Foto Petr Zewlakk Vrabec, Miroslav Rada, koláž Alarm
Vítá mě rozlehlé ostravské gymnázium a typický pach institucionalizovaného školství. Dnes jsme se s kolegou Martinem, zdejším kmenovým učitelem dějepisu a informatiky, domluvili, že tandemově odučíme metodiku, kterou už delší dobu vyvíjíme. Jedná se o badatelskou lekci, která pomocí práce s dobovými svědectvími a historickými fotografiemi tematizuje různé motivy lidí, kteří demonstrovali za životní prostředí před sametovou revolucí a dnes. Jak se lidé v průběhu let vztahovali k ekologické krizi? Jaké jsou rozdíly a jaké jsou shody?
Termín studentské páteční stávky za klima organizované Fridays for Future nás konečně donutil lekci převést do ucelenější podoby. Bude fungovat, anebo ji studenti vůbec nepochopí?
Narychlo před hodinou tiskneme potřebné pracovní listy, aby nám tiskárna se skřípotem oznámila, že se stala „neočekávatelná chyba“. Smějeme se tradičnímu učitelskému folklóru, problém nějak vyřešíme a už zvoní. Čeká nás třída třetího ročníku.
„Na začátek zkusíme porovnat dvě fotografie, jestli vás k nim něco napadne. Dokážete odhadnout, co se na fotografiích děje?“
Studenty a studentky fotografie chlapíka smažícího vejce na náměstí zaujme.
„Chce ukázat, že klimatická krize je fakt vážný problém, protože si na náměstí smaží vajíčka?“ napadá někoho po chvíli a my si oddychujeme, že evokace aspoň trochu funguje. Navazujeme černobílou fotografií z protestů proti devastací životního prostředí z konce osmdesátých let, na které vidíme mladé Severočechy protestovat proti komunistickému režimu.
Klimatická krize je natolik komplexní a provázaná problematika, že ji české školství se svým archaickým dělením na izolované předměty učené v nevyhovujících třičtvrtěhodinových blocích zpracovává celkem obtížně.
„Ta holka má na oblečení nápis Levis, takže ta fotka rozhodně nemohla být pořízená za komunismu,“ zcela ukázkově historicky přemýšlí jeden student, za což ho chválíme, ale jedním dechem dodáváme, že se jedná o vynikající chybnou úvahu. Úvodní evokaci to trochu zdrží, protože je nutné zamyslet se nad tím, proč je to úvaha špatná.
„A proč má ta lebka respirátor? Ti lidi předvídali covid, že jo?“ zaujme studenty nápadná podobnost. Můžeme tak zajímavě reflektovat historickou podmíněnost našich úvah a jednání.
Tehdy a dnes
Začne nás tlačit čas. Další typický učitelský kolorit – začíná (ne)stíhání. Pokud nezvládneme dojít k závěru lekce, kde mají studenti porovnat fotografie demonstrací tehdy a dnes, je velice pravděpodobné, že celý záměr vyšumí do ztracena. Badatelská otázka by tak zůstala bez odpovědi.
Rychle třídě zadáváme přečíst dvě svědectví Bedřicha Moldana. V tom starším se bývalý ministr životního prostředí nesmlouvavě kriticky vyjadřuje ke komunistické devastaci životního prostředí a v novějším poukazuje na závažnost problému klimatické krize. V dalším textu pak pamětnice z Ostravy-Radvanic dodává, že když její otec odcházel do práce, zanechával za sebou v prachu stopy jako ve sněhu.
Motivujeme studenty k rychločtení dlouhých textů. Studentky a studenti rychle porovnají rozdíly a podobnosti a přiřazují historickou chronologii a faktografii.
Konečně se dostáváme k porovnávání nápisů na transparentech. „Na těchto fotografiích vidíte mladé lidí demonstrovat – v osmdesátých letech 20. století a dnes. Dokážete najít, v čem se fotografie liší? Jak se liší motivy těch lidí? V čem se liší nápisy? Proč demonstrovali tehdy a proč demonstrují dnes?“ pomáháme studentům zorientovat se v našich složitých tabulkách, do kterých dopisují odpovědi.
„Hmm, na té demonstraci byl asi i někdo z Ostravy,” všímají si studenti výrazného transparentu PLANETA PYČO, čímž nám nahrávají na porovnání mírně odlišného narativu v osmdesátých letech deklarujících například „Mahuleno, v Děčíně je nahuleno“ či „Nechceme pohřebné, chceme kyslík“. Jednotlivé problémy životního prostředí versus komplexní systémová krize? Dává to smysl?
Protesty mladých lidí proti ničení životního prostředí nejsou v českém prostředí nic nového. Stejně jako posílání protestujících mladých lidí „zpátky do školy“ a jejich osočování ze záškoláctví. Takové protesty hrály významnou roli při spuštění procesů, které vedly k sametové revoluci. V posledních pěti minutách se konečně dostáváme k finálnímu úkolu.
„A jako závěrečný výstup zkuste vymyslet, jaký transparent byste si na demonstraci přinesli v osmdesátých letech a jak by mohl vypadat transparent dnes. Musíte zohlednit dobovou situaci!“
Procházíme studentské odpovědi a hodnotíme, zda došlo ke splnění vzdělávacího cíle.
Jak studenti odpovídali? Na transparenty z osmdesátých let připsali nápisy „Chci se dodýchat maturity“, „Železo ve vzduchu nechceme“, „Chcete dýchat kyslík, nebo oxid uhličitý?“, „Dusíme se v našem vlastním městě“, „Lidé potřebují kyslík“.
Pro současnost zatíženou komplexními systémovými problémy zvolili například poněkud zavádějící „Babiše do jailu“. Anebo: „Máme zatím jen jednu planetu, tak si ji neničme“, „Když ne my, tak nikdo“, „Nechceme být upečeni“, „S planetou umře i život“, „Když zemře ona, zemřeme i my“, „Dala nám život, je čas jí to oplatit“.
Pedagogika klimakrize
Studentky a studenti většinu motivů porovnali adekvátně a odlišili jednotlivé nuance. Transparenty žádající odstoupení Andreje Babiše jsou asi v kontextu současné politické krize očekávatelné. Cíle hodiny považujeme víceméně za splněné. Domlouváme se na adaptaci některých metodických kroků na základě testování.
Měla tahle lekce smysl? Problémů učení o klimatu je celá řada a naše improvizovaná snaha propojit klimatickou krizi s badatelským dějepisem je možná osamělým výkřikem do tmy. Klimatická krize je natolik komplexní a provázaná problematika, že ji české školství se svým archaickým dělením na izolované předměty učené v nevyhovujících třičtvrtěhodinových blocích zpracovává celkem obtížně.
Klimatická krize v sobě nese didakticky silný potenciál, který dokáže demonstrovat, jak jsou různé systémy a s nimi i školní předměty propojené, a nabourávat umělou dichotomii přírodních versus společenských věd. Hlubší a promyšlená tematizace klimatické krize ve výuce je proto pořád mnohostranný problém. I motivovaní učitelé, kteří chtějí téma klimatické krize do výuky vnášet, narážejí na řadu překážek, před kterými nakonec často rezignují.
Nebudeme kritizováni za političnost? Neslízneme si, že jsme prý bruselští pohůnci a ekoteroristé? Nebudou si na nás stěžovat rodiče a kolegové? Učit o klimatu je v českém prostředí pořád trochu partyzánská záležitost. Doufejme, že se tato situace rychle promění. Alespoň tak rychle, jako se zhoršují scénáře a modely stále děsivější klimatické krize.
Autor je člen platformy Učitelé za klima.