Inflace roste nejrychleji od roku 2008. Proč se růst cen vymyká kontrole?

Ceny v Česku začínají nekontrolovatelně narůstat. Míra inflace převyšuje plán i odhady Národní banky. Čím je to způsobeno a čí peněženky pocítí růst cen nejvíce?

Podle posledních údajů Českého statistického úřadu vzrostla cenová hladina oproti stejnému období minulého roku o 4,1 procenta, což je nejvyšší nárůst od listopadu roku 2008. Centrální banka má za úkol držet inflaci pod horní hranicí svého tolerančního pásma, tedy pod třemi procenty. Ideálně by se růst cen měl pohybovat co nejblíže dvěma procentům, což je považováno za optimální míru. Současná inflace ale toto optimum převyšuje více než dvojnásobně. Znakem toho, že se růst cen vymyká kontrole, je i fakt, že čísla, která statistici naměřili, znatelně převyšují odhady, které centrální bankéři předpovídali ve svých modelech. Současná inflace je navíc značně nevyrovnaná. Zatímco ceny některého zboží a služeb se téměř nemění, jiné rostou o to více. Například za stravovací a ubytovací služby si lidé připlatí o 4,7 procenta více, nákup osobních automobilů, motocyklů a jízdních kol se prodraží asi o 5,7 procenta a třeba nákupy v tak běžné a nezbytné oblasti, jako je odívání a obuv, budou mít lidé o dokonce o 8,1 procenta dražší. Velmi diskutovaný je také rapidní růst cen stavebních materiálů, který se v některých případech pohybuje v desítkách až stovkách procent. Ač nevstupuje do typického spotřebního koše průměrné domácnosti, může mít v blízké budoucnosti na běžného spotřebitele značný vliv.

Kdo to mohl čekat?

Málokdo očekával, že růst inflace bude takto razantní. Určité navýšení se ale obecně předpokládalo. Hlavní příčiny jsou dvě. První je vývoj na světových trzích a nedostatek některých komodit či produktů, který česká ekonomika neovlivní. Za druhou příčinu bychom jazykem odborné terminologie mohli označit expanzivní fiskální politiku, běžnou mluvou tedy fakt, že vláda během krize investovala do ekonomiky peníze, aby zbrzdila pokles ekonomiky a zamezila většímu nárůstu nezaměstnanosti. Byť může být inflace jedním z vedlejších efektů takové snahy, je expanzivní hospodářská politika v principu ekonomicky racionální volba. Musí být ale provedena správně, což se v Česku nestalo.

Kde se stala chyba? Stát se zadlužil, ale dodatečné prostředky zacílil paradoxně na vyšší a vyšší střední třídu. Ve výsledku se do ekonomiky sice dostalo obrovské množství peněz, ale míjely se účinkem.

Kdyby vláda jednala „podle učebnice“, zadlužila by se a dodatečné peníze by většinově adresovala nízkopříjmovým skupinám. Ty by v krátké době pomocí dodatečných zdrojů pokryly svou nezbytnou spotřebu, a peníze by se tak v ekonomice točily dál. Měnily by se na tržby prodejců, zisky obchodníků a následně mzdy jejich pracovníků, kteří by je vraceli zpět do ekonomiky. Výsledkem by bylo zastavení poklesu hospodářství a zamezení růstu nezaměstnanosti a chudoby, pravděpodobně doprovázené mírně zvýšenou inflací, ovšem za cenu výrazně menšího deficitu, než jaký je v současnosti. Česká cesta ale vypadala jinak.

Kde se stala chyba? Stát se zadlužil, ale dodatečné prostředky zacílil paradoxně na vyšší a vyšší střední třídu. Řeč je o snížení daní z příjmů, zrušení daně z nabytí nemovitosti nebo o snížení spotřební daně na naftu. Tato opatření neměla za výsledek ani tak zvýšení spotřeby, jako spíše zvýšení úspor držených na účtech vysokopříjmových skupin, jelikož tyto skupiny si v době velké nejistoty mohou dovolit spotřebu odkládat. Ve výsledku tak nedošlo k podpoře hospodářství v dostatečné míře a adekvátní době, což logicky vyústilo v potřebu do ekonomiky nalít ještě více peněz. To jsme viděli na postupně navyšovaném schodku rozpočtu. Ve výsledku se do ekonomiky sice dostalo obrovské množství peněz, ale míjely se účinkem.

Co se dělo s naspořenými penězi? Do ekonomiky se začaly vracet až na začátku léta, spolu s tím, jak se zlepšovala koronavirová situace a rozvolňovala se protiepidemická opatření. Jinými slovy, bylo to až v době, kdy se a ekonomika začala oživovat zcela přirozeně, sama od sebe. Od té chvíle dochází k vysokému nárůstu inflace, doprovázenému skokovým nárůstem HDP. Česká republika tak v krátké době dvakrát přepisovala historii. Zatímco za rok 2020 naše ekonomika zaznamenala pokles o 5,6 procenta, ve druhém čtvrtletí letošního roku naopak velký narůst 8,2 procenta HDP. Jak předchozí pokles, tak následný růst byly největší svého druhu od vzniku samostatné republiky.

Ačkoliv se zjevně nejednalo o úmysl, současná vláda se (s nemalým přičiněním opozice) zařadila do smutné tradice české politiky, která historicky výkyvy hospodářského cyklu vždy spíše přiživuje, než aby je tlumila. Mimořádný růst cenové hladiny je tedy kromě dění na světových trzích především vedlejším projevem nevydařené hospodářské politiky.

Inflace nedopadne na všechny stejně

Růst cenové hladiny dopadá velmi odlišně na různé skupiny obyvatel – a to tím spíše, když je neočekávaný. Střední a vyšší střední třída bude patrně řešit problém tam, kde dochází k největšímu nárůstu cen, tedy u nemovitostí, a kvůli cenám materiálu zároveň u stavby nových nemovitostí. Dopad na nižší a nižší střední třídu bude pravděpodobně zcela jiného charakteru a bude zásadně ovlivněn tím, jak rychle se budou nové cenové hladině přizpůsobovat mzdy.

Lidem, kteří si stihli vzít hypotéku v nedávné minulosti, může inflace přijít paradoxně vhod, protože peníze, které budu splácet, budou mít nižší hodnotu než peníze, které si původně půjčili. Na druhou stranu velmi negativně pocítí dopad ti, kteří tak učinit nestihli a stavět nebo kupovat nemovitost měli teprve v plánu. Je možné, že někteří budou muset svůj úmysl přehodnotit, nebo alespoň odložit. V obou případech se ale bavíme o lidech z vyšší, nebo alespoň střední třídy.

Skupiny obyvatel z nižší a nižší střední třídy, které si dnes o vlastním bydlení mohou nechat jen zdát, budou řešit zcela jiný problém. Růst cen bydlení, energií a základních potravin – ač nebude tak rapidní, jako růst cen materiálu – je obrovským rizikem, protože u těchto skupin představuje velkou část rozpočtu jejich domácností. Pokud nebude růst cen základních potřeb brzy dohnán růstem mezd, může to pro některé skupiny představovat velké ohrožení.

Právě nízkopříjmové skupiny ale mají na trhu práce často slabou pozici a vyjednávání o vyšších mzdách pro ně může být problematické, až nemožné. Pokud by měla naše politická reprezentace snahu těmto lidem pomoci, může tak učinit v delším horizontu vyváženější daňovou politikou, než jakou jsme viděli v poslední době, a v kratším horizontu alespoň výrazným navýšením minimální mzdy. Pokud by se tak nestalo, znamenalo by to, že by politici fakticky nechali za své chybné kroky zaplatit ty nejslabší.

Autor je ekonom.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace