Foto Johana Drlíková. Použito se svolením autorky
Letní slunce se opírá do travnatého kopce nad drobnou vesničkou na jižní Moravě. Z ohnišť na svahu se valí kouř, několik lidí na ně přihazuje trávu vidlemi. Další parta pobíhá po svahu s hráběmi, pákovými kleštěmi a křovinořezy a seká stařinu nebo prořezává keře. Všichni se navzájem znají a přes tvrdou práci tu panuje přátelská atmosféra.
Pastva je ale pro stepi velmi dobrý management – jde o prakticky nejjemnější způsob regulace porostu.
Jindy nářadí nahradí role ohradníků a převáží se víc než čtyřicetihlavé stádo tvořené z části ovcemi zachráněnými před smrtí nebo týráním. Tak nějak může vypadat praktická ochrana přírody, která je zásadní pro zachování biodiverzity. Na základě nových vědeckých poznatků se stále přichází s novými přístupy, na systémové úrovni se ale potýkáme s řadou problémů, jako je podfinancování a závislost na velkém množství neplacené práce. Přístup státu ke krajině je celkově žalostný. Proto jsme založili ochranářský spolek ČSOP Morava, kde se svými přáteli ve volném čase působíme.
Proč si příroda neporadí sama?
Lidé se často ptají, jestli si příroda lépe neporadí sama. Nebylo by nejlepší nechat všude divočinu a už do ní nezasahovat? U velkých chráněných oblastí, jako jsou národní parky, je to často opravdu nejlepší, u řady lokalit je to ale složitější. Dnešní krajina je člověkem natolik pozměněná, že některé procesy v ní už neprobíhají a řada druhů přežívá jen v posledních refugiích. Pokud bychom tyto specifické lokality neudržovali, vymizely by na ně vázané druhy z naší krajiny nadobro.
Dobrým příkladem jsou stepi. Jde o takzvané primární bezlesí, tedy oblasti, kde lesy nebyly ani před zásahy člověka. V našich zeměpisných šířkách byly nejdříve udržovány pastvou divokých zvířat – zubrů, praturů, tarpanů a podobně. Díky této přirozené a variabilní „údržbě“ vznikla druhově velmi bohatá společenstva trávníků. Postupně však velcí spásači z naší krajiny vymizeli, ať už vlivem zvětšující se lidské populace či měnícího se klimatu během ustupující doby ledové. Člověk však v krajině hospodařil dál a důležitou surovinou se stalo dřevo. Domestikovaná stáda se však současně musela pást. Primární bezlesí tak stále existovalo a s ním přežívala i velká paleta na něj vázaných druhů rostlin, hmyzu i zvířat.
Ještě před sto lety bylo na venkově běžné mít pole, sad, pást dobytek. Dnes je člověk-hospodář taky ohroženým druhem a většinu malých statků nahradil centralizovaný agroprůmysl. Velkou část otevřené krajiny spolykaly obrovské scelené lány, na zbytku se nehospodaří. A pokud nejsou zbývající stepní trávníky udržovány mozaikovitou sečí či pastvou, zarůstají. Buď keři nebo expanzními druhy bylin, které jsou schopné vytlačit téměř všechny původní druhy. V obou případech však přestanou skýtat útočiště zmiňovaným ohroženým druhům.
Kdo jsou to ti ochranáři a kdo je platí? Často nikdo
Maloplošných chráněných území je u nás přes 2 500. Zdaleka ne všechny samozřejmě vyžadují management, na druhou stranu ochranáři pečují i o řadu cenných lokalit, jejichž zákonnou ochranu se nepodařilo prosadit. Nejvíce lidskou intervenci potřebují právě zmíněná bezlesí, na Moravě tedy stepi. Ty je potřeba sekat, shrabávat a trávu vršit do hadníků či spálit, aby hnijící stařina nemohla eutrofizovat půdu, čímž by se cenná luční lokalita zničila. Téměř vždy jde o kopce či náročný terén, řada lokalit je navíc v odlehlých oblastech. A to není zdaleka všechno. Na mnoha místech se vede lítý boj s nepůvodními náletovými dřevinami, někde se provádí i výzkum. Pracuje se jak v létě, tak v zimě – podle toho, co je kde potřeba. Každá lokalita je specifická a má jiný plán péče. Není těžké si představit, že jde o obrovské množství práce. Kdo ji ale vykonává a kde se na ni berou prostředky?
Pomyslnou páteř ochranářských spolků tvoří ČSOP – Český svaz ochránců přírody. Ten sdružuje víceméně autonomní regionální buňky, které mají pod palcem část lokalit v dané oblasti. O teplomilné stepi jihovýchodu republiky se stará právě „naše“ ČSOP Morava. Spolek vznikl nejdřív pod hlavičkou jednoho z největších a nejaktivnějších ochranářských spolků ČSOP JARO Jaroměř. Dnes už fungujeme nezávisle, vzájemná pomoc a spolupráce na některých projektech je ovšem samozřejmostí.
Prostředky na péči o lokality získává takové ČSOP z různých zdrojů. Klíčový je Program péče o krajinu vedený Ministerstvem životního prostředí. Peníze z něj rozděluje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK), která také ve většině případů tvoří vhodné plány péče pro jednotlivé lokality. Na některé plochy se daří získávat peníze z prostředků kraje, další část peněz jde z ústředí ČSOP či vlastního fundraisingu. Klíčové jsou také evropské projekty LIFE a na jednu z lokalit na Moravě letos přispěly i Norské fondy. Ačkoli se může zdát, že jde o dlouhý výčet, nejde ani zdaleka o tolik prostředků, kolik by bylo potřeba. Péče o přírodní lokality je dlouhodobě na spodních příčkách žebříčku politických priorit. Přitom v sezóně se běžně pracuje na lokalitách skoro denně a to je na dobrovolnické bázi prostě neúnosné. Ochranařina je v důsledku toho často poněkud „defenzivní“ – snaží se, aby se stav lokalit hlavně nezhoršoval.
Ovce místo křovinořezů
Na větších územích se někdy podaří nahradit původní velké spásače, jako třeba v přírodní rezervaci v Milovicích, kde se dnes pasou koně, turové a zubři. V moravském ČSOP máme zmiňované mobilní ochranářské stádo ovcí. Založili jsme ho v březnu minulého roku s asi deseti ovečkami, které nám darovalo JARO Jaroměř. Dvě z nich se k nám dostaly poté, co byly majiteli odebrány kvůli týrání. Kombinace ochranářské pastvy a azylu pro ovce se nám zalíbila, takže i další rozšiřování stáda pokračovalo tímto způsobem a my se postupně ujali dalších a dalších nechtěných ovcí, které by čekala smrt. Do toho se nám narodilo několik jehňat, čímž jsme se dostali na stav zhruba 45 ovcí a čtyři kozy. Další rozšiřování stáda neplánujeme, aktuálně totiž máme málo času, brigádníků i dobrovolníků, kteří by se na práci se stádem podíleli.
Pastva je ale pro stepi velmi dobrý management – jde o prakticky nejjemnější způsob regulace porostu. Na rozdíl od sekaček nehrozí rozdrcení hmyzu a vzniká velmi jemná mozaika, některé kousky plochy jsou spasené skoro na hlínu, jiné jen částečně, což je ideální.
Nevýhodou je samozřejmě to, že se jedná o živé tvory, vyžadující pravidelnou péči. Na rozdíl od výjezdu s křovinořezem na lokalitu, kdy můžete mít za tři dny hotovo, se zde ovce nechávají několik týdnů a je nutné je pravidelně kontrolovat a doplňovat jim vodu. Dalším problémem je samozřejmě zima a nutnost zajistit na toto období dobré zázemí a dostatečné množství peněz na živení ovcí a péči o ně.
Lokální ochrana, nebo systémové změny? Obojí je potřeba.
Environmentální aktivisté často slýchají, že raději než usilovat o systémové změny by měli jít sázet stromy. Pokud by internetoví provokatéři o problematice něco věděli, posílali by je spíš kosit stepi. Přirozené luční porosty mají totiž stejně jako lesy velký potenciál zachytávat CO2. Ovšem samotná představa, že stačí sázení či chránění bez systémových změn je zcela lichá. Dobrá péče o chráněné lokality je z hlediska biodiverzity základ. Je však nutné si uvědomit, že se jedná pouze o malé ostrůvky, celkově tímto způsobem českou krajinu opečovat nelze. Je pěkné mít někde kopeček se vzácnými rostlinami a brouky a jeho ochrana je často jedinou možností, jak zabránit úplnému vymizení daných druhů z naší krajiny, jde ale jen o nouzové řešení. Pokud nastane lokální katastrofa (třeba několik let nepříznivého počasí), tyto poslední populace snadno vyhynou – jako se to stalo nedávno například s modráskem ligrusovým. Proto je nezbytné nejen udržovat a rozšiřovat chráněná území, ale také změnit přístup ke krajině jako celku – k zemědělství, lesnictví i vodohospodářství. Teprve potom může krajina zase zdravě ožít. Jakožto ochranáři se snažíme udržet ostrůvky původní diverzity, z nichž se jednou budou moct rostliny i živočichové vrátit zpět do volné krajiny.
Posledním střípkem do skládačky dnešních problémů je samozřejmě klimatická změna. Zejména na stepích jsou tropická léta, která jsme v posledních letech zažívali, obzvláště znatelná. A může dojít k tomu, že jižní svahy, které kdysi oplývaly biodiverzitou, kvůli čemuž byly vyhlášeny chráněnými územími, se stanou pro některé živočichy a rostliny až příliš vyprahlými. Pokud jsou navíc všude kolem pole, není možné, aby se alespoň část druhového bohatství přesunula třeba na svah východní či severní. Proto by bylo dobré při vyhlašování rezervací do chráněných území zahrnovat třeba i méně cenné části, které by ale do budoucna mohly mít velký potenciál. Pouhá adaptace na změnu klimatu v žádném případě nestačí. Nemá-li krajina se zbylými ostrůvky biodiverzity ještě víc strádat, dobrá péče ochranářů musí jít ruku v ruce s co nejrychlejším dosažením uhlíkové neutrality.
Autoři jsou členy ČSOP Morava. Sledovat či podpořit můžete ČSOP Morava na stránkách nebo facebooku.