Plán na příští volby? Nechci volit žádnou změnu

Prakticky všechny politické strany teď mluví o potřebě změny. Ve výsledku se ale v Česku nemění nic. Možná je načase s prázdným řečněním o změně konečně přestat.

Potřebujeme změnu. Jako každé volby, také letos potřebujeme změnu. Nic jiného tato země nepotřebuje víc než změnu. A příště další změnu. A pak zase. Navzdory tomu, že každé volby hledáme a volíme změnu, skoro nic se nemění. Dokonce se zdá, že stojíme na místě nebo se propadáme v čase.

Až bude někdo někdy analyzovat letošní kampaň, nepozná z ní, jaký je rok a jakými tématy svět okolo nás žil. Nenajde nic, co by mu pomohlo. Žádné stopy po epidemii, která zabila desítky tisíc lidí. Žádné stopy po destrukci klimatu, žádnou smršť nápadů, jak se s tím vším vyrovnat. Nic. Našel by jen neurčité volání po změně. Tak se na tu změnu podívejme.

Změnu požaduje spolek Milion chvilek pro demokracii. Koalice Spolu představila svou kampaň, jejímž hlavním motivem je změna. Hlavním programovým bodem je rovněž změna. Koalice taky slibuje zastavit extremisty. Což bohužel nedává příliš smysl, protože nedávno prošel sněmovnou extremistický zákon „třikrát a dost“, který bude šikanovat chudé. ODS tento zákon prosadila s extremisty, před nimž varuje, jako je Babiš, Okamura nebo KSČM. Se stejnými extremisty prosadila zrušení superhrubé mzdy, které ožebračilo rozpočet o zhruba sto miliard korun ročně. Současně tvrdí, že extremisté přivedou zemi k bankrotu. Nedává to smysl. Nevadí.

Milion chvilek pro demokracii spustili chatbota, který radí volit jednu z koalic. Cílem je totiž změna a to, aby volby vyhrál někdo jiný než Babiš. Ale ne kdokoli, ale jedna z demokratických koalic. Když v chatbotu zakliknete volbu ČSSD, bude vám ji demagogicky vymlouvat, tvrdit, že roste „šílená administrativa“, která dusí podnikatele a brání vzniku pracovních míst a podobně. Nicméně zda vzniku pracovních míst nebrání spíše neustálé změny, a tedy nejistoty, nebo zda by pracovním místům a českému exportu nepomohlo zavedení eura, to už se nedozvíme. Zato prý důchodcům ve skutečnosti důchody nerostou, ale klesají, a pokud se jim přidalo, tak to byl populismus.

Co najdeme za ideologií změny?

Volič levice má tedy smůlu volit může buď středopravicové Piráty se STANem, nebo pravicové Spolu. Nic jiného. Změna si žádá oběti, a tak se musí obětovat zájmy těch chudších. Jako vždycky. Žádný div, že má Babiš znovu třicet procent.

Ale jaká změna nás tedy přesně čeká? Dočkáme se konečně jasného termínu uhlíkové neutrality a konce těžby uhlí? Dočkáme se reformy důchodů, která se připravuje už dvacet let? Jak budou vypadat daně? Školství a zdravotnictví? Budou konečně důstojné mzdy v sociálních službách? Dostupné bydlení pro každého? Nic z toho není tématem ani této aplikace. Jediným tématem je totiž změna. Všechno ostatní je jedno.

Ale bohužel. Všichni nám slíbili, že se daně zvyšovat nebudou, a u toho debata skončila. Vše se totiž zachrání jakousi chimérou optimalizace, restrukturalizace, nejasných úspor a podporou ekonomického růstu.

Ale ono to vůbec není jedno. Protože neustálé volání po zcela bezobsažné změně, která je natolik gumová a prázdná, že si do ní může každý volič projektovat, co se mu zachce, vede velmi záhy k deziluzi co si volič vysnil a strany neupřesnily, nemůže být nikdy naplněno. A tak voličům nezbývá než znovu hledat další změnu, která slíbí ještě větší změnu, aby pak bylo všechno úplně jinak. Tedy zase stejně.

Změnou by totiž bylo, kdyby se opoziční strany a koalice dohodly na určitém společném rámci směřování země a hádat se budou o jednotlivých parametrech. O tom by se třeba dalo debatovat zrovna teď, měsíc před volbami. Ale nedebatuje se vůbec o ničem.

Přitom právě absence změny by byla skutečnou změnou. V této absenci změny by se strany třeba dohodly, že Česká republika bude uhlíkově neutrální řekněme do roku 2040 a ve svých programech tady už je prostor pro politický boj – by představily, jak toho dosáhnout. O tom by se mohla vést debata jako v jakékoli jiné zemi na mytickém západě. Třeba jako zrovna teď v předvolebním Německu.

Mohly by se v rámci předvolebního boje mlátit po hlavě argumenty a přepočítávat, v čem všem dělá protivník chybu. A volič by si mohl vybrat na základě přesvědčivosti programů, lídrů a argumentů, a ne na základě blábolů o neurčité změně. Mohly by se dokonce dohodnout na určitých rozpočtových cílech, o otázkách zvládání státního dluhu a hádat se o tom, kde a komu se budou muset zvednout daně, protože jinak to nejde a Česko zbankrotuje.

Zamyslíme se nad svou pozicí?

Ale bohužel. Všichni nám slíbili, že se daně zvyšovat nebudou, a u toho debata skončila. Vše se totiž zachrání jakousi chimérou optimalizace, restrukturalizace, nejasných úspor a podporou ekonomického růstu. Aniž bychom se vůbec bavili o růstu klimaticky udržitelném, nebo spíše o nerůstu.

Jen bych připomněl, že jsme malá a na exportu zcela závislá země. A když jste závislí na exportu, pak jste tedy závislí na ekonomické situaci a růstu druhých, zvláště těch, kam exportujete, a to především v případech, kdy produkujete coby subdodavatel produkty s tzv. nižší přidanou hodnotou. My jsme zcela závislí na Evropské unii, do které jde 85 procent našeho vývozu, a především na Německu, kam směřuje celá třetina našeho exportu.

Jakým způsobem chtějí strany a koalice povzbuzovat ekonomickou situaci a růst Německa a potažmo Unie, aby rostla také česká ekonomika? A jak to chtějí udělat, když témata rezonující Německem (obnovitelné zdroje, elektromobilita) v podstatě ignorují? Co je to za mýtus, že existuje nějaká samostatná česká ekonomika, kterou můžete nějak řídit? Když si navíc to jediné, co by exportu skutečně pomohlo, tedy zavedení eura, opět všichni svorně zakázali? Budeme tedy rovněž masivně podporovat obnovitelné zdroje a elektromobilitu, abychom srovnali krok s Německem? Napřeme tam naše investice a vývoj? Zamyslíme se nad svou pozicí malé exportní země uprostřed klimatické krize v Evropě?

Co krize bydlení, zajímá to někoho? Dočkáme se nějaké změny? Nebo to bude stále totéž, slova o zrychleném stavebním řízení a větší výstavbě, která nijak neřeší, že byty skupují investoři či investiční společnosti? A stále ta stejná ignorace podpory výstavby měst a obcí, podpory nájemního, komunitního či družstevního bydlení? V Česku jsou desítky tisíc prázdných bytů, ve kterých nikdo nebydlí, i když by bydlet mohl. V Dánsku a jiných zemích je nelegální držet prázdné nemovitosti. Dočkáme se v tomto u nás nějaké změny?

Co uděláme se školstvím? Několik desítek let víme, že české školství replikuje sociální status rodičů, a to způsobem, který skoro nemá v Evropě obdoby. Jak vzdělaným rodičům se narodíte, takového vzdělání víceméně dosáhnete. Po celé dekády také víme, že jsou víceletá gymnázia segregační nesmysl, který však existuje, protože ambiciózní rodiče je prostě chtějí. Ani jsme je nestihli zaříznout, a ve velkých městech mezitím rostou soukromé výběrové školky a základní školy.

Je to jedno. Nic se nezmění

Ani omylem nemůžeme hovořit o tom, že by školství fungovalo jako výtah, který by dal každému dítěti stejnou šanci a pomohl mu v maximální míře rozvinout jeho talent. A nezáleží jen na tom, komu se narodíte, ale bohužel také na tom, kde v České republice se narodíte. I v takhle mrňavé zemi existují výrazné regionální rozdíly v úrovni školství.

Nejenže plýtváme nezměrným množstvím talentů, které končí na učňácích nebo i mimo ně, protože se holt nenarodili ambiciozním rodičům, ale zcela zbytečně šlapeme po budoucnosti dalších generací a ruinujeme životy tisíců dětí jen proto, že nemají v tuto chvíli žádné zastání.

Přijde tedy změna, jednotlivé politické bloky se dohodnou a tohle všechno skončí? Představí plány, jak toho dosáhnout? Ve Finsku se takto strany dohodly někdy před padesáti lety a od té doby z této cesty neuhnuli. A před mnoha lety začali titíž Finové s přípravou přechodu k uhlíkově neutrálním ekonomikám, zatímco my jsme o tom ještě nezačali vůbec mluvit. Finové chtějí být uhlíkově neutrální do roku 2035. Německo bude uhlíkově neutrální do roku 2045. Švédsko taky. Dánsko do roku 2050, a je úplně jedno, kdo v těchto zemích vyhraje volby. A jedině díky takovému konsenzu je možné prosazovat skutečné změny.

Podobně k budoucnosti přistupují severské státy také v jiných oblastech, kde existují základní cíle a mantinely toho, kam země bude směřovat, zcela bez ohledu na to, kdo vyhraje volby. Právě tato absence změny jim umožňuje doopravdy se měnit a vyvíjet, zatímco my začínáme každé čtyři roky znovu od začátku. Právě proto se u nás nemění vůbec nic, protože za čtyři roky se to nedá stihnout. Přijde v tomhle konečně nějaká změna?

Ne že byste výše zmíněná témata nenašli v programech politických stran, ale máte měsíc před volbami pocit, že něco z toho je pro někoho priorita? Že zrovna tohle jsou témata, která hýbou veřejným prostorem? Že tohle jsou otázky, které sypou média na politiky a pořádají o nich předvolební debaty? Bohužel. Bez této změny nemá žádné volání po změně smysl. Je to prostě jedno. Nezmění se nic. A debaty o nerůstu, patnáctihodinovém pracovním týdnu nebo nepodmíněném příjmu se u nás nedočkáme nikdy. Tedy, leda by někdo přišel a slíbil nějakou změnu.

Autor je spolupracovník redakce. Pro Alarm připravuje videopořad Všichni tady umřeme.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace