Foto Petr Zewlakk Vrabec
V programu hnutí ANO se objevil návrh převést vyplácení sociálních dávek a dávek v hmotné nouzi na obce. Jedním z účinků, které si hnutí od této změny slibuje, má být lepší kontrola a zamezení zneužívání dávek. „Obce musí rozhodovat o tom, komu a v jaké výši budou dávky vyplaceny,“ plánuje hnutí ANO. Samosprávy by prý měly mít lepší přehled o situaci v obci a tedy větší kompetenci rozhodovat o tom, kdo má na dávky nárok a kdo nikoliv, podle kritiků je však představa o dobré znalosti místních příjemců dávek ze strany samospráv mýtem. Nárok na dávku navíc určuje zákon, a nikoliv úvaha starosty či místních úředníků.
Návrh, který je v mnoha ohledech nesystémový, a to například už v tom, že obce jednoduše nemají na něco podobného administrativní kapacity, dobře zapadá do trendu posledních měsíců, kdy vládní hnutí po boku ODS, SPD a KSČM ve sněmovně podporuje jeden asociální návrh za druhým. Před necelým rokem hnutí ANO společně s ODS prosadilo zrušení superhrubé mzdy, což v postcovidové fázi nutně povede ke škrtání v sociálních výdajích. Následně ANO, opět společně s ODS, prosadilo možnost strhávat dlužné částky za pokuty přímo z dávek, přičemž toto opatření může mít dopad na celé domácnosti, nejen na pokutované jednotlivce. Pokuty navíc mohou být ukládány za prohřešky, jako je znečišťování a vyrušování, jejichž výklad je velmi často subjektivní (a vyhlášky, na jejichž základě se pokutuje, v některých příkladech i protiústavní, jako byla „protivysedávací vyhláška“), a můžou tak sloužit jako nástroj šikany nejchudších.
Strach, aby náhodou někdo nedostal něco zadarmo, často vede sociální úředníky a úřednice k tomu, že raději nepřiznají nikomu nic, a způsobí tak propad do dluhů, přestože se tomu dalo předejít.
Jako protiústavní nedávno shodil Ústavní soud tzv. opatření obecné povahy, které radnicím umožňovalo vyhlašování tzv. bezdoplatkových zón. Jedním z argumentů pro předání této pravomoci samosprávám měla byla i jejich znalost terénu. Řada měst ale neváhala prohlásit za bezdoplatkovou zónu celé svoje území. Tím odstřihla od nároku na příspěvky na bydlení všechny své občany. Jenže škody už byly napáchány, ghettoizaci celých částí měst a obcí se vyřešit nepodařilo, problémy se naopak prohloubily, a to byla česká ekonomika posledních několik let až do covidu v konjunktuře.
ANO ve stopách ODS
V roce 2018 přišla ODS s návrhem (a ani tehdy to nebyla žádná novinka) podmínit výplatu sociálních dávek souhlasem obce. Už tehdy také navrhovala, aby nárok na dávky zanikl těm, kteří byli dvakrát či vícekrát během jednoho roku „řešeni v přestupkovém řízení pro rušení klidu či jiný přestupek“. O tři roky později zákon „třikrát a dost“ umožňující radnicím zabavovat dávky občanů žijícím v dané obci ODS úspěšně schvaluje i díky hlasům hnutí ANO. A v programu vládního hnutí pro další čtyřleté období se objevuje také návrh ještě více posílit pravomoci samospráv vůči svým chudým. Jak ale pro Alarm připomněla Alena Zieglerová, celá argumentace tímto směrem stojí na falešném předpokladu. „Pohádka o tom, že obce znají své občany lépe než stát, a mohou tedy o přiznání dávek vhodněji rozhodovat, se nezakládá na praxi ani na tom, co je v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Zákon byl a dodnes je stejný v tom, že stanovuje pro sociální pomoc jasná pravidla postavená na administrativní i místní kontrole situace žadatelů a na sociálním šetření, které provádí jak úřady práce, tak sociální pracovníci pověřených obecních úřadů. Chtějí-li tedy obce více mluvit do toho, jak vypadá vyplácení sociálních dávek, mají možnost se více zapojovat do sociálních šetření,“ uvedla Zieglerová.
Zájmem ODS, ANO nebo SPD vůbec není situaci nejchudších domácností skutečně řešit. Ideologie osobní zodpovědnosti nemůže v tomto případě vůbec obstát a už se o to nikdo ani moc nepokouší. Cílem, který si osvojila ODS v období škrtů a který je přirozený pro ultrapravicovou demagogii SPD, a směr, jímž se nyní přiznaně vydává i hnutí ANO, je házení viny na chudé a hledání domácího, politického nepřítele. Podobné návrhy nebo opatření jako v případě antilavičkové vyhlášky nebo možnosti vyhlásit bezdoplatkové zóny se můžou ukázat jako protiústavní, narážejí u veřejného ochránce práv a sklízejí kritiku neziskových organizací působících v sociální práci v terénu. To ale jen dál přiživuje do velké míry umělý politický konflikt mezi ochranou sociálních práv a „slušnou pracující většinou“.
Obce nemusejí být racionální
Obce samy o sobě nejsou v přístupu k sociálně slabším občanům racionálnější než stát. „Dalším mýtem totiž je, že se předražené bydlení pro chudé na státní účet začalo rozvíjet až po převodu dávkové agendy z obcí na stát. Nikoli. Už při šluknovských nepokojích v roce 2011, tedy ještě když za dávky odpovídaly obce, vycházely najevo horentní sumy, které například Obecní úřad ve Varnsdorfu vyplácel chudým rodinám ze státního za nekvalitní bydlení, dokonce ve vlastní obecní ubytovně,“ připomíná Alena Zieglerová deset let starou praxi města Varnsdorf. Ta se koneckonců nemění ani po letech: na Alarmu jsme podrobně referovali o vyklízení lidí z někdejšího ghetta v ulici Kovářská, přičemž radnice, už pod vedením starosty z hnutí ANO, nadále nabízela jen předraženou ubytovnu, kterou sama provozuje. Sociální pracovníci navíc podle výpovědi postiženým sháněli bydlení mimo Varnsdorf i lidem, kteří si například kvůli práci nebo docházce dětí do školy přáli nadále bydlet ve městě. Podobně jako ODS viděl řešení situace vyloučených lokalit v minulosti i STAN, podle Zieglerové se ale jeho přístup zlepšil. „Máme radost z toho, jak vyzrálé je po prvním volebním období stráveném ve Sněmovně hnutí STAN, které ještě v roce 2017 takové plány ve svém tehdejším volebním programu mělo,“ říká Zieglerová. Poslanci STANu však nedávno hlasovali pro pravomoc exekucí sociálních dávek radnicemi.
Politika vůči nejchudším se často rámuje zájmem o poctivě pracující. Jenže ve skutečnosti tyto praktiky represivního sociálního státu dopadají i na ně. Vyhlášení celého města za bezdoplatkovou zónu tak například postihlo řadu seniorek s nízkým důchodem, které celý život poctivě pracovaly. Extrémní složitost sociálních dávek znemožnila jejich efektivní čerpání lidem, kteří se vinou covidové krize ocitli ze dne na den bez prostředků. Strach, aby náhodou někdo nedostal něco zadarmo, často vede sociální úředníky a úřednice k tomu, že raději nepřiznají nikomu nic, a způsobí tak propad do dluhů, přestože se tomu dalo předejít. Výdaje na sociální dávky jsou přitom z hlediska státního rozpočtu minimální a celkový koncept jejich „zneužívání“ je pochybný, sebevětší represe „líných a nepřizpůsobivých“ ekonomické problémy většiny lidí vyřešit nepomůže – naopak je může často prohloubit ve chvíli, kdy se sami dostanou do problémů.
Autor je redaktor Alarmu.