Foto Tereza Bonaventurová/Použito se svolením autorky
Dovolená v Ďáblicích, umělecký projekt prezentovaný přes léto v galerii Vitríny Frýdlantská, spočíval v tom, že se fotografka Tereza Bonaventurová s kamarádkou vydaly na dovolenou na známé pražské sídliště. V aktivitách Bonaventurové, která zároveň produkčně a kurátorsky pečuje o chod Galerie Fotografic, se většinou opakují témata týkající se veřejného prostoru. Dovolenou v Ďáblicích si užila se stejným gustem, s jakým si většina populace užívá pobyt u moře, a stejně jako ostatní turisté ji pečlivě dokumentovala a sdílela na sociálních sítích. Hlavním cílem ovšem bylo prozkoumat její podstatu. Pokud je dovolená stavem mysli, nemohla by se odehrávat kdekoli?
Jste právě teď také na dovolené?
Nikoli, teď jsem zrovna v práci v Galerii Fotografic v centru Prahy. Pobyt v Ďáblicích tak letos zůstane jedinou dovolenou, na které jsem byla. V minulých letech jsem měla ve zvyku jezdit na dovolenou do Litvínova, odkud pocházím. Utvářela jsem si ji v domě u rodičů, když oni jeli na dovolenou jinam.
Proč právě Ďáblice a proč touto formou?
Volba Ďáblic vykrystalizovala z mého dlouhodobého zájmu o overturismus i aktuálního rozčarování z cestování v době pandemie a možnosti vystavovat v ďáblické galerii Vitríny Frýdlanstká. Když jsem přemýšlela, jak téma zpracovat, inspiroval mě projekt kamarádky Báry Kovářové, která byla zároveň druhou účastnicí zájezdu. Když Bára pracovala na diplomové práci o litvínovském Kolektivním domě, sama se tam na dva měsíce přestěhovala a psala ji přímo tam.
Takový přístup mě moc baví. Když jsem se rozhodla zkoumat podstatu dovolené, vytyčila jsem si tezi, že dovolená je jen stavem mysli, a šlo by ji tedy strávit kdekoliv. A rozhodla jsem se to vyzkoušet sama na sobě právě v Ďáblicích.
Témata jako architektura, urbanismus a umění ve veřejném prostoru jsou nám oběma velmi blízká, takže vzhledem k tomu, že Sídliště Ďáblice je považováno za jedno z nejkrásnějších v Česku a i okolí nabízí mnoho zajímavostí, byla to konkrétně pro nás dvě velmi vhodná volba.
Byla vaše dovolená spíše poznávacího, zážitkového nebo relaxačního charakteru?
Všechny tyto záměry jsme naplnily. Pro mě osobně bylo hodně důležité, že jsme byly ubytovány v hotelu (s balkónem a úžasným výhledem do japonské zahrady), takže jsem nemusela uklízet, vařit a o cokoli se starat. A i když jsme byly ve skutečně zpomaleném dovolenkovém modu a málokdy někam vyrazily před polednem, stihly jsme toho i spoustu zažít a prozkoumat. Navštívily jsme mimořádná místa jako ďáblickou hvězdárnu, krásný kubistický hřbitov, barokní kapli ve Starých Ďáblicích a Novou radnici, ale také ďáblické wellness, koupaliště či místní restaurace a proslulé noční podniky. Tam jsme se zpravidla zmocnily jukeboxu, a měly jsme tak možnost seznámit se s místními.
Čím jsou podle vás Ďáblice specifické a co jste se dozvěděla od starousedlíků? Jaký typ lidí zde dlouhodobě žije, co oceňují na Ďáblicích a jak oni sami tráví dovolenou?
Sídliště Ďáblice je specifické velkými a vysokými solitérními panelovými domy, které sice působí monumentálně, ale na tak velké ploše jich vlastně není tolik a hlavně mají mezi sebou dostatek prostoru. Ten je navíc vyplněn velkým množstvím kvalitní zeleně, kterou na sídlištích běžně nenajdete – například borovice, vrby nebo břízy –, takže jednotlivá vzniklá prostranství, parky a hřiště vytvářejí mimořádně příjemné prostředí. Právě to zde místní oceňují nejvíc. Ďáblice měly být vzorovým sídlištěm, podle kterého se měla stavět v Československu další. Bohužel se tento urbanistický model neuchytil – možná právě proto, že na velké ploše pojal oproti jiným sídlištím relativně malý počet lidí.
Přesné složení ďáblického obyvatelstva neznám, ale určitě tu bude velké množství starousedlíků, kteří zde bydlí od samého začátku nebo se byty předávají z generace na generaci. Zároveň vím, že se sem záměrně stěhují i mladé rodiny s dětmi, které chtějí bydlet přímo na tomto sídlišti a na byty dlouho čekají.
Jaké pro vás bylo navštívit ďáblické wellness, proslulé spíše sexuálními turisty?
Byl to trochu experiment v experimentu, ale chtěly jsme naplno vyzkoušet, co Ďáblice nabízejí. Nicméně když jdete do souložicího wellness bez sebemenšího zájmu souložit, poměrně rychle zjistíte, že tam nemáte co dělat. Báře tam bylo hrozné horko, takže většinu času stála pod klimatizací a já jsem si ve vířivce pustila televizi.
Přiblížila byste své pojetí kvazivýzkumu – stanovila jste si nějaké cíle, a pokud ano, jak byly naplněny?
Hlavním cílem bylo zjistit, jestli dovolená může být stavem mysli, v němž se odstřihneme od každodenních starostí, a jestli by se tedy teoreticky mohla odehrát kdekoli. A proto jsme zkoumaly, jaká je vlastně její podstata. Co je pro nás na dovolené skutečně důležité, co tam doopravdy děláme, zda je důležitější to, kde se odehrává, nebo to, s kým ji trávíme, a podobně. Ono to může znít banálně, ale přijde mi, že nad tím možná obecně málo přemýšlíme. Osobní definice pojmu dovolená přitom může pomoci při rozhodování, kam a jestli vůbec někam vyrazit. Samozřejmě jsme zkoumaly pouze své vlastní preference, které určitě nebudou obecně platné, ale šlo právě o to, inspirovat k takovému vlastnímu zamyšlení i ostatní. Ačkoli je to patrně trochu naivní, myslím, že jedním z nástrojů proti overturismu a nešetrnému cestování může být osobní zodpovědnost. Tedy ideálně skutečně promyšlená volba, při které si uvědomíme i všechny negativní důsledky.
Po dobu této dovolené na počátku července jste sdílela na instagramu fotografie z vašich zážitků. Jaké ohlasy jste zaznamenala?
Koncept měl samozřejmě různorodé reakce – někteří byli nadšeni a dovolenou nám takřka záviděli, jiní se nad tím skutečně hluboce zamysleli nebo začali sdílet své vlastní alternativní cestovatelské zkušenosti, ale dozvěděla jsem se i to, že jsem patrně přejela zastávku a měla jsem zamířit do Bohnic. Mým hlavním cílem bylo jemně pobídnout k zamyšlení, jak různě lze dovolenou vnímat, a to se částečně podle mě povedlo. Samozřejmě jsem neočekávala, že bude můj počin přijat stoprocentně. Ono je to totiž vlastně hrozně kontroverzní téma.
Jakou částí jde o kritický a jakou částí o hravý koncept?
Můj osobní postoj k masovému turismu, který je bezohledný k životnímu prostředí i ničení genia loci jednotlivých lokalit, je kritický poměrně hodně. Samotný projekt však neměl být příliš polarizační, protože si myslím, že to reálně moc nefunguje. Rozhodně jsem se nechtěla tvářit posměšně a povýšeně tvrdit, že dovolená u moře je od základu špatně a každý by teď měl jezdit na sídliště. To by byl nesmysl. Za použití humoru a nadsázky jsem zkrátka jen chtěla myšlenku „dovolené jako stavu mysli“ vnést do veřejného prostoru a k následné diskusi. Obecně se vždy snažím o jednoduché, srozumitelné umělecké vyjádření, které nedehonestuje příjemce a nepředkládá jediný názor jako správný, ale spíše jemně nabízí alternativy.
A co bylo vlastně výsledkem vašeho výzkumu?
Přišly jsme na to, že na dovolené jde na prvním místě o to, s kým ji trávíte. Dále pak o změnu životního rytmu a vyvázání se z každodenních povinností, mít možnost získat nové zážitky, ale méně už jde o to, kde zrovna jste. Člověk si za tím samozřejmě musí trochu jít a v mysli si dovolenou nastavit a být připravený si užívat i méně exotické aktivity. Tuto snahu vám však vykompenzuje daleko nižší cena. Navíc se dovolená v podstatě může odehrávat i doma. Sama někdy doma pořádám takové mikrodovolené, kdy se rozhodnu, že nebudu dělat po určitou dobu zcela záměrně vůbec nic.
I váš dřívější projekt Luxus prázdnoty (výstava a tištěná publikace v rámci diplomové práce), v němž jste se soustředila na místa ve veřejném prostoru nezasaženém reklamou, se dotýká subtilních pocitů nicoty, prázdna a hodnot, které zaznamenáme, až když přestanou existovat. Co vás k takovým záměrům přivádí?
V zahlcení jako takovém spatřuji velký problém současné společnosti: jsme zahlceni reklamou, médii, povinnostmi, ale také uměním. Když jsem zpracovávala téma vizuálního smogu českých měst a připravovala projekt do galerie, najednou mi došlo, že nechci tou reklamou zahlcovat i galerijní prostor. Souvisí to s osobní zodpovědností – je třeba si uvědomit, že k tomu zahlcování může člověk sám v dobré víře přispívat. Někdy s nadsázkou uvažuju, že požádám o grant na projekt, v jehož rámci se zavážu, že po celých pět let nebudu dělat žádné umění. Cítím to tak, že nedělat nic je někdy naprosto v pořádku, a navíc se při tom nespotřebovávají žádné zdroje.
Samotné téma turismu jste zpracovávala i v jiných projektech?
Když jsem byla na stáži ve Španělsku, vytvořila jsem Neturistického průvodce po Valencii. Malou publikaci, která ukazovala o něco reálnější pohled na tuto oblíbenou destinaci. Zobrazování turistických cílů mě dlouhodobě zajímá a fascinuje mě, jak je těžké z obrazových materiálů na internetu zjistit, jak to na daných místech ve skutečnosti vypadá nebo že je tam toho víc než jen jedna kulturní památka. Vytvořila jsem proto také sérii pohlednic Paralelní Praha, které zobrazovaly zajímavá a nezprofanovaná místa v našem hlavním městě. Během lockdownu pak následoval ještě projekt Stay the fuck home from now on. Šlo také o fotografické pohlednice, ale tentokrát získané prostřednictvím Google Street View. Touto formou jsem navštívila dvacet nejnavštěvovanějších památek světa a zaměřovala se na jejich bezprostřední okolí nebo ohromné množství turistů. Snažila jsem se ukázat, jak to u takových památek reálně vypadá. Je otázka, zda stojí za to, trmácet se tisíce kilometrů k památkám, které obklopují dálniční okruhy, parkoviště nebo staveniště a kde to zkrátka víc připomíná Vysočany než nějakou exotiku.
Pokud jde o myšlenku nenechat se zahltit – s kým dalším si rozumíte a kdo je vám ze současné české umělecké scény blízký?
V rámci nezahlcování zbytečně složitými vizuálními informacemi je mi hodně blízký celý žánr české nefotografie, jmenovitě například Lukáš Jasanský s Martinem Polákem nebo Alena Kotzmannová. Jemně a sofistikovaně se k okolnímu prostoru ve svých projektech vyjadřuje také Tomáš Pospěch. Z projektů, které se věnují architektuře a veřejnému prostoru, mě hodně baví samozřejmě aktivity Pavla Karouse a Architektury 489 nebo soubor slovenské fotografky Lenky L. Lukačovičové Lonely Planet Trnavka.