Proč se izraelský olympijský vítěz Artem Dolgopyat nesmí ve své vlasti oženit?

V neděli byly oficiálně uzavřeny letní olympijské hry v Tokiu. Pro Izrael se ziskem dvou zlatých a dvou bronzových medailí to byly zdaleka nejúspěšnější hry za celou historii státu, který svou první olympijskou delegaci vyslal v roce 1952 a za prvních čtyřicet let účasti nevyhrál jedinou medaili. Jednu ze zlatých medailí získal gymnasta Artem Dolgopyat, který se proměnil v národního hrdinu. Izraelský premiér Naftali Bennett přerušil jednání vlády, aby za zvuku Hatikvy, izraelské hymny, Dolgopyatovi osobně pogratuloval. Dolgopyat se dle jeho slov „zapsal do historie“ (v tiskovém prohlášení pak blíže specifikované jako historie „modro-bílé“) a „přinesl celému Izraeli nezměrnou pýchu a vzrušení“. Dlouho na sebe nenechal čekat ani telefonát od izraelského prezidenta Jicchaka Herzoga, který mu gratuloval „z celého svého srdce a jménem všech Izraelců“ k získání světového prvenství.

Nezměrnou pýchu a vzrušení z vítězství šampiona, který své úspěchy skromně komentoval jako „nedokonalé cvičení“, z něhož mohl vyjít vítězně jen díky tomu, že soupeři chybovali více, narušil rozhovor s Dolgopyatovou matkou Angelou Bilan na izraelském radiu 103fm. V závěru rozhovoru s hrdou matkou o každodenním životě šampiona jí totiž redaktor rádia položil zdánlivě nevinnou otázku, kdy můžeme očekávat, že ji syn obšťastní vnoučaty. „K tomu je potřeba se oženit a to mu náš stát neumožní,“ odpověděla věcně Angela Bilan.

Svatba šampionů

Znovu tak otevřela nejen problém civilních sňatků v Izraeli, ale i jedno ze základních dilemat izraelské identity a charakteru izraelského státu. V Izraeli totiž rodinné právo spadá pod správu jednotlivých náboženských komunit, tedy židovské, muslimské, křesťanské a drúzské. Instituce civilního sňatku tak v Izraeli neexistuje a pravidla pro uzavírání sňatků a veškerá práva s tím spjatá, jako jsou rozvody, reprodukční práva, adopce, dělení majetku po rozvodu nebo dědictví po úmrtí partnera, určují jednotlivé náboženské komunity. Pro část Izraelců tak vzniká zásadní problém. Pokud totiž nemají náboženský status, nespadají do jedné z výše jmenovaných komunit, a jsou tudíž „bez vyznání“ a nemohou v Izraeli uzavřít sňatek.

Tématu svatby se vyhýbá nejen Dolgopyat, ale celý Izrael. A není to proto, že by šlo o marginální problém. Právě naopak, toto téma se dotýká jádra sporu o identitu izraelského státu.

Velké části Izraelců židovského původu, ač sekulárních, se tento problém netýká. Ortodoxním Vrchním rabinátem, který spravuje otázku sňatků, jsou považovány za židy. Podle definice židovského náboženského práva (halachy) je totiž židem kdokoliv, kdo má židovskou matku, bez ohledu na to, zda praktikuje judaismus. Dále pak halacha uznává za žida konvertitu k judaismu. V současném Izraeli, kde hlavní náboženská autorita, Vrchní rabinát, patří k ortodoxní větvi judaismu, je ale za žida uznán pouze ten, kdo konvertoval k ortodoxii. Ostatní větve judaismu, jako je konzervativní a reformní, rabinát neuznává.

Náboženský svatební rituál pod taktovkou Vrchního rabinátu se tak často pro sekulární či věřící, nicméně neortodoxní Izraelce stává formalitou, kterou „skousnou“, tak jako řada z nás přežije proslov úředníka z městského úřadu (také ortodoxní rabín se může omezit na roli oddacího úředníka). Pokud se přece jen tomuto rituálu nechtějí propůjčit, existuje ještě jedna možnost. V Izraeli sice instituce civilního sňatku neexistuje, sňatky uzavřené v zahraničí jsou ale v Izraeli automaticky uznané. Izraelci, kteří sami nenáleží do žádné z výše jmenovaných náboženských komunit, mají partnera, který do nich nespadá nebo náleží k jiné komunitě, případně jejich židovství nebylo uznáno rabinátem, proto volí tuto variantu.

Židé „druhé kategorie“

Jedním z Izraelců, jehož židovství rabinát neuznává, je i Artem Dolgopyat. Dolgopyatova rodina imigrovala do Izraele z Ukrajiny před dvanácti lety na základě tzv. práva návratu právně ukotveného v Zákoně o návratu. Právo návratu, které uvádí do praxe raison d’être židovského státu, tedy poskytnutí útočiště židovskému národu, garantuje automatické občanství komukoliv, kdo je schopen se prokázat židovským původem či konvertoval k judaismu. Kritéria toho, kdo je Žid, se nicméně neshodují s kritérii náboženského práva halachy. Židem dle práva návratu je kdokoliv, kdo má alespoň jednoho prarodiče židovského původu. Židovství se tedy nedědí po matce tak jako v náboženském podání, ale po jakémkoliv předkovi. A shodou náhod to byl právě židovský původ otce, nikoliv matky, který Dolgopyatovi a jeho rodině zajistil izraelské občanství. Dolgopyat tak v Izraeli strávil polovinu života, sloužil v armádě, úspěšně reprezentoval Izrael na evropských i světových mistrovstvích v atletice, aby nakonec vyhrál zlato na olympiádě v Tokiu. Přesto, jak okamžitě reagoval ministr turismu Jo‘el Razvozov, sám imigrant z bývalého Sovětského svazu a reprezentant Izraele v judu na olympiádě roku 2004, je Dolgopyat „pýchou Izraele na stupínku vítězů, ale druhořadým občanem pod chupou“ (chupa je baldachýn užívaný při židovské svatbě).

Tento problém se bezprostředně týká zhruba čtyř set tisíc izraelských občanů, zejména imigrantů z židovské diaspory, kde jsou smíšené sňatky poměrně běžné. Přestože mají izraelské občanství a židovský původ, nejsou dost židovští na to, aby měli přístup ke všem právům, jako je právo na sňatek. Izrael jako stát židovské imigrace, která je podporována celou infrastrukturou institucí, jako je Ministerstvo pro aliju (alija je židovská imigrace do Izraele) a integraci, štědrými sociálními příspěvky pro nové imigranty, integračními programy nebo působením v diaspoře, na jedné straně vítá všechny Židy. Na straně druhé rodinné právo jasně stanoví, kdo je dost židovský na to, aby v rámci tradiční rodiny mohl dále předávat židovskou tradici. Je to pouze ten, kdo má židovskou matku, anebo konvertoval k ortodoxnímu judaismu. Skrze své monopoly na rodinné právo tak židovská náboženská ortodoxie udržuje jasné hranice židovského společenství, které jsou stanoveny zvláštním mixem etnických a náboženských kritérií.

O tom, že většině Izraelců náboženský monopol na sňatky nevyhovuje, svědčí fakt, že neustále stoupá počet sňatků uzavíraných v zahraničí. Podle průzkumu organizace Chiduš nesouhlasí 65 procent Izraelců s neexistencí civilních sňatků. I přesto ale chybí silná politická vůle tyto preference proměnit v reálné kroky. Dokonce ani Artem Dolgopyat nevypadá, že by otázku sňatku se svou přítelkyní chtěl nějak tematizovat. V rozhovorech pro média tvrdí, že to je otázka „jeho srdce“ a nebude se k ní vyjadřovat. Jeho běloruská přítelkyně ukazuje na kamery zásnubní prstýnek a říká, že dobře „rozumí pravidlům hry“ a že na svatbu zatím kvůli tvrdému tréninku a omezením cestování během pandemie nebyl čas a příležitost. Stejně jako se tématu vyhýbá Dolgopyat, se mu podle izraelské socioložky Sylvie Fogiel Bijaoui vyhýbá celý Izrael. A není to proto, že by šlo o marginální problém. Právě naopak, toto téma se dotýká jádra sporu o identitu izraelského státu.

„Náboženský status quo“

Izraelský stát měl sloužit jako domov izraelskému národu, který byl definován v rámci židovské identity. První hranice vyloučení byla stanovena – jiným než židovským obyvatelům nebylo umožněno podílet se na budování státu. K zásadnímu sporu ale došlo i mezi těmi, kdo byli do národního společenství skrze svou židovskou identitu zahrnuti. Zatímco sionistická reprezentace státu otců zakladatelů, jíž vévodila socialistická strana Mapai, si představovala židovský stát jako sekulární národní stát, ortodoxní náboženské židovské skupiny vyžadovaly, aby bylo náboženské právo nadřazeno tomu státnímu. Aby se zákonodárci první izraelské vlády vyhnuly otevřenému konfliktu, rozhodl Kneset (parlament) v roce 1950 o odložení sepsání izraelské ústavy, která by vyžadovala jasné stanovení charakteru státu. Místo toho měla být ústava postupně implementována v jednotlivých Základních zákonech.

Během absence psané ústavy, která by jasně definovala vztah církve a státu, určovala tento vztah běžná dílčí legislativa a neformální dohody. Tato opatření, známá jako „náboženský status quo“, se týkají nejrůznějších oblastí veřejného života, v nichž dodnes nedochází k oddělení státu a náboženství. Patří mezi ně právě náboženský monopol v oblasti sňatkového práva, zákaz veřejné dopravy o šabatu, vynětí z povinné vojenské služby pro studenty ortodoxních ješiv (náboženských škol) a věřící ženy. Přestože „náboženský status quo“ nebyl nikdy přesně definován, většina koaličních dohod se k němu zavázala a byl ve více méně nezměněné podobě udržován od vzniku státu.

Artem Dolgopyat – symbol úspěchu Izraele, kterému stát odepírá přístup k základním občanským právům – je tak jen připomínkou toho, že tento nejasně vymezený vztah mezi náboženstvím a státem zásadním způsobem narušuje demokratické principy v zemi, a to i pro ty, kteří byli zahrnuti do definice židovské identity. Po více než sedmdesáti letech své existence by se Izrael měl konečně rozhodnout, zda chce být sekulárním státem, který jasně oddělí stát a náboženství, nebo bude setrvávat v „náboženském statu quo“, kde demokratické principy neustále narušuje etno-teokratické pojetí státu ze strany židovské náboženské ortodoxie.

Autorka je antropoložka, věnuje se židovským studiím.