Zdroje jsou, chybí politická vůle, dokládá nová kniha o základním nepodmíněném příjmu

Kniha Základní nepodmíněný příjem ve světě: argumenty, experimenty, dějiny předkládá ucelené seznámení s problematikou a umožňuje se dotknout politické praxe. 

V nakladatelství Epocha vyšla v červnu nová kniha autorského kolektivu složeného z Marka Hrubce, Martina Brabce a Markéty Minářové. Publikace s názvem Základní nepodmíněný příjem ve světě: argumenty, experimenty, dějiny na 140 stránkách seznamuje čtenáře s danou problematikou a vším důležitým, co s ní souvisí. O základním nepodmíněném příjmu se hojně diskutuje, přičemž své zastánce má napříč pravo-levým politickým dělením. Podporovatele nachází jak mezi zastánci trhu bez přívlastků a jakékoli státní regulace, tak mezi těmi, kteří chtějí prostřednictvím státu kapitalismus polidštit, nebo ho dokonce nahradit jiným ekonomickým systémem. K těmto diskusím navíc přispívá i zkušenost ekonomických důsledků koronavirové krize, která nemalou část populace připravila o běžný výdělek.

Od USA po Ugandu

Kniha se dělí na čtyři části – rozhovory, argumenty pro zavedení základního nepodmíněného příjmu, zkušenosti z jeho implementace a poté historie samotné myšlenky. V této části se dozvídáme, že tato idea není nějakým módním výstřelkem, ale že její historie sahá nejméně do novověku a je spojena s jmény mnoha významných myslitelů. Patří k nim například Thomas Moore, Juan Luis Vives, Thomas Paine, Bertrand Russell nebo Martin Luther King. Každý z nich viděl v pravidelné platbě obyvatelům nápravu nějaké společenské křivdy. Nejvíce tento motiv vystupuje právě u Thomase Paina a Martina Luthera Kinga. Thomas Paine ve svém díle Agrární spravedlnost tvrdil, že veškerá půda byla a je kolektivním vlastnictvím lidstva, které si přivlastnili pozemkoví vlastníci. Paine požadoval, aby na pozemkové vlastníky byla uvalena daň, jejíž výnos by byl rovně dělen mezi obyvateli jako kompenzace za soukromé přivlastnění původně veřejné půdy. Martin Luther King viděl v základním nepodmíněném příjmu řešení otázky chudoby a sociální nerovnosti, která byla vedle jeho boje za lidská práva Afroameričanů další součástí jeho emancipačních snah.

Základní nepodmíněný příjem je autory vnímán jako opatření posilující všeobecnou svobodu lidí a jako takový má představovat další krok směrem k větší autonomii, rovnosti příležitostí a sebenaplnění.

V knize jsou popisovány zkušenosti se zavedením základního nepodmíněného příjmu z USA, Íránu, Finska nebo Ugandy. V americkém státě Aljaška funguje nejdéle – od roku 1982. Financován byl původně přímo z těžby ropy, ale později byly ropné příjmy investovány do státního fondu, z jehož výnosů je základní příjem vyplácen (připadá na něj průměrně 10 procent výnosů). Částka závisí vždy na kondici trhů, v roce 2016 bylo obyvatelům vyplaceno 2072 dolarů. Co se týče společenských dopadů základního nepodmíněného příjmu, v řadě výzkumů bylo zjištěno, že nemá negativní vliv na nezaměstnanost a zvýšil o 17 procent množství částečných pracovních úvazků. 40 procent respondentů z jednoho výzkumu uvedlo, že měl podstatný vliv na jejich život. Aljašská zkušenost dokazuje, že jde o životaschopný projekt.

Nezapomenout na potřebné

Jak však sami autoři poznamenávají, základní nepodmíněný příjem je komplexním opatřením a veškeré jeho dopady nelze odvodit z jeho zavedení na lokální či státní úrovni. Nejlepší vypovídající hodnotu by mělo jeho zavedení v rámci celého makroregionu, například na úrovni celé Evropské unie. Financování přitom nemusí být založeno na těžbě ropy či jiných nerostů. V Evropském kontextu by se dalo uvažovat o progresivní dani z veškerého majetku, která by dopadla hlavně na 10 procent nejbohatších obyvatel, zvýšeném zdanění nadnárodních korporací, případně o ekologických daních. Zdroje pro ambiciózní politiky typu základního nepodmíněného příjmu jsou; největší problém představuje politická vůle.

Další část knihy předkládá soubor hlavních argumentů ve prospěch základního nepodmíněného příjmu. Konkrétně jde třeba o posílení vyjednávací pozice zaměstnanců, boj s chudobou a snahu dát sociálnímu státu nový náboj, ale také ocenění v současnosti přehlížené péče o děti, rodiče a další naše bližní. Základní nepodmíněný příjem je autory vnímán jako opatření posilující všeobecnou svobodu lidí a jako takový má představovat další krok směrem k větší autonomii, rovnosti příležitostí a sebenaplnění. Zároveň ale nesmí nahradit pomoc pro potřebné (například zdravotně hendikepované), jejichž sociální práva by tím utrpěla. Je zkrátka třeba vyvarovat se vize, kterou u nás představoval návrh bývalého ministra financí za ODS Vlastimila Tlustého, podle nějž měly být veškeré sociální dávky i starobní důchody nahrazeny velice nízkou částkou vyplácenou pravidelně všem obyvatelům. Základní nepodmíněný příjem ve smyslu rozšíření sociálních práv by tak musel být doplňován sociálními dávkami a službami pro ty, jejichž potřeby si vyžadují více prostředků – například lidi se zdravotním znevýhodněním.

Kniha přináší ucelené, a přitom stručné seznámení s problematikou, o níž v češtině zatím moc publikací nevyšlo. Umožňuje posunout debatu na vyšší úroveň a dotknout se politické praxe, která může být blíže, než se dnes zdá. Základní nepodmíněný příjem by totiž mohl být stabilizátorem společnosti před nebezpečím různých epidemií či technologické nezaměstnanosti v důsledku postupující automatizace a digitalizace. A tato témata už začínají být určující pro celou globální společnost.

Autor je spolupracovník redakce.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace