotná podpora Dubčekova vedení (byla snad jiná možnost?) a celospolečenské nadšení z náhlé demokratizace a mediální otevřenosti mohly sice vytvořit specifickou historickou iluzi onoho „velkého snu“ (či řečeno Kunderovými slovy „světovosti“), ovšem obraz takovéto „národní jednoty“ zakrývá, kolik trhlin a vnitřně rozporných procesů se v pražském jaru, nemluvě o předchozím období, skrývalo. Položíme-li si otázku po tom, co znamenaly klíčové pojmy nového „pražskojarního“ diskursu (především demokracie, pluralita, opozice či národ) pro jednotlivé skupiny obyvatel, je zřetelné, že diskursivní jednota, kterou pojmy nastolily, byla často pouze zdánlivá.

Proti antisocialistickým živlům

Nejlépe lze tento spor demonstrovat na pojmu opozice. Zatímco veřejnost volala po ustavení nových politických opozičních subjektů, reformně-komunistické vedení zcela odmítalo existenci „nezávislé opozice“. V jejich pojetí měla být opozice vytvářena „konsensuálními“ politickými subjekty, které měly představovat jakousi „oponenturu“ vládnoucí straně, aniž by zpochybnily její vedoucí úlohu. V tomto duchu byla formulována například i teorie druhé politické – socialistické – strany, která ovšem měla fungovat jako stranický korektiv v případě, že bude nutné zpochybnit kroky komunistické strany. Rozhodně se tedy nemělo jednat o obnovu (dle komunistického establishmentu) „buržoazní“ sociální demokracie. Právě možná obnova sociální demokracie se ovšem stala v historické paměti na pražské jaro jedním z nejdůležitějších momentů a symbolů liberalizace společnosti. Mezi reformními komunisty vůči ní ovšem i v roce 1968 panovala stále značná nedůvěra. Dokumenty, které fungovaly pouze pro vnitřní potřeby strany, ukazují nevoli reformního vedení KSČ vůči obnovení jakékoli nekomunistické opozice. Z vnitřních diskusí ÚV KSČ jasně vyplývá, že reformně-komunistické vedení bylo připraveno zabránit obnově sociální demokracie všemi možnými prostředky.

S postupujícím uvolňováním cenzury se tzv. reformní komunismus stále více dostával do opozice vůči tomu, co dnes nazýváme „pražské jaro“, tedy spontánním projevům občanské společnosti, které zpochybňovaly vedoucí úlohu komunistické strany a další klíčové pilíře, na nichž stál tehdejší politický systém. V souvislosti s kritikou komunistické strany, vznikem K231 a diskusemi o obnovení sociální demokracie mnohé z „tváří pražského jara“ (např. Dubček, Smrkovský, Kriegel) začaly již od jara 1968 veřejně varovat před „spontánními projevy antisocialistických živlů“. Vojenská intervence tak drasticky zasáhla do složitého procesu demokratizace československé společnosti. Zpětně se vytváří zjednodušený obraz jednotného národa proti přijíždějícím tankům. Zkoumat a pochopit pražské jaro znamená ovšem pochopit právě jeho nejednotnost a rozporuplnost, která panovala před vojenskou intervencí, a to jak zhodnocením rozmanitosti politických stanovisek, které se objevovaly ve veřejném prostoru, tak i těch, které do něj stále vstoupit nemohly.

Autorka je historička, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.