Foto Alarm/ Petr Zewlakk Vrabec
Na podnět skupiny senátorů a senátorek byla v posledním srpnovém dni zrušena kontroverzní část zákona o hmotné nouzi, díky které mohly obce zřizovat takzvané bezdoplatkové zóny. Ty fungovaly jako represivní nástroj a umožňovaly obcím označovat určité oblasti za místa, kde nelze čerpat doplatky na bydlení. K hlavní argumentační linii senátorů v čele s Renatou Chmelovou nebo Václavem Hamplem patřilo sdělení, že takový zákon je „útokem na lidskou důstojnost, porušuje princip rovnosti, je v rozporu se svobodou pohybu a pobytu, zasahuje do svobody podnikání a neplní svůj deklarovaný účel. V podstatě odpírá doplatek na bydlení některým lidem, kteří jinak splňují podmínky pro jeho přiznání a kteří pomoc potřebují.“
Podle senátorů se problémy konkrétní oblasti, které mohou být způsobeny špatnou politikou obce nebo státu, kolektivně dotýkají chudých lidí. Smysluplná sociální práce a integrace ale musí být založena na práci s jednotlivcem, a nikoliv na jeho vytlačení z určité lokality. Ústavní soud o zrušení této části zákona rozhodl jednomyslně, což je poměrně neobvyklé, vyjádřil však částečné pochopení pro problémy takzvaných sociálně vyloučených lokalit – nelze k nim ale podle soudu přistupovat na úkor sociálního smíru a perspektivy sociální emancipace.
Na zrušení bezdoplatkových zón reagovala i ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, která ve svém prohlášení uvedla: „Jsem přesvědčená, že rychlým, správným a také systémovým řešením toho rozhodnutí je možnost státu vyvlastnit objekt za náhradu. Objekt, v němž vícero lidí, kteří v něm pobývají, pobírá dávky na bydlení. To si myslím, že je skutečně systémové opatření.“
Problémy neřešit, ale nechat někam „zmizet“
Ústavní soud o bezdoplatkových zónách rozhodoval skoro čtyři roky. Dá se jen velmi těžko dopátrat, co všechno za tu dobu zakusili lidé, kteří byli zákonem postaveni do tíživé životní situace. V jednom z dílů podcastu Bulvár se o nich zmiňuje i analytik Platformy pro sociální bydlení Jan Klusáček a mluví o tom, že prakticky není možné zjistit, co se stalo s lidmi, na které zákon negativně dopadl. Velmi často se totiž stěhovali do jinak nekvalitního bydlení, kde mohly různé rodiny žít pospolu v nevyhovujících bytech, aby komerční nájem nějak zaplatili a zároveň tak vymizeli z jakékoliv evidence, což jim ale zavíralo dveře k jakékoliv efektivní pomoci.
Ve stínu právnických debat zůstávají tisíce lidí, kterým právě tyto zákony doslova ruinovaly a stále ještě ruinují život. Pomoci jim by znamenalo nastartovat úplně jiný typ sociálních politik, než který se v Česku praktikuje.
Bezdoplatkové zóny vytvářely dominový efekt a ve skutečnosti jen zhoršovaly to, proti čemu zákon naoko bojoval, především co se kumulace sociálně slabých lidí na jednom místě týká. Chudé rodiny se v mnohem větší míře stávaly obětí obchodu s chudobou a vznikaly ubytovny, kam se tito lidé sestěhovávali ještě ve větší míře než předtím. Na obce, které bezdoplatkové zóny nevyhlašovaly, tak dopadaly negativní externality spojené se samotnou existencí zákona: lidé, jimž bylo znemožněno se někam přestěhovat, totiž byli nuceni uchýlit se tam, kde doplatek na bydlení pobírat mohli – a bohatli na tom především různí podnikatelé s lidským neštěstím. Jak navíc uvádí bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, která se k ústavní žalobě připojila, mnohdy se důsledkem této části zákona o hmotné nouzi podařilo vytvářet úplně absurdní situace, kdy si daná osoba třeba chtěla polepšit přestěhováním za prací, ale kvůli bezdoplatkové zóně nakonec nemohla. A tak zákon trestal i ty, kteří se naopak snažili svůj život změnit.
Kreativní represe nezná v Česku mezí
Bezdoplatkové zóny byly obcemi realizovány různě. Někde zóny zavedly přímo v sociálně vyloučených lokalitách, aby je alespoň domněle likvidovaly, jinde je naopak vyhlašovaly v místech, která chtěly před sociálně slabými „chránit“ . Třeba v lepších čtvrtích, aby se do nich nikdo chudý nestěhoval. Objevily se i případy, kdy se bezdoplatkové zóny vyhlašovaly na území celých měst, například v Ústí nad Labem. Za poslední čtyři roky jsme tak byli svědky nebývale kreativního přístupu obcí k problematice sociálního vyloučení – jenže veškerá taková politika byla rámovaná jedinou snahou: vymýtit chudobu tím, že necháme chudé lidi i s jejich problémy zmizet nespokojeným lidem z očí, aby si populističtí politici a političky naháněli politické body. Jak uvedl současný veřejný ochránce práv Stanislav Křeček, naopak teprve teď stojí obce před podstatou problému a je nutné ji nějak řešit. V podobném duchu mluví i ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák nebo šéfka Institutu pro sociální inkluzi (IPSI) Alena Zieglerová, kteří stát dlouhodobě kritizovali za to, že místo příčin – nedostupného bydlení a chudoby – řeší důsledek.
Poslední velká analýza o počtu sociálně vyloučených lokalit v Česku, realizovaná v roce 2015 výzkumným týmem kolem Ivana Gabala, uvádí, že se od roku 2005 do roku 2015 počet sociálně vyloučených lokalit v Česku zdvojnásobil. Nejnovější Zpráva o vyloučení z bydlení pak uvádí, že celkem trpí krizí bydlení na půl milionu českých domácností. V ohrožení ztrátou bydlení je v Česku přibližně 130 až 190 tisíc domácností, v kterých žije 320 až 400 tisíc lidí. Třetina z ohrožených domácností jsou rodiny s dětmi do osmnácti let, v kterých vyrůstá přibližně sto tisíc dětí. Ačkoliv je diskurz kolem „zneužívání sociálních dávek“ jedním z nejsilnějších – jak mediálně, tak politicky –, reálně pobírá dávky na bydlení pouze třetina z těch, kteří na ně mají nárok. To všechno jsou důležité informace pro vytváření skutečně efektivních politik v oblasti sociálního bydlení, které by měly začít především přijetím zákona o sociálním bydlení. Schválit tento zákon se však navzdory letitým snahám nepodařilo a nic nenasvědčuje tomu, že k tomu v dalším volebním období dojde.
Spravedlnost se koná – ale v omezené míře
Je zajímavé sledovat, jak často jsou podobné sociální experimenty na chudých, jako například bezdoplatkové zóny, nakonec uznány za protiústavní. Připomenout můžeme třeba buzerační vyhlášky, které obcím umožňovaly trestat lidi za pouhé sezení na schodech, zídkách nebo trávníku a které v určitých lokalitách zavedla města Varnsdorf nebo Most. Údajně se tak snažila bránit veřejný pořádek. Stejně jako u bezdoplatkových zón bylo však jejich pravým účelem maximální zhoršení kvality života pro ty, kteří jsou obcemi vnímáni jako nepohodlní občané druhé kategorie. I tyto vyhlášky shledal Ústavní soud jako protiústavní, zároveň však tento nález chtěla vedení některých měst ignorovat a stejně jako teď u bezdoplatkových zón si na rozhodnutí ÚS stěžovala. Velmi často za použití ultrapravicového slovníku o „nepřizpůsobivých“, který už více než dekádu rezonuje v českém veřejném prostoru.
Stejně tak je dobré si uvědomit, že v blízké době zamíří k Ústavnímu soudu také možná nejnebezpečnější zákon v oblasti sociální politiky – „třikrát a dost“ z dílny ODS, který prosadila s komunisty, SPD a Babišovým hnutím ANO. Proti němu se postavila drtivá většina expertů na sociální a veřejnou politiku, kteří opakovaně varovali před tím, že tato úprava celou situaci s chudobou v Česku ještě zhorší. Za banální přestupky typu rušení nočního klidu nebo močení na veřejnosti může lidem pobírajícím sociální dávky hrozit jejich exekuce – v případě, že se nějakého z přestupků dopustí třikrát. Novela dokonce umožňuje, aby exekuce dávek přišla hned napoprvé, pokud má obecní úřad „důvody domnívat se, že pokuta je jiným postupem nevymožitelná, a existují-li současně vážné pochybnosti o způsobilosti pachatele k nápravě“.
Vzhledem k jednomyslnému rozhodnutí Ústavního soudu v případě bezdoplatkových zón se případná protiústavnost zákona „třikrát a dost“ nedá vyloučit. Jenže stejně jako u části zákona o hmotné nouzi nebo u obecních vyhlášek se o spravedlnosti bude mluvit jen s velkou hořkostí. I když jsou sociálně represivní zákony nebo vyhlášky tohoto typu velmi často shledány jako protiústavní, škody, které stihnou napáchat, se tím neodčiní. Ve stínu právnických debat tak zůstávají tisíce lidí, kterým právě tyto zákony doslova ruinovaly a stále ještě ruinují život. Pomoci jim by znamenalo nastartovat úplně jiný typ sociálních politik, než který se v Česku praktikuje. Při pohledu na poslední politické výstřelky sněmovny i předvolební výzkumy je však na místě spíš obava. Chudé a sociálně vyloučené lidi v Česku čekají nejspíš ještě těžší časy.
Autorka je redaktorka Alarmu.