Jak je to s mou fascinací islámem. Ještě jednou o „arabském jaru“

Arabista Miloš Mendel polemizuje s článkem Jana Daniela a Terezy Jermanové. Odmítá obvinění z „fascinancí islámem“, ale zároveň tvrdí, že náboženství sehrálo svou důležitou roli.

Když se na mne na konci loňského roku obrátil šéfredaktor Alarmu, zda bych nechtěl napsat shrnující esej na téma desátého výročí „arabského jara“, souhlasil jsem, ale s tím, že můj příspěvek nebude jen deskriptivní připomínka (i takových článků je ovšem třeba), nýbrž že se pokusím vstoupit do problematiky jedním vybraným aspektem kulturního a politického života v jednotlivých dotčených zemích, a sice z pozice své kvalifikace islamologa a religionisty, a že alespoň letmo poukážu na jeden vybraný problém v širším historickém kontextu.

Předem upozorňuji, že primárně jsem neměl na mysli islám pouze jako náboženský systém a ani to ve svém článku nezdůrazňuji. O islámu jsem zde hovořil jako o jednom z významných komponentů kulturních a politických dějin, jež „arabskému jaru“ přirozeně propůjčily určitý ráz. Zvolil jsem otázku demokracie, která v ideových představách povstalců v šesti rozbouřených zemích příliš nerezonovala. Naopak jsem připomněl, jak se představitelé v mnoha západních zemích zprvu nechávali unést lacinou představou, že „už i tam“, tedy v arabských, převážně islámských zemích veřejnost začíná chápat „univerzálně platné hodnoty“ demokratického politického uspořádání.

Daniel s Jermanovou ovšem nakládají s mým textem značně volně a nepřesně od začátku až do konce.

V článku zdůrazňuji, že já, stejně jako mnozí kolegové na „Západě“, vyzývali k uvážlivějšímu přístupu – zejména s ohledem na strukturálně rozličné typy zemí a společností, v nichž se „arabské jaro“ odehrávalo. Jde ostatně o ryze evropské, eufemistické a spíše publicistické označení pro tehdejší události v arabském světě. Sami Arabové v médiích i politické diskusi tehdy hovořili výhradně o „revolucích“ (thawrát – bez přívlastků), státní či vládní zdroje naopak častovaly povstalce různými hanlivými emotivními přídomky, zpravidla převzatými ze slovníku klasické politické teorie islámu.

Svoboda, spravedlnost – nikoli demokracie

V polovině února vyšel na Alarmu polemický článek z pera Jana Daniela a Terezy Jermanové. Nic proti polemikám, pokud mají smysl. Měly by být především věcné a korektní, nezatížené apriorní snahou článek strhat a usvědčit jeho autora z toho, že uvízl v dávno překonaných stereotypech, které se už dneska jaksi nenosí. Místo věcnosti se však oba od počátku systematicky vyžívají v překrucování mých formulací, kterým přisuzují zcela opačný význam, ačkoli jsou z mé strany obsahově či výkladově zcela zřetelné.

Neřekl jsem například ani jednou, že za Západem neočekávaný vývoj „arabského jara“ může islám nebo „odpor k demokracii“. Tvrdím jen, že pojem „demokracie“ nebyl v politickém či ideologickém slovníku povstalců běžně obsažen, že v islámské politické kultuře není autentický a že povstalci a demonstrující davy mnohem častěji používali snad méně vágních pojmů jako „svoboda“ (hurríja) nebo „spravedlnost“ (adála), případně „Bůh je veliký“ (Alláhu akbar). Oba pojmy byly ve verbálních projevech i vizualizované podobě používány výrazně častěji než významově složitý pojem „karáma“ (ctnost, čest, důstojnost) nebo snad i „lidská důstojnost“, jak ho překládají autoři zmíněné polemiky, vycházejíce pravděpodobně z nástěnné revoluční grafiky v Tunisku. Já jsem ho nepoužil ani jednou. Těch emotivních termínů a hesel se používaly desítky a jejich početnost se lišila od jedné země k druhé, od jedné podoby arabštiny ke druhé.

Ačkoli pojem „lidská důstojnost“ jsem já sám nepoužil, autoři ho používají nadměrně. Častěji se objevuje snad v projevech aktivistů a v podobě graffiti na zdech domů. Je to ovšem pojem mnohovýznamový a jeho sémantiku lze těžko vztahovat ke všem šesti dotyčným arabským zemím stejnou měrou. A už vůbec na něm nelze stavět závěry o tom, co vlastně povstalci před deseti lety chtěli. Navíc jejich dost volně přeložený výraz „důstojný život“ rozhodně nepatří k akademické verbální výbavě, chceme-li, užitečně analyzovat pojmy arabské politické rétoriky.

Na tomto drobném příkladu chci jen poukázat, že já termín „karáma“ ve svém článku vůbec nemám. To bych byl totiž odsouzen k mnohomluvným překladům všech termínů, které se v projevech povstalců a na transparentech objevovaly.

Tak co tedy chtějí?

Daniel s Jermanovou ovšem nakládají s mým textem značně volně a nepřesně od začátku až do konce. Například tvrdí, že „v nemalé míře se objevily úvahy nad tím, jestli je liberální demokracie pro tyto státy vůbec vhodným systémem, jakou roli v porevolučním vývoji hrály a měly hrát islamistické strany, i povzdechy nad neúspěchem demokratizačních a revolučních hnutí. Tímto směrem se vydala mimo jiných i úvaha Miloše Mendela na Alarmu“. Že bych při slohování svého článku hořce vzdychal nad tím, že „se to nepovedlo“, to bych si jako badatel opravdu nedovolil, a navíc je to v příkrém rozporu s tím, co je uvedeno o pár řádků výše. Je potřeba se vyjadřovat sice čtivě, ale zároveň logicky a seriózně.

Ba co víc – „pro Mendela nepředstavovaly revoluce výzvu proto“, jak se mi to autoři polemiky snaží podsunout, že „se odehrály v dominantně muslimských společnostech a musely se tak vyrovnat se vztahem islámu a demokracie. Právě díky absenci demokratické tradice v historickém vývoji (…) řada demonstrantů podle Mendela nevolala po liberální demokracii, ale spíše po abstraktnější svobodě a důstojnosti“.

Takže ještě jednou: nikde ve svém článku nehovořím o důstojnosti, nýbrž o „spravedlnosti“ (adála) a „svobodě“ (hurríja). Právě tyto pojmy převážně skandovaly a psaly davy v ulicích naprosté většiny arabských měst nebo je psali zběhové s ukradenými režimními transportéry a tanky. A znovu mi vkládají do úst něco, co jsem nenapsal, a ještě to formulují neobratným stylem, který bych nikdy nepoužil. Cituji: „Prostor otevřený pádem či oslabením autoritářských režimů pak v kontextu absence alternativních ideologických projektů rychle ‚ukradla‘ islamistická hnutí. Po arabském jaru slibujícím liberální demokracii tak přišla ‚arabská zima‘ chaosu, islamismu a obnovené autokracie“. Taková svévole při manipulaci s mým textem už nemá nic společného s vlastním tématem, které by mělo být předmětem serióznější polemické interpretace. Všimněte si. Stále se čtenář ještě nedozvídá nic věcného, čím by mohli oponenti vyvrátit má tvrzení.

Je mi to vůči čtenáři těchto řádků upřímně líto, protože ho nudím vyvracením zdánlivě nepodstatných argumentů. Ale co mám dělat, když je text Daniela a Jermanové založen na  předpojatých a zamlžených formulacích. Zatímco o pár řádků výše autoři hovoří o tom, že „podle Mendela řada demonstrantů nevolala po liberální demokracii, ale po abstraktnější svobodě“, náhle píší, že „nevolali nutně po abstraktní liberální demokracii, ale především po právu na ‚důstojný život‘ (!)“. Tak který z těch pojmů je vlastně – podle autorů polemického článku – abstraktnější? Co tedy vlastně ty revoluce chtěly? Přece každá to své, to, co odráželo kulturní, náboženské (vlastně ideologické), sociální a mnohé další zvláštní rysy té které země a oblasti. Daniel s Jermanovou mne až dosud chtěli usvědčit z toho, že žiji v překonaných stereotypech, z nichž snad tím nejpřekonanějším má být vliv islámu. Zatím se však jejich polemika podobá spíše nesrozumitelnému hraní se slovíčky, z nějž nevyplývá vůbec nic zásadního – ba dokonce ani to, že by se chtěli blýsknout spolehlivě ovládaným pramenným jazykem.

Fascinace islámem?

Tlak obou autorů se stupňuje v následujících pasážích, když další odstavec se konečně trochu noří do nitra problematiky samé, jakkoli překrucování mých formulací neochabuje. Usvědčování mé osoby z překonaných omylů nyní pokračuje na vyšší úrovni, když autoři praví: „Obraz islamistické zimy, která utnula naděje demokratizačního jara, je nepřesný a zavádějící. Naše fascinace islámem jakožto náboženstvím zakládajícím ‚specifickou‘ kulturu a formu chování politických stran a hnutí, by se neměla stát univerzálním vysvětlením porevolučního vývoje“. O jaké mé fascinaci islámem autoři hovoří? Znamená to snad, že nezávislý badatel – religionista či islamolog (ach, ty nepřehledné společenské vědy!) –, který se z pohledu duchovní i politické kultury zabývá určitou částí světa s důrazem na převažující nábožensko-kulturní poměry, je islámem (či jiným náboženstvím) nutně fascinován, že je jakýsi „bílý muslim“, nebo je dokonce jeho skrytým sympatizantem? Nebo jak to bylo myšleno? Musí snad být badatel, který se zabývá určitými aspekty středověkého katolicismu, reformace 16. století či husitství, případně východního pravoslaví, nutně těmito náboženstvími fascinován, což snižuje kvalitu jeho výstupů?

Tato (nejen mně) přisouzená teze je už na pomezí ryzí demagogie, tedy postupu, kdy se komusi připisuje jakýsi romantismus či zkreslené vidění, a přitom se používá vlastních, vědomě zkreslovaných argumentů nebo polopravd. Může tak vzniknout dojem, že kritizovaný autor třeba vysvětluje charakter arabských revolucí výhradně náboženstvím.

Obsah následujících odstavců obou autorů sice nebudu bohorovně a schválně zpochybňovat po jejich způsobu, ale já jsem se „ekonomicko-třídními“ aspekty zabývat nechtěl. Ať ho s použitím příslušné metodologie a verbální výbavy zpracuje ten, kdo má k němu blíže, a může tak něčím přispět k diskusi na dané téma, ale ať se nenaváží do autora, který se tak kompetentně a objektivně, jak je to ve společenských vědách vůbec možné, snaží problém uchopit z jiného úhlu a s použitím metodologie, ale spíše metod (v tom je totiž rozdíl), které mu připadají zajímavé.

Jestliže já jsem zde „fascinován islámem“, pak jen proto, že si všímám kulturních a ideových souvislostí arabských revolucí. Stejně tak demagogicky a zákeřně bych se já mohl bránit osočováním obou autorů třeba z „neomarxistického blouznění“ a jejich sklouzávání do tenat jakéhosi „posthistorického materialismu“ nebo čeho vlastně. Ekonomické souvislosti a sociální (třídní) struktura společností, v nichž se revoluce odehrály, jsou jistě důležité a v polemice se zrcadlí zřetelně. Věřte mi, 37 let svého života jsem prožil v době, kdy materialismus a třídní struktura společností byly chápány jako nezpochybnitelná základna a náboženství jen jako nepříliš významná a často podezřelá nadstavba. Ale i v tenkých a ještě tenčích brožurkách „vědeckého komunismu“ ze sedmdesátých a osmdesátých let, nemluvě o speciálnějších knihách a sbornících, se vždy našlo nějaké to místo pro náboženský systém, který mohl být užitečný. Vzpomeňme na „pokrokové rysy“ náboženství za islámské revoluce v Íránu v letech 1978–79, která byla přece zaměřena protiimperialisticky. Že to tak autoři polemiky nemysleli? Asi ne, ale když jim budu chtít své postoje tendenčně a účelově přišít, s použitím překroucených tezí a podsouváním nevyslovených názorů a slov by se mi to určitě podařilo.

Zimu nenastolili jako první „islamisté“

To samé se projevuje v plytkém tvrzení autorů, že „odkazuji na islám jako na jednotící prvek Blízkého východu“. Něco takového ovšem v mém článku vůbec není. Stejně tak bych nikdy paušálně nehodnotil „Západ“ jako jednotnou křesťanskou kulturu. Nečiním tak téměř nikdy ani v případě islámu – a když, tak jen v krátkých populárně-naučných článcích, kde na rozebírání mnohotvárnosti náboženského systému prostě není čas. Je to dokonce jedna z mých hlavních tezí na veřejných přednáškách či v popularizačních textech – poukazovat na to, že islám je stejně mnohotvarý fenomén, stejná kulturní mozaika, jakou je křesťanství či další velká náboženství světa.

A znovu vkládání nepatřičných formulací a termínů do mého textu. Hovořím-li o „zimě“, která přišla po „jaru“, ani jednou nepoužívám termín „islamistická zima“, jak Daniel s Jermanovou tvrdí. To bych si nedovolil ani v ryze deníkářském sloupku. Naopak – zimou několikrát myslím právě eufemisticky pojmenovaný protiklad, zpravidla brutalitu příslušných režimů, které čelily chaotickému vzedmutí „ulice“ a pokusům o jejich vyvrácení. A navíc „zima“ nemusela být nutně „islamistická“. Zde se ostatně autoři sami chytili do vlastní pasti. Vždyť všechny zúčastněné strany konfliktů přísahaly na ten pravý islám a své oponenty obviňovaly tu z „odpadlictví“ (ridda, irtidád), tu z „pokrytectví“ (nifák) či „přidružování k jedinému Bohu“ (širk). Ještě chtějí autoři polemiky tvrdit, že o islám tu vůbec nejde a že jsem jen v zajetí překonaných stereotypů? Vždyť zimu nenastolili jako první „islamisté“, nýbrž Bašár al-Asad v Sýrii, tajné služby Husního Mubáraka v Egyptě nebo „bratrská pomoc“ saúdskoarabských wahhábovských tanků, díky níž bylo potlačeno šíitské povstání na Bahrajnu. Pardon – už zase zabředávám do své fascinace islámem.

Polemika v bludném kruhu

Závěrečné pasáže polemického článku jsou už zcela chaotické a mají patrně manifestovat, co všechno autoři o oblasti Blízkého východu vědí – včetně Tuniska, kde to všechno začalo a na nějž se kolegyně Jermanová orientuje ve své hlubší badatelské práci. Objevují se tu najednou snad všechny státy Blízkého východu a Severní Afriky – ale proč, to mi uniká. Všude tam jistě v posledních dvaceti až třiceti letech tekla krev, včetně Izraelem okupovaných palestinských území. Ale to už je jiná kapitola, rozhodně ne příběh „arabského jara“.

Když se oba autoři chtěli předvést jako specialisté nové doby, proč se nepustili do mých povrchních poznámek k historickým souvislostem demokracie, jimiž jsem chtěl svůj výklad zarámovat do širšího kontextu a jež jsou (vědomě) nejpovrchnější částí textu. Proč netrhají na cucky mou zmínku o zřejmě nejdůležitějším aspektu historického vývoje v islámském prostoru – totiž otázku sekularizace některých evropských společností a vývoj v USA v 18. a 19. století. Právě tento vývoj – totiž více nebo méně krvavé oddělení politické a náboženské moci – vytvořil jeden ze základních předpokladů pro rozvoj kapitalismu. Jihovýchodní Balkán a islámské země tento vývoj vůbec nezaznamenaly, případně jen okrajově. Klíčových příčin sekularizace (zesvětštění) v západních společnostech je několik, mezi nimi je to bezpochyby příčina nábožensko-ideologická. Na toto téma se konají po celém světě vědecké konference a semináře, jen pro Daniela s Jermanovou moje zmínka v článku nestála ani za pobavenou větu, kterou by tuto tezi zašlapali do země. Místo toho se točí v bludném kruhu, když do omrzení opakují, že moje „metafora ,zimy islamistů‘ otevírá dveře nebezpečným stereotypům“. K této demagogické formulaci již opravdu nemám co dodat. Je hodna postoje pracovníka nějakého béčkového think-tanku.

„Hlavní překážky ale vidíme jinde, než v důrazu na roli islámu. Náš střízlivý úsudek vychází z pochopení, že změnu způsobu vládnutí a spravedlivější rozdělení zdrojů na Blízkém východě brzdí především regionální a vnitrostátní podmínky autoritářství.“ To na závěr říkají autoři polemického článku. S tím už také nemám sílu polemizovat. Kdybych byl nerudný a ješitný stařík, mohl bych se domnívat, že tu snad jde o něco výhradně osobního. Takhle mohu jen neskromně upozornit Daniela s Jermanovou, aby si letmo prošli mou monografii Arabské jaro. Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě (Academia, Praha 2015). Tam by se dočetli, jak je to vlastně s tou mou fascinací islámem. Pak by klidně mohlo následovat osobní setkání, na němž bychom zjistili, že nejlepší cestou k objektivizaci daného tématu může být věcná kolektivní badatelská práce či diskuse politologů, islamologů, religionistů nebo třeba kulturních antropologů.

Autor je arabista a islamolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace