Kdo seje vítr, sklízí bouři. 11. září nebylo přelomovým bodem

Útoky na Světové obchodní centrum před dvaceti lety byly nečekaným aktem teroru. Představovaly však jen jeden z důsledků dlouhodobé americké zahraniční politiky, nikoli velký mezník ukončující předchozí dějinnou éru.

V rozhovoru pro DVTV se architekt a autor knihy Věže, příběh 11. září Jiří Boudník rozhovořil, jaké to bylo nacházet se v New Yorku v onen osudový zářijový den roku 2001, kdy příslušníci organizace al-Káida dvěma unesenými civilními letadly zničili Světové obchodní centrum a zabili na tři tisíce lidí. Během svého vyprávění se letmo vztáhl i k době, která teroristickému útoku předcházela. Pro Boudníka představovala takřka idylický čas: „Do té doby jsme v Americe žili, byla konjunktura, všechno bylo výborné.“ Jedinou potenciální skvrnou podle něj byl skandál z roku 1998, pověstná aféra prezidenta Billa Clintona se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou. Ta však nemohla zásadněji ohrozit panující „výborné“ poměry. Přítrž jim učinilo právě až 11. září, nepochopitelný akt teroru přicházející z jiného světa. Byl však tento den opravdu tak velkým mezníkem, událostí par excellence, ukončující předchozí dějinnou éru a začínající novou?

Nedostatky událostního přístupu

Představa světodějných momentů, které nepozvané vtrhnou do doposavad klidného chodu dějin a navždy změní jejich směr, měla v moderní historii vždycky svoje místo. Pro filosofa Raymonda Arona byla takovým momentem vražda následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este 28. června 1914. Následná diplomatická roztržka vedla ke kataklyzmatu první světové války a podle Arona ukončila vývoj, který se vyznačoval mírem a prosperitou.

USA se dlouhodobě angažovaly v celé řadě válek, především v Afghánistánu a Iráku, a současně čelily postupné destabilizaci vlastního politického systému.

Na samotném počátku nikdo neočekával temné konce, hrůzy válčení v zákopech, strašné materiální strádání v zázemí a pád staletých říší. Byla to překvapivá událost atentátu, která strhla lidstvo k předtím nemyslitelnému. Aronovo zdůrazňování nahodilosti dějin je jistě oprávněné, současně však opomíjí strukturální faktory – předválečná doba blahobytu se vyznačovala rovněž vypjatým zbrojením, neustálými politickými konfrontacemi velmocí a imperialismem, jehož polem působností se postupně stal takřka celý svět. První světovou válku si lze představit bez vraždy habsburského následníka, bez mohutného zbraňového arzenálu a agresivní zahraniční politiky evropských států však nikoli.

Americká imperialistická aktivita za Reagana a Clintona

Podobné stanovisko lze zaujmout také k nedávnějším dějinám a konkrétně k útoku z 11. září. Před několika týdny se na internetu objevil videozáznam rozhovoru s Hillary Clinton z 18. července 2010 pro FOX News, ve kterém otevřeně přiznala, že americká rozvědka v osmdesátých letech v Afghánistánu vycvičila a zbraněmi zásobila mudžahedíny, kteří bojovali proti Sovětskému svazu. Po skončení konfliktu byli mudžahedíni ponecháni svému osudu a část z nich zformovala dnes znovu vítězný Tálibán. Není bez významu, že jedním z islámských bojovníků byl i budoucí vůdce al-Káidy Usáma bin Ládin. Kdo by zde chtěl hledat souvislosti s pozdějšími událostmi, najde jich hned několik.

Pro USA osmdesátých let se nejednalo o výjimečný postup. Ve stejné dekádě oficiálně podporovaly Irák ve válce s Íránem, zatímco CIA tajně dodávala zbraně druhé straně a z výtěžku podporovala povstalecké Contras v Nikaragui. V dubnu 1986 americké letectvo bez vyhlášení války bombardovalo libyjský Tripolis a Benghází, jehož obětí bylo více než sto civilistů. Reaganovská administrativa za vzletnou rétorikou o zemi svobody (USA) v konfliktu s říší zla (SSSR) uplatňovala po výtce instrumentální přístup, který ignoroval mezinárodní právo i suverenitu států. Pád tzv. říše zla jako by tento postup posvětil. Válka v Zálivu se stala velkou oslavou amerických vyspělých zbraní i stvrzením postavení USA jako jediné supervelmoci. V devadesátých letech američtí žurnalisté v Moskvě hodnotili ruské poměry podle chování návštěvníků v prvním tamějším McDonaldu; počáteční pacifistická očekávání spojená s dekonstrukcí obou vojenských bloků vzala rychle za své, a zatímco Varšavská smlouva neslavně padla, NATO úspěšně expandovalo do střední Evropy.

Představu Spojených států jakožto všudypřítomného hegemona od republikánů Ronalda Reagana a George Bushe staršího převzal i demokrat Bill Clinton, po jehož nástupu do prezidentského úřadu se americká aktivita ve světě ještě rozšířila a došlo ke zpřísnění mezinárodních sankcí vůči šesti nepřátelským státům (Irák, Írán, Libye, Severní Korea, Kuba a Súdán), od té doby oficiálně označovaných jako tzv. rogue states. Na světové scéně nebylo konfliktu, ve kterém by se USA neangažovaly, od Somálska po Kosovo. Není překvapivé, že proti nim postupně rostl odpor nejrůznějších skupin, přímo či nepřímo ohrožených jejich světovými ambicemi či jimi přímo vytvořených. Na přelomu tisíciletí již potenciálních hrozeb existovalo požehnané množství. 11. září 2001 se jedna z nich realizovala.

Tíživé dědictví

Bylo by nesmyslné označit USA jako viníka teroristického aktu, zorchestrovaného a uskutečněného příslušníky organizace al-Káida. Sebevražedné atentáty a zabíjení civilního obyvatelstva jsou morálně neospravedlnitelné bez ohledu na okolnosti. Nelze však opomenout, že Spojené státy z pozice první a posléze jediné supervelmoci vytvářely svět, ve kterém se tyto akty staly až příliš běžnými. Útok na Světové obchodní centrum je pouze poprvé převedl přímo na americkou půdu. Vzájemná souvislost zahraniční politické praxe a jejich doma pociťovaných důsledků je dokonce ještě hlubší. Filosofka Hannah Arendt ve svém díle Původ totalitarismu postulovala, že imperialistické ambice státu se dříve či později odrazí i v jeho vnitřní politice, že se jedná o spojené nádoby. Omezení lidských práv a porušení americké ústavy, k nimž došlo v bezprostřední reakci na zářijový útok, tento argument jen potvrzuje. V zahraniční politice se na ně nebral zřetel již dávno. Tvrzení je relevantní také pro následný vývoj – USA se dlouhodobě angažovaly v celé řadě válek, především v Afghánistánu a Iráku, a současně čelily postupné destabilizaci vlastního politického systému. V něm je nyní možné hovořit o „ukradených prezidentských volbách“ a „puči na Kapitol“, tradiční americké politické kultuře navzdory. 11. září 2001 v tomto procesu nepředstavovalo mezní přelomový bod, ale pouze jeden článek v rozsáhlém, členitém řetězci. Je nutné ho konečně přetrhnout a zastavit fatální cyklus intervence a eskalace. Takové rozhodnutí bude jistě nesmírně bolavé, představuje však jediné konstruktivní řešení – pro Spojené státy i ostatní svět.

Autor je historik.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace