Foto Falcon
Kdy resuscitovat a kdy už ne? Jak čelit bezmoci z blížící se smrti? Co ještě je život? V absolventském filmu dokumentaristky Adély Komrzý zaznívají otázky dotýkající se nejzákladnějších věcí člověka. Přestože se ale celý odehrává na oddělení paliativní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze, jeho tématem není samotná smrt, nevyhnutelná a přitom nepostihnutelná, ale čas, který jí předchází.
Zakladatelé Kliniky paliativní medicíny, Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová, stojící v centru veškerého zaznamenaného dění, se ostatně nepovažují za odborníky na exitus. Za smysl své práce považují vytváření takových podmínek, v nichž budou pacienti moci co nejdůstojněji prožít své poslední dny.
Film Adély Komrzý je důležitý a cenný především jako střízlivý podnět k diskusi nad tématy, o nichž je dobré začít mluvit co nejdřív.
„Všichni vaši pacienti umřou,“ pronáší Kopecký napřímo k hloučku mediků, kteří do nemocnice přišli na exkurzi. Umírání, na které většina z nás nechce myslet, natož o něm otevřeně mluvit, chápe jako samozřejmé završení života, ne jako deprimující cizorodý element. Spolu s Rusinovou se proto smrt, potažmo péči o chronicky nemocné snaží destigmatizovat. Stejný záměr sleduje Jednotka intenzivního života.
Film přejímá nesentimentální perspektivu obou lékařů a předkládá množství poučných ukázek toho, jak o umírající pečovat a jak s nimi i jejich rodinnými příslušníky na rovinu a vnímavě mluvit. Vzdělávací rozměr je akcentován právě scénami, v nichž oba odborníci zaučují mladé studenty medicíny nebo vedou kurz empatické komunikace, kde přehrávají situace, které mohou při sdělování bolestivých informací nastat.
O smrti věcně
Dokument oceněný na karlovarském festivalu dvěma cenami otevírá záběr monitoru životních funkcí, který hlásí srdeční zástavu. „Takže jedenáct dvacet šest,“ oznamuje hlas mimo obraz. Přístroje jsou odpojeny a jejich intenzivní pípání střídá mrazivé ticho. Stejně věcně a nepateticky, bez drásavých detailů tváří pozůstalých nebo dramatické hudby navozující dojem hrozivé tragédie, bude smrt pojímána po následujících sedmdesát minut.
Podobně jako Allan King ve filmu Dying at Grace a Frederick Wiseman v Near Death také Komrzý zvolila pro natáčení posledních okamžiků života pozorovatelský styl bez komentáře, hudby a rozhovorů, jež by sama iniciovala. Blízké, nikoli dotěrné záběry s malou hloubkou ostrosti se zaměřují především na tváře sociálních herců. Také v nejtěžších chvílích takto zůstává zachována lidskost a důstojnost vážně nemocných mužů a žen, což je priorita i pro Kopeckého s Rusinovou.
Ač jsou prakticky jediným dějištěm dokumentu sterilní chodby a pokoje s množstvím moderních zařízení určených k umělému prodlužování životů, dvojici paliatrů zajímá především lidský rozměr odcházení. Navzdory kontrolovanému nemocničnímu prostředí, v němž v Česku podle závěrečných titulků dožívá šedesát až sedmdesát procent populace, navracejí smrti její přirozenost.
Jejich vnímavý přístup se projevuje otázkami odkrývajícími niterná přání jednotlivých lidí. Cílem není odstranění nemoci, ale nalezení jiných hodnot, jejichž naplnění dotyčným přinese alespoň dílčí úlevu. Dialogy vedou tak, aby měl pacient nebo pacientka pocit, že se může navzdory omezené mobilitě a částečně závislosti na technologiích svobodně rozhodnout, zda (nebo jak) chce pokračovat.
Hovory s pacienty
Intimní hovory lékařů s lidmi ležícími na lůžkách a jejich blízkými tvoří hlavní náplň filmu. Díky pohotovému střihu a častému střídání úhlů kamery ale Jednotka intenzivního života nepůsobí jednotvárně. Každá scéna má specifický ráz a povídání je prokládáno bezeslovnými momenty z nemocničních chodeb nebo prostřihy na exteriér budovy, které kontrastně k neměnnému prostředí špitálu upozorňují na střídající se roční období.
Zatímco King a Wiseman ve svých mnohahodinových observačních eposech zpřítomnili i aspekt dlouhého a bolestivého čekání, Komrzý zvolila dynamičtější formu a záběry zachycující atmosféru místa využívá především k rytmizaci vyprávění. Svižně plynoucí dokument, jehož tempo odpovídá vysokému pracovnímu nasazení energických paliatrů, navenek neprozrazuje, že časosběrné natáčení probíhalo s přestávkami tři roky.
Film je vedle životního koloběhu řízen obdivem k oběma lékařům. Jejich práce je prezentována jako učebnicový příklad toho, jak pomáhat lidem v kritické fázi života. Oba působí jako charismatické osobnosti s ukotveným hodnotovým žebříčkem, oba dovedou výborně artikulovat své pocity a myšlenky. Vzhledem k uzavření děje do budovy nemocnice je ale poznáváme pouze v profesních rolích.
Jen zřídka a spíše mimoděk, například když Kopecký během pracovní pauzy hraje na violoncello nebo když během rozhovoru s jednou seniorkou prozradí, že je katolík, nahlédneme do jejich soukromí. Možnost strávit s nimi čas i mimo práci a více se na ně napojit by přitom mohla přispět k lepší provázanosti jednotlivých scén. Podobný přístup zvolili tvůrci nedávné dokusérie Lenox Hill od Netflixu. Také v ní pacienti přicházejí a odcházejí, ale náš zájem napříč epizodami udržují a vývoj a gradaci zajišťují paralelně běžící osobní dramata zaměstnanců titulní nemocnice.
Úvod do tématu
V Jednotce intenzivního života se pouze pár pacientů objeví víc než jednou, což přispívá k epizodičnosti vyprávění. Vzhledem k nepříznivé prognóze většiny lidí na oddělení nejspíš ani nebylo možné sledovat něčí osud v delším časovém úseku a dodat takto vyprávění semknutější strukturu. Podobně ale film není zastřešen ani nějakou ústřední otázkou. Načíná mnoho podstatných problémů, týkajících se především lékařské etiky a umění komunikace s pacienty, nikoli systémových nedostatků, ale žádnému se nevěnuje soustavně.
Forma pásma setkání, jež demonstrují, jak smysluplně uvažovat a mluvit o smrti a umírání, odpovídá spíš pilotní epizodě seriálu typu Doktorů, Sestřiček nebo Nemocnice v první linii, který teprve po představení hlavních postav a motivů půjde do větší hloubky a představí širší souvislosti. V Jednotce intenzivního života místo toho přichází náhlý závěr a pocit, že mnohé zůstalo nedořečeno, případně nevyřčeno.
Kopecký a Rusinová v tuzemsku zatím představují výjimky. Většina nemocnic kvůli nedostačující finanční podpoře nemá vlastní paliativní tým. Ke zkvalitnění odborné péče o umírající pak pochopitelně nestačí ovládat určité komunikační strategie a víc pacienty zapojovat do rozhodování. Kromě specialistů je třeba vzdělávat i širší veřejnost, odbourávat strach z umírání, podporovat domácí hospice a jiné organizace poskytující potřebné služby a zázemí.
Film Adély Komrzý je důležitý a cenný především jako střízlivý podnět k diskusi nad tématy, o nichž je dobré začít mluvit co nejdřív. Bez ohledu na to, jak vzdálená se nám tato diskuse nyní jeví.
Autor je filmový publicista.