Foto Przemysław Stefaniak / Krytyka Polityczna
Už více než dva týdny se pozornost polských médií i veřejnosti upírá ke skupince dvaatřiceti uprchlíků z Afghánistánu, kteří přespávají na malém kousku země na polsko-běloruské hranici u obce Usnarz Górny. Až do pátku minulého týdne pobývali pod širým nebem, poté jim neziskové organizace dodaly dva stany. Nemají ani ústraní, kde by mohli důstojně vykonat své fyzické potřeby. Jsou totiž obklopeni kordonem polské pohraniční stráže a v posledních dnech také příslušníky polské armády a policie. Nemají přístup k čisté vodě, nedostává se jim jídla. Kordon k nim nepouští nikoho – ani představitele neziskových organizací, ani právní zástupce, ani lékaře, dokonce ani poslance a poslankyně, kteří jsou chráněni poslaneckou imunitou.
Neústupný postoj polské strany vůči Bělorusku je z politického hlediska ještě pochopitelný; neomluvitelné je ale nehumánní zacházení se skupinou vyhladovělých a zesláblých lidí.
Že se jedná o nelidské, nedůstojné zacházení je nabíledni. Jinou věcí ovšem je, že většina polské politické reprezentace takové zacházení považuje za správné. Hranice se přece musí chránit za každou cenu. I za cenu lidských životů.
Možnosti komunikace se skupinou jsou velmi omezené. Už v neděli ale uprchlíci napsali a vyvěsili nápis: „Umíráme. Pomoc!“ Ten mohli pozorovatelé spatřit dalekohledem. Vojenský kordon nyní nepouští nikoho blíže než několik set metrů od místa provizorního tábora.
Politický boj
Faktem je, že v Usnarzu se odehrává nejen lidská tragédie, ale především politický boj. Podle polských úřadů se totiž skupina migrantů nenachází na území Polska, ale Běloruska. A Bělorusko zase tvrdí opak.
Nejedná se o první takový incident. Jak informují polská média, situace je pravděpodobně výsledkem cílené politiky Lukašenkova režimu, který záměrně migranty posílá na hranice s Evropskou unií (v minulosti došlo k podobným incidentům na hranici s Litvou). Sleduje tím jak vnější, tak vnitřní politické cíle. Navenek se snaží vyprovokovat morální paniku na evropských hranicích, a vytvořit si tak prostor pro vyjednávání s EU: migranty si ponechá v Bělorusku, ovšem například za cenu jistých ústupků z evropských sankcí. Vnitropoliticky pak Lukašenkovi situace také jde na ruku. Běloruská média informují o tom, jak nelidsky se Polsko vůči migrantům chová, a vytváří tak negativní obraz země, do které zejména od propuknutí protestů proti Lukašenkovi v minulém roce prchají desítky tisíc Bělorusů z řad opozice.
Běženci v Usnarzu jasně dali najevo svůj záměr žádat v Polsku o mezinárodní ochranu – deklarovali ho ústně, ale v přítomnosti svědků polské pohraniční stráži. Ta ovšem na žádost nijak nereagovala. Podle polského veřejného ochránce práv Marcina Wiącka je taková deklarace svou podstatou interakcí s pohraniční stráží, která má dle platných předpisů povinnost žádost o azyl postoupit příslušným úřadům. Jak napsal ombudsman v dopise polskému premiérovi Mateuszi Morawieckému, právo žádat v Polsku o status uprchlíka je právem ústavním, shodně s ženevskou úmluvou. Stejného názoru je i profesor práva z Polské akademie věd Witold Klaus, který v listu Gazeta Wyborcza upozornil, že protiprávní je rovněž narychlo vydané usnesení ministerstva vnitra, že osoby překračující polskou hranici mimo označené hraniční přechody budou navráceny za hranici země.
Polská vláda mezitím na polsko-běloruské hranici napíná ostnatý drát. Ministr vnitra Mariusz Błaszczak na tiskové konferenci oznámil, že Polsko vybuduje na hranici s Běloruskem plot po vzoru maďarsko-srbské hranice. „Nedovolíme vytvoření trasy pro přesun migrantů přes Polsko do Evropské unie,“ uvedl ministr. Sympatizanti s vládní pozicí varují, že Polsko nesmí podlehnout Lukašenkovu vydírání. Přijme-li Polsko nyní třicet uprchlíků, příští týden jich na hranici bude mít tisíc, tvrdí.
Konsenzus na tvrdém postoji
Tvrdý postoj ale nezastává vládní koalice sama. Donald Tusk, předseda největší liberální opoziční strany Občanská platforma, napsal na Twitteru: „Polské hranice musí být nepropustné a dobře chráněné. Kdo to zpochybňuje, nerozumí tomu, co je stát (…) Za časů PiS polské hranice překročilo rekordní množství nelegálních migrantů.“ I liberální politici si tak na osudu tří desítek Afghánců sbírají politické body.
Situace přitom není ojedinělá. Od propuknutí migrační krize v roce 2015 si obyvatelé Evropské unie zvykli pravidelně slýchat, že ve Středozemním moři utonuly desítky migrantů. Evropské státy jim žádnou pomoc neposkytly, naopak jim aktivně znemožňovaly přistát v evropských přístavech. Pokud by polská pohraniční stráž skutečně dopustila, že by někdo z migrantů v Usnarzu na místě zemřel, nebylo by to tedy nic výjimečného. Evropské země, které se často s Polskem přou o dodržování zásad právního státu, tentokrát mohou tvrdému postoji Morawieckého vlády jen zatleskat. Ostatně Evropská komise prostřednictvím mluvčího pro spravedlnost a vládu práva vyjádřila Polsku podporu v zabezpečení jeho hranic.
To ale neznamená, že by v Polsku s uprchlíky, jejichž osudy země napjatě sleduje v přímém přenosu, nebyla solidarita. Přímo na hranici působí několik neziskových organizací, které disponují tlumočníky a opakovaně se snažily ke skupince uprchlíků dostat jak zásoby jídla, tak lékařskou pomoc. Na místo dorazilo také několik poslanců a poslankyň z řad opoziční Levice, ale i z Občanské koalice, jejíž částí je i Občanská platforma. Ne všichni zřejmě souhlasí s Tuskovým postojem. Bouřlivou reakci pak vyvolal bývalý disident Władysław Frasyniuk, když v televizi TVN24 tvrdě kritizoval uniformované složky: „Tak nepostupují vojáci, to je prostě odpad (…) Je to antipolské chování.“ Ministr vnitra slíbil, že jeho výroky se bude zabývat prokuratura.
Ironií je, že skupina Afghánců začala na hranici přebývat zhruba ve stejný čas, kdy se polská vláda usilovně snažila jejich krajany evakuovat z Tálibánem ovládaného Kábulu. Zatímco se k prchajícím Afgháncům na kábulském letišti upírala mezinárodní solidarita, lidé na bělorusko-polské hranici takové štěstí neměli. Nebyli ve správný čas na správném místě.
Morální závazky versus reálpolitika
V Usnarzu jsme bohužel svědky nesouladu morálních závazků a reálné politiky. Životy lidí jsou dávány všanc kvůli politickému sporu dvou zemí. Polsko záměrně ignoruje mezinárodní právo, aby vyšlo z potyčky s diktátorem Lukašenkem jako tvrdší hráč. Je otázkou, nakolik bude polská vláda neústupná a zda ji velký mediální zájem nedonutí k humanitárnímu gestu.
Neústupný postoj polské strany vůči Bělorusku je z politického hlediska ještě pochopitelný; neomluvitelné je ale nehumánní zacházení se skupinou vyhladovělých a zesláblých lidí. Opravdu polská pohraniční stráž nemůže dovolit, aby se k uprchlíkům dostalo jídlo, pití, hygienické potřeby, lékař? Od vlády, která si zakládá na svých katolických hodnotách, by to bylo jedině křesťanským činem. Tento názor ostatně vyslovili i někteří představitelé katolické církve.
V úterý polské ministerstvo zahraničí požádalo běloruskou stranu o přijetí konvoje s humanitární pomocí. Zřejmě se ovšem jedná jen o další dějství v silácké roztržce, kdy obě strany budou tvrdit, že migranti se nenachází na jejich území, a pomoc jim tedy poskytnout nemohou. Tito lidé ji přitom potřebují ihned.
Autorka je redaktorka Alarmu.