Podobně jako mnozí jiní obyvatelé Česka vlastní naše rodina chatu. Je součástí původně prvorepublikové osady, která vznikla samovolně a teprve zpětně byly pozemky kolaudované jako stavební. Naše chata má kolem sebe obrovský kus lesa. Je zarostlý a neudržovaný – keře a rostliny zasazené bývalou majitelkou měly léta volnost a rozsemenily se po celém prostoru. Některé opečováváme, protože jsou krásné a slouží hmyzu (tulipány, lilie, rododendrony, bylinky), s jinými marně bojujeme, jelikož nemají žádného nepřítele a invazivně roztahují kořeny, kde se dá (mahonie). Zahrada sousedů je úplně odlišná – po desetiletí udržovaný trávník s pravidelnými ostrůvky okrasných keřů, květin a bylin je fascinujícím příkladem jiného druhu péče. Závidím jim jediný keř mahonie, kterému zvládli včas nastavit hranice.
Taky asi mají na pozemku méně klíšťat a kůrovcových smrků, které jsme u nás museli nechat všechny pokácet. Obě zahrady vedle sebe existují asi sto let a jen na jejich společných hranicích nastávají drobné třenice – sousedům jsme se několikrát omlouvali za spadlou větev nebo rozrůstající se živý plot. Během posledních pár let jsem se sice několikrát od jiných sousedů dozvěděla, že se o pozemek nestaráme a že je „strašidelný“, na soustředěnější péči o něj však není kapacita. Většinu roku jej tedy ponecháváme jiným než lidským bytostem.
Od pokojovek k obecnějšímu zájmu
Proč tak obsáhlý úvod? Výstava Planted in the Body, která je v pražské MeetFactory k vidění až do 22. srpna, je zaměřená právě na vztah rostlin a lidí. Zároveň mnohovrstevnatě odpovídá na hlubší aktuální existenciální otázky ohledně soužití lidí a zbytku planety. Rostlinná říše i téma krajiny a přírody se v umění samozřejmě objevuje odjakživa – například holandská zátiší vzniklá v 17. století nebo landart ve 20. století reflektovaly i dění tehdejší doby. Také existence současného umění je často obhajována tím, že umí celkem rychle reagovat na aktuální společenské dění a témata. A má schopnost dobu jistým způsobem předcházet: audiovizuální umění představuje publiku nové imaginace, variabilní podoby budoucnosti a zatím nenastalé vztahy. Na druhou stranu se umění často vyčítá, že není pro širší veřejnost srozumitelné, funguje samo pro sebe a pro elitu, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Výstava na pražském Smíchově však ukazuje, jak lze skrze konkrétní díla i jednoduchý koncept nechat vyznít volání po nebinárním vidění světa a představit je srozumitelně širšímu publiku.
Jak v dnešní době nevidět přírodu jenom jako pochroumanou entitu, kterou jsme zničili? Jak přetavit náš pocit viny za probíhající tornáda, povodně a šíření invazivních druhů v něco jiného než v rezignaci nebo apatii?
Během pandemie jsme si téměř všichni vymazali z diářů naplánované cesty a možná jsme se díky tomu trochu překvapeně rozhlédli kolem sebe. Na krajině, vlastních zahrádkách, truhlících, balkónech i pokojovkách jsme si vyzkoušeli, co to znamená péče o to „přírodní“ kolem nás. Chalupu už si teď po pandemii koupíme minimálně třikrát dráž, aktivita obchodů zaměřujících se na pokojové rostliny i swapovacích skupin na sociálních sítích nabraly na obrátkách. Je to trend, který upadne, nebo se zájem o půdu, zemi a květiny stává něčím, co v našich životech už zůstane? Troufám si poznamenat, že prozatím je to stále nakažlivé a pokud jste najeli na „rostlinnou vlnu“, už není lehké vrátit se z ní do betonové šedi. Radost, kterou člověk má ze čmeláka na balkóně, náhle rozkvetlé klívie, která ještě nikdy nekvetla, je jedinečná a v lecčems nenahraditelná. Zájmy, které se takto stanou zájmy obecnějšími, můžou v určitém ohledu nabídnout i možnost, jak vnímat umělecká díla, která s motivy rostlin a krajin pracují. A že se jich objevuje hodně.
Na konci června například vyšla na Alarmu recenze Elišky Špálové na výstavu v Galerii Display, která se pokoušela zprostředkovat mezidruhový dialog mezi lidským a botanickým světem. Jenom během tohoto léta v naší zemi proběhly a probíhají výstavy, které různým způsobem reflektují téma krajiny a země – pod hlavičkou Krajina+ v Galerii Benedikta Rejta v Lounech nebo v Pardubické galerii GAMPA výstava kurátora Tomáše Knoflíčka Kolik země člověk potřebuje. V Praze vystavil Michal Kindernay instalaci Tabularium, která tematizuje na mosteckou krajinu formovanou těžbou uhlí. V Ústí nad Labem chystají na konec srpna kurátorky Anna Remešová a Martina Johnová umělecké soustředění Krajina Nerůstu. Trochu z jiného úhlu, se zaměřením na „skály, jeskyně či propasti a jejich proměnlivou roli v historii lidstva“, ukazuje souznění člověka s krajinou výstava Člověk v jeskyni v Galerii města Blanska. A v červenci proběhlo na pozemku v Orlických horách sympozium platformy „pro pěstování, teorii a umění“ LES, které spolu s dalšími založila kurátorka Edith Jeřábková.
Jiné, rostlinné poznání
Za konceptem výstavy v MeetFactory stojí dvě kurátorky – Clelia Coussonnet z Francie a Tereza Jindrová, která je společně s Evou Riebovou v současnosti kurátorkou galerie MeetFactory a přilehlé galerie Kostka. Od nápadu k instalaci uběhly téměř dva roky – o genezi celého projektu si můžou zájemci poslechnout v podcastu MeetFactory nazvaném Tovární hlášení. Stojí za to se podívat blíže i na zázemí obou kurátorek. Clelia Coussonnet se ve své kurátorsko-výzkumné praxi věnuje rostlinné říši dlouhodobě a stále objevuje nové umělce a umělkyně pracující s botanickými tématy. Tereza Jindrová má rovněž bohaté kurátorské zkušenosti: kromě výstav pro Společnost Jindřicha Chalupeckého stojí za konceptem břevnovské Galerie Entrance a do MeetFactory přišla zkraje roku 2020. Tehdy společně s Evou Riebovou představily dlouhodobou dramaturgii obou výstavních prostor a svůj koncept nazvaly Jiné poznání. „Termínem označujeme oblasti a způsoby poznání, vědění a tvorby světonázoru, které se vymykají nebo přesahují osvícenské/racionalistické pojetí epistemologie, jíž v naší (evropské/moderní) době a kultuře zpravidla straníme, respektive jíž straní převládající společenské systémy a hierarchie (např. kapitalismus či patriarchát),“ uvedly autorky.
Výstava Planted in the Body prezentuje umělecká díla devíti umělkyň a jednoho umělce z různých zemí: Austrálie, Brazílie, Británie, Francie, Kolumbie, Uzbekistánu, Spojených států, Slovenska a Česka. Na rozdíl od předchozích výstav francouzské spolukurátorky však tato není zaměřena na geopolitické vztahy a příklady z historie, ale soustředí se na poznání rostlin předávané mezi generacemi, především skrze ženské postavy. Na rozdíl například od zmiňované výstavy v Displayi, soustředěné na erotiku a smysly ve spojení s botanikou, Planted in the Body sleduje těla rostlin i lidí ve vzájemném prolínání zkušeností a to v různých vrstvách. Kurátorky zdůrazňují (tolik skloňovaný, ale zde opodstatněný) motiv péče, založený nikoliv na našem naučeném humanisticko-modernisticko-kapitalistickém dualismu a škatulkování, ale na přístupu, který otevírá dveře symbiotickému soužití lidské a mimolidské přírody, kde hranice mezi kulturou a přírodou prostě neexistují. Jenže jak se vcítit do přírody bez toho, aby byla jen pozorovaným objektem, a tudíž často pochopeným jen z našeho antropocentrického pohledu? Jak v dnešní době nevidět přírodu jenom jako pochroumanou entitu, kterou jsme zničili? Jak přetavit náš pocit viny za probíhající tornáda, povodně a šíření invazivních druhů v něco jiného než v rezignaci nebo apatii? Jak přenastavit lamentaci nad apokalyptickou vizí budoucnosti, tolik protkanou se současnou environmentální krizí?
Propletená monstra jako alternativa dualismu
Právě tyto otázky se otevírají i v kolektivní knize Arts of Living on a Damaged Planet (2017), kde je čtenáři zároveň nabídnut pohled na společné soužití lidí a rostlin skrze téma monstrozity. Příroda totiž není pasivní – a tento fakt je zdůrazněn i v kurátorském textu výstavy v MeetFactory. Skládá se z mnoha sítí a vztahů, vytvářející v podstatě nekonečné monstrózní vazby. I lidské tělo existuje jen díky symbióze mnoha bakterií, je navázáno na okolí skrze své potřeby, ať už fyziologické či společenské. Monstrozita je pro autory zmíněné publikace (mezi nimiž je i americká antropoložka Annu Tsing stojící za projektem Feral Atlas) čímsi symbolickým, ukazuje křehkou symbiózu všeho dění a zároveň nemožnost vše pochopit, označit a trvale zarámovat. Zprofanovaný efekt motýlích křídel funguje i uvnitř nás: když se jedna bakterie začne z nějakých důvodů v našem těle měnit, můžeme onemocnět a případně i nemoc přenášet dál.
Monstrozita celého planetárního propletence může být podle autorů knihy nebezpečná, ale přináší i nové poznání. Skrze všímání si okolního světa můžeme například propojit empirické vědy s imaginativními, na což si v současnosti teprve zkoušíme zvykat. Autoři také zmiňují důležitost vytváření nových příběhů, které nám pomáhají své okolí důsledněji vnímat a proměňovat hygienicky čisté a umělé duality v živoucí monstra. Zlo totiž neukazuje explicitně drápy a dobro na nás nemává z obláčku, sterilní pohádky nám v dnešním světě jistotu opravdu neposkytují. Rozplétání těchto „poloracionálních“ vztahů a našich možností spojených s otázkou „co můžu já sám dělat?“ není vůbec jednoduché. Důležité zůstává poznání, že odpověď není jedna a ty důležité můžeme nacházet třeba skrze naši otevřenost vůči okolí, i když to znamená třeba jen najít rostlinu, která nám pomůže s našimi problémy nebo vyslechnout si prastarou mytologii cizího národa. A pokoušet se rostliny neantropomorfizovat a přijímat i to, co nám na první pohled přijde divné nebo odporné.
Pigmenty, léčení a zahrádky
Monstrozitu na výstavě asi nejzřetelněji symbolizují malby na keramických objektech Apothecary Pots od francouzsko-americké umělkyně Suzanne Husky. Zobrazují „lidi (většinou ženy) a křížence rostlin i hub a hlásají propojenost života i „zodpovědnost nás coby předků vůči našim potomkům“. Vzdáleně připomínají i monstra ze středověkých iluminací, vznikají ale na základě kurzu Herbal Allies, jejž umělkyně navštěvuje a jehož součástí jsou například meditace, připomínající praktiky hlubinné ekologie norského myslitele Arne Naesse ze sedmdesátých let 20. století.
Další vrstvu propojení s rostlinným světem ukazují díla několika umělkyň, které ve své tvorbě používají rostlinné pigmenty. Obrazy s rostlinnými motivy, listy a květy vytváří za pomocí pigmentu z plodu jenipapo brazilská umělkyně Solange Pessoa, devítimetrový závěs nazvaný Zahrady všech našich matek, sešitý z látek obarvených hlínou a rostlinami z různých komunitních a jiných zahrad, je od Britky Corinne Silvy. Podobným směrem se ubírá multimediální instalace Jara české umělkyně Nikoly Brabcové, která ve své tvorbě pracuje s biologicky odbouratelnými materiály. Sbírá je a schraňuje při každodenních činnostech primárně nesouvisejících s uměním: při domácích pracích, vaření, péči o děti. Instalaci doplňuje zvuková krajina Slovenky Alexandry Cihanské Machové, která nám svými techničtějšími vibracemi připomíná existenci všudypřítomných technologií – a opět i propletenost přírodního a lidmi vytvořeného.
Poslechnout si na výstavě můžeme i přímo pro tuto expozici vzniklé dílo Poznámky k vidoucím od Luizy Prado de O. Martins z Brazílie, ve kterém vypráví o pelyňku a routě. Ty pomáhají při bolestivé menstruaci nebo slouží jako posvátné ochránkyně před újmou. Několik videí pak umožňuje nahlédnout do příběhů propojujících znalosti o posvátných rostlinách s kosmogoniemi a mytologiemi různých (neevropských) kultur. Video Saodat Ismailovy z Uzbekistánu ukazuje uctívání stromů, video Kolumbijky Laury Huertas Millán rituál výroby zeleného prášku z koky, která je po generace považována skrze mytologický příběh za zdroj poznání dobra a zla. Díla české umělkyně Adély Součkové pracují s tradiční technikou, barvivy a s archetypálními postavami žen, sdružující v sobě oslavy bohyň-matek a plodnosti symbolizující „dědičná napojení a předávání vědění v ženské linii“. Uriel Orlow, jediný zastoupený muž, je představen několika na sebe navazujícími videi v Galerii Kostka. Asi nejexplicitněji ze všech ukazuje rostliny (v tomto případě stromy) jako nositele politické paměti a naší historie: dílo Wishing Trees vypráví o konkrétním cypřiši, fíkovníku a olivovníku, které mají úlohu určitých mement mori svědčících o sicilských koloniálních, náboženských a válečných příbězích. Fenomén malých zahrádkářských světů, kde jsou opět ženy nositelkami poznání spojeného s péčí o byliny a další rostliny na malých územích, prezentuje video od Nikoly Brabcové natočené s vlastní tchyní a synem.
Imaginace i vědomosti společně na procházce
Centrální motiv rostliny je zdůrazněn i v architektonickém motivu kruhu, který symbolizuje jednak kmen stromu, zároveň ale může obrazněji připomínat i cykličnost a nelineárnost přírodních procesů a poznání, jejichž jsme i my součástí. Výstava ale nezůstává jen u jednoho motivu – vrstevnatá díla ukazují starost o rostliny, předávání praktických i spirituálních zkušeností, politické otázky, stravování, léčení a poznávání všeho, co znal někdo před námi a co my můžeme předat dalším generacím. Propletence nelze pokaždé rozklíčovat na první pohled, zároveň v sobě ale většina děl ukrývá obsahy a motivy, které známe téměř všichni z každodenního života: vlastní babičku či matku, starající se o zahradu a vypěstované plody a bylinky. Příběhy a pohádky o podivných postavách na pomezí rostliny, zvířete a člověka. Léčivost éterických olejů, pozůstatky z kuchyně při vaření, tendenci bránit strom, který je tu déle než naši rodiče, péči o tělo a duši. Výstava tak velmi silně odpovídá na otázku, jaký je smysl současného umění: umožňuje nám na základě každodenních zkušeností rozplétat a zaplétat celospolečenská témata a ukazovat, že péče o malý kus země (třeba jen v květináči) nám může otevírat cesty k novému poznání: ptáme se rostliny, co chce? Kým je? Jak jí bude dobře? Co si od ní můžu vzít a co ona ode mě? Kdo by mi mohl poradit, jak s ní zacházet? Kde všude můžu hledat inspiraci – u nás doma, nebo u jiných národů? Jak ji vnímat bez přílišné antropomorfizace?
Lukáš Senft ve svém komentáři k nedávnému výzkumu povědomí veřejnosti o klimatické změně v naší zemi píše, že místní tradice zahrádkaření a chataření a láska k přírodě je velmi silná a může nám pomoci stavět hráze apokalyptickým myšlenkám. A protože péče může být různá, diverzita zůstává zachována i ve střídání upravených a neupravených pozemků. Je to všechno neustálý proces poznávání: po přečtení tohoto článku přemýšlím, že přeci jen pár křovin na mé zahradě posekám. Jak uvádějí členové spolku ČSOP Morava, příroda si v některých oblastech často sama neporadí, jelikož v ní často nepůvodní rostliny obsazují zásadní (třeba kořenový) prostor a biodiverzita se ztrácí. U nás je to právě zmíněná mahonie. Jak s ní bojovat zatím nevím, ale pokusím se od zkušenějších zjistit, zda se její monstrozita dá nějak zastavit, a místo ní dosadit jinou. A konečně dočtu knihu Co rostlina ví a k tomu si vyhledám něco o (nejen) íránské mytologické postavě Şahmaran. Imaginaci i vědomosti pustím společně na špacír – na výstavu i do zahrady.
Autorka je teoretička umění.