I po přepočtu volebních výsledků je Island šampionem rovnosti žen a mužů

Na Islandu budou po parlamentních volbách velkou část poslaneckých mandátů zastávat ženy. Je to důsledek dlouhodobé strategie rovného přístupu nejen v oblasti politického života.

Máme evropský volební podzim – v minulých dnech proběhly parlamentní volby i na Islandu. Novinové titulky nejdříve referovaly o nadpolovičním zastoupení žen, ale po přepočtu výsledků musela média tuto informaci korigovat. I tak je ale Island (nejen) v otázce férového zastoupení nanejvýš inspirativní. Kontrast s českým politickým prostředím by snad nemohl být výraznější.

Mezi revolucí a kontinuitou

Islandská politika by nás mohla zajímat z celé řady důvodů. I když Levicově-zelené hnutí premiérky Katrín Jakobsdottir poněkud oslabilo, celkově vládní koalice o několik mandátů posílila. A to navzdory předvolebním průzkumům, které majoritu v dalších volbách nenaznačovaly. Voliči a voličky nakonec ocenili způsob, jakým stávající pravo-levá koalice zklidnila situaci v zemi po dekádě politických krizí, jak zvládla pandemickou situaci i jak komunikovala hlavní témata těchto voleb, zejména klimatickou změnu.

Za islandským výsledkem stojí dekády usilovné společenské práce a zejména aktivní přístup politických stran. Nikoli nějaký „přirozený“ samospád.

Malá země ale dominovala titulkům světových médií z jiného důvodu – na několik hodin to vypadalo, že bude první evropskou zemí, v jejímž parlamentu zasedne více žen než mužů. Po přepočtu hlasů během povolební noci to sice vydalo „jen“ na 48 procent, i tak se jedná ale evropský stát s nejvyšším podílem žen v parlamentu. Z údajů Meziparlamentní unie vyplývá, že podobným podílem se pyšní ještě Švédsko (47 procent) a Finsko (46 procent).

Nejde ale jen o jediný ukazatel. Island je totiž podle indexu genderové rovnosti Mezinárodního měnového fondu už dvanáct let genderově nejvyrovnanějším státem na světě. Tento stav ale nespadl z nebes a Islanďanky a Islanďané na něm již několik desetiletí usilovně pracují. V prostředí státem podporovaného úsilí o rovné odměňování, férového dělení domácích a rodičovských povinností i tradice politických role models není vyrovnané zastoupení v parlamentu v zásadě až tak překvapivé.

Ženské strany a kontaktní kampaň

Historie islandské politické reprezentace je velmi zajímavá. Ženy získaly volební právo už v roce 1915 jako třetí moderní demokracie na světě. Jako první stát na světě si také Island v roce 1980 zvolil do svého čela ženu, prezidentku Vigdís Finnbogadóttir. Parlamentní reprezentace žen však zůstávala nízká, v roce 1975 ženy tvořily jen pět procent poslankyň. Úsilí o zvýšení tohoto podílu mělo různorodé podoby – stávku žen, kontaktní kampaň, ženské kandidátní listiny i feministickou politickou stranu. Reprezentace postupně rostla až na současnou úroveň.

Kupodivu ale Island nezavedl žádnou legislativní kvótu na kandidátní listiny ani na parlamentní zastoupení. Jinak se totiž tato země přístupu k genderové rovnosti prostřednictvím legislativy a státních regulací rozhodně nebrání a byznysové kvóty například legislativně zakotvené má. Ve skutečnosti ale v podstatě každá islandská politická strana má nějaký vnitřní systém opatření, který jim zajišťuje genderově vyrovnané kandidátní listiny, ať už jde o vnitřní kvóty nebo pravidlo zipu a podobně. Voliči a voličky si tak mohou vybírat z genderově vyvážených kandidátek.

A co my?

Přístup islandských politických stran je v zásadě naprosto protichůdný strategiím našich politických stran, které až na naprosté výjimky argumentují tím, že na svém poli nic dělat nemusejí, a pokud někdo chce genderově vyrovnané zastoupení, ať o něj usiluje sám. Platí to jak pro političky, tak pro voličskou obec. Ta ale příliš mnoho nástrojů, jak ovlivnit výslednou reprezentaci, nemá. Jak dlouhodobě upozorňuje zejména Fórum 50 % nebo aktuálně iniciativa Zakroužkuj ženu, naše čtyři preferenční hlasy jsou v zásadě jedinou možností, jak vyslat signál politickým stranám, že o ženy v politice skutečně stojíme.

To, že Island dosáhl vyrovnaného zastoupení bez celostátních kvót, by rozhodně nemělo sloužit jako argument k tomu, že není potřeba dělat vůbec nic. Za islandským výsledkem stojí dekády usilovné společenské práce a zejména aktivní přístup politických stran. Nikoli nějaký „přirozený“ samospád. Nás toto vše v podstatě teprve čeká a s trochou nadsázky se dá říct, že jsme se zatím nedostali dál, než kde byl Island v sedmdesátých letech minulého století.

Autorka je spolupracovnice redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace