Konfrontace Babiše mladšího a staršího byla pseudoudálost, říká mediální expert Jan Motal

Kauza okolo premiéra Andreje Babiše a jeho syna je zamotaná a vyvolává mnohé otázky. Některé z nich souvisejí s mediální etikou, o které jsme hovořili s Janem Motalem z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Bavíme se několik dní poté, co Andrej Babiš mladší konfrontoval svého otce na předvolebním mítinku hnutí ANO v Ústí nad Labem. Celý incident natočil na mobilní telefon dokumentarista Vít Klusák. On i Babiš ml. trvají na tom, že celý incident byl dílem náhody. Na druhou stranu část veřejnosti má o spontánnosti konfrontace pochybnosti. Dílem to jistě jde vysvětlit snahou spojenců premiéra diskreditovat jeho syna, otázky ale celkem logicky vzbuzuje i role Víta Klusáka, který ve své tvorbě mnohdy brousí na hraně reálného a inscenovaného. Jak na tuto událost nahlížíte?

Tento incident je příkladem pseudoudálosti, jak ji prorocky definoval už před více jak půlstoletím historik Daniel J. Boorstin. Čili jedná se o událost, která vznikla pro média, jejímž cílem bylo zaujmout sdělovací prostředky a lidi na sociálních sítích – to je ta výzva Babiše mladšího „vytáhni telefon a toč!“. V tom jde samozřejmě o zcela „syntetické“, tedy plánované jednání, které sice může vyjadřovat autentické emoce a postoje zúčastněných a může se i jim samotným jevit jako náhoda, ale ve skutečnosti je logickým vyústěním dlouhodobé snahy premiérova syna vstoupit aktivně do veřejného prostoru, která se spojila s Klusákovým dokumentaristickým citem. Mezi „jdu si to vyříkat s otcem“ a „natoč to“ se vine hranice mezi událostí a pseudoudálostí. A zasáhnout veřejnost se podařilo, je to určitě úspěšné video.

Novináři měli držet osvědčeného „nikomu nevěřte“ a především se snažit čtenářům a divákům poskytovat co nejúplnější, ověřený a do souvislostí zasazený obraz.

Je ale třeba se oprostit od představy, že lze nalézt jediného aktéra, který by byl původcem této události. Soudě podle vyjádření Babiše mladšího a Klusáka nebylo natáčení plánované v tom smyslu, že by se situace odvíjela podle nějakého konkrétního scénáře. Určitě nelze tvrdit, že jde o incident fabrikovaný srovnatelně se zahájením kampaně ANO. Spíše jde o událost vzniklou následkem řetězce příčin, které jsou ale propojené vnitřní nutností.

Co mám na mysli, ukážu pro srozumitelnost na příkladu dvou článků tohoto řetězce. Za prvé: Klusák je ten typ dokumentaristy, který spíše než na analýzu, odkrývání souvislostí a hlubší porozumění spoléhá na situace, kontroverzní témata a osobnosti a sílu okamžiku. Proto projevil zájem o Babiše mladšího a oslovil jej. Za druhé: premiérův syn se v poslední době snaží aktivně uplatnit ve veřejném prostoru, což lze dobře ukázat na jeho tweetech, jež ostatně zájem publika vzbuzují. Fakt, že o zahájení kampaně nevěděli, nic nemění na tom, že v tu chvíli do sebe zapadla jako puzzle série jejich předchozích vědomých rozhodnutí. Jejich záměry se doplnily. Oba jsou tedy spolutvůrci této situace.

To, že Klusák odmítá, že by šlo o inscenovanou situaci, je pochopitelné: přiznat, že je spolutvůrce, znamená zároveň převzít zodpovědnost za to, co se dělo. A to se neslučuje se snahou dokumentaristy udržovat si od svých respondentů odstup. A ano, je to paradoxní vzhledem k tomu, že Klusák patří k tradici situační, inscenační prvky hojně využívající dokumentaristiky, která je výrazně autorská. Ostatně záznam ihned vypustil do světa a neschoval si jej do archivu pro pozdější použití například ve filmu.

Myslím, že počínání Andreje Babiše mladšího je vzhledem k okolnostem pro spoustu lidí celkem pochopitelné. Stejně tak je pochopitelné, že spoustě novinářům (či dokumentaristům jako v případě Víta Klusáka) přijde podstatné o celé kauze informovat. Na co by si měli lidé, kteří kauzu pokrývají, dávat nejvíce pozor?

Podle mého soudu by k ní měli přistupovat jako k jakémukoli politickému tématu. Jen je to náročnější o tu osobní rovinu, údajné psychické onemocnění, konspiraci a únos. Celá ta kauza je velmi pikantní komplex motivů, které vždy budou pro média sázkou na jistotu. Bude se to číst, komentovat, sdílet. Takže by se novináři měli držet osvědčeného „nikomu nevěřte“ a především se snažit čtenářům a divákům poskytovat co nejúplnější, ověřený a do souvislostí zasazený obraz. Probírat se hlušinou a rozplétat řetězec příčin a vztahů. Vyčkávat, nehltat. Určitě by neměli publikovat vše, co někdo někde řekl nebo napsal na sociální sítě, ale vybírat jen to podstatné. A tím určitě není třeba určování psychiatrické diagnózy pediatrem kandidujícím za hnutí ANO – mimochodem takové chování neodpovídá ani duchu lékařské etiky. Porušuje se tím takzvané Goldwaterovo pravidlo, které zapovídá lékařům spekulovat o diagnózách lidí, kteří nejsou jejich pacienty, anebo vyzrazovat lékařské tajemství bez oprávnění. Mimochodem, před pár lety o tom hovořil i Cyril Höschl v Českém rozhlase a v podstatě dodržování této zásady podpořil. Říkám to proto, že Höschl je nejen součástí této kauzy, ale je i velkou částí české veřejnosti vnímán jako konzervativní ochránce zdravého rozumu.

Ještě bych rád upozornil na nebezpečí, které nastane, když se kauza redukuje na „lidský příběh“ o synovi, který prostě žene k odpovědnosti svého otce. Je to politická kauza, odehrává se v době předvolebního boje, a protože cílem Babiše mladšího je systematicky podrývat důvěru v premiéra, má jednání všech zúčastněných aktérů politické konsekvence. Vůbec nehovořím o případné kriminální rovině únosu či falešné diagnózy. Pokud by se toto prokázalo, je to politická nálož, o níž se opozici nesnilo. Čili premiér má pravdu. Je to kampaň. Ale ne tak, jak ji dělá on. Stačí si projet příspěvky jeho syna na sociálních sítích, a je zřejmé, že jde nutně o další střípek do dlouhodobé snahy sundat Babiše staršího. Klusák k tomu ostatně taky přispěl svým Matrixem AB. A to samozřejmě je politika. Na tom nevidím nic nestandardního.

Někdo by mohl poznamenat, že jde o velmi specifickou situaci: jde o kauzu, kde protistranou je premiér země, který má vliv na jeden z největších mediálních domů v zemi. Například Forum24, které o kauze informuje velmi hojně, se vyloženě staví do role jakéhosi „opozičního média“. Může takové nastavení ospravedlňovat mediální přístup, který by jindy byl sporný?

Ne. Základní etické principy novinářské práce musí být zachovány vždy. Vyjádřil bych to asi takhle: novináři jsou povinni svým čtenářům poskytovat empiricky testovaný a testovatelný obraz skutečnosti založený na faktech a výběru toho, co je podstatné. Mělo by jít o obraz pravdivý, ucelený, komplexní, strukturovaný, ověřený a tak dále. Nevylučuje se to ale s angažovaností. Každý novinář je angažovaný, protože i základní heslo objektivistické žurnalistiky o „hlídacích psech demokracie“ přece jasně říká, že je tu hodnota, pro niž se novinář angažuje. A co je to v tomto smyslu „demokracie“? Z výzkumů víme, že pro většinu českých novinářů to bude liberální demokracie, což je konkrétní politická ideologie. Takže já bych Šafrovi nevyčítal, že vede zaujaté médium, nota bene antibabišovské. To je v pořádku. Vyčítat je třeba slevování z novinářských standardů, senzacionalismus, publikování čehokoli, co se hodí do krámu, aniž by to bylo podstatné či dostatečně ověřené a kriticky rozebrané. Forum24 s tím má dlouhodobě velké problémy.

V kauze se velmi stírá hranice osobního a politického. Nejen v té rovině, že jde o vztah premiéra a jeho syna. Sám Andrej Babiš ml. dává své výhrady k tomu, jak s ním měl jeho otec jednat, do nepřímé souvislosti se spravováním celé země. Jde v takovou chvíli vůbec v médiích tyto stránky celé kauzy oddělovat?

Byla by chyba si myslet, že existují nějaké disparátní sféry – veřejná a soukromá. U osob veřejného zájmu, mezi něž patří jak politici, tak nyní i Andrej Babiš mladší, máme jako veřejnost právo vidět alespoň do části jejich soukromí mimo jiné proto, že ovlivňuje jejich veřejnou činnost. Například pokud se politik staví do pozice obhájce rodin, je relevantní vědět, že podvádí svoji ženu nebo má nemanželské děti; pokud je politik ústavním činitelem, máme právo vědět, že pije nadmíru a podobně. Tyto stránky kauzy by se tedy oddělovat neměly. Ale pozor, to neznamená, že lze lézt lidem do soukromí zcela bezostyšně a že celý jejich život je automaticky politikum. Je třeba přistupovat k tomu velmi citlivě, obezřetně a především rozlišovat, kdo je osobou ve veřejném zájmu (a ty, co jí nejsou, nechat, aby si určili mez zcela podle vlastního uvážení) a co má vztah k veřejnému působení této osoby.

A v tomto konkrétním případě je potřeba rozplétat nitky složitého příběhu a neredukovat ho na jednoduchá hesla. Ukazovat, kde všude jde skutečně o politickou otázku čili boj o moc a kde jde o vztah otce a syna, jenž sice může mít politické konsekvence, ale sám politický není. Ano, zní to složitě. Ale práce novinářů složitá je a jejich odpovědností je nad touto hranicí znovu a znovu přemýšlet.

Velkou roli v kauze hraje otázka psychického zdraví Andreje Babiše ml. Tu do veřejného prostoru vnesl právě jeho otec, Andrej Babiš ml. zase argumentuje psychologickými posudky, které mají dokládat, že je duševně zdráv. Která pravidla týkající se mediálního informování o psychických problémech konkrétního jedince, který je navíc rozporuje, jsou nejzásadnější?

Je to dost složitý problém, protože se v něm střetávají dvě odlišné skutečnosti. Za prvé: psychické onemocnění. Novinářská etika velí, že média nemají přispívat ke stigmatizaci nemocných, nemají je ztotožňovat s jejich psychickými chorobami a vytvářet představu, že každý s danou chorobou se chová stejně. Lidská psychika je dráždivé téma, pro média velmi cenné: na jedné straně posiluje dramatičnost událostí, které by za jiných okolností mohly být vlastně dost nezajímavé. Na straně druhé se moderní člověk bojí máločeho více, než že ztratí „zdravý rozum“. Označit druhého za psychicky nemocného ve veřejném prostoru rovná se zbavit jej důvěryhodnosti, a to beztrestně, neboť se najednou stává předmětem soucitu. Můžeme někomu vyčítat, že má starost o nemocného? Na tuhle notu hrají prezident i premiér. Média by však na této vlně neměla surfovat, i když pokušení je veliké.

Je potřeba si uvědomit, že neexistuje žádná jednoduchá kauzalita mezi nějakým psychickým onemocněním a jednáním člověka. Dnes je možné i schizofrenii úspěšně léčit (ač ne vyléčit) a lidé i s touto nemocí mohou vidět svět jasně – možná někdy ještě jasněji – než ostatní. Každý pacient je jiný, a dokud není zbaven svéprávnosti, nemáme právo jeho autonomii zpochybňovat. Schizofrenie má navíc různé podoby s odlišnými projevy. Média si nesmí hrát na psychiatry ani soudce. To platí i pro tvrzení, že „typickým příznakem schizofrenie je popírání nemoci“, které krouží ve veřejném prostoru. Disimulace je mnohem složitější jev, jejž opět musí posoudit odborník. Jinak bychom museli většinu české populace považovat za lidi se schizofrenií, jelikož to popíráme. To je samozřejmě nesmysl na úrovni anekdoty z řecké filosofie.

Za druhé: falešná diagnóza. To je vlastně kriminální případ. Byl Babiš mladší diagnostikován chybně záměrně, s cílem pomoci Babišovi staršímu v jeho politických a ekonomických záměrech? Tohle je podle mého soudu hlavní téma. Ostatně lékařskou diagnózu Babiše mladšího oficiálně neznáme. Víme jen, co o něm říká jeho otec, prezident republiky a podobně. To nelze brát za fakt, i když to tak média činí. Jádro kauzy tedy nespočívá v otázce, zda má schizofrenie vliv na chování Babiše mladšího, ale zda je obětí konspirace, nebo ne. O tom by měla média psát.

Je zjevné, že se tu různě překrývají zájmy Babiše ml., médií, ale i politických subjektů. Co byste doporučil naopak čtenářům, kteří se chtějí o kauze nadále informovat?

To, co platí vždy. Být obezřetný. Čtenář nadaný dostatečným pudem sebezáchovy by měl konzumovat média uvážlivě, všímat si formy zpráv, hovořit o jejich obsahu s co nejrozmanitější skupinou lidí, nevěřit všemu, reflektovat vlastní ideologické postoje ve vztahu k tomu, co čte, a tak dále. Ale primární zodpovědnost leží na novinářích. Z toho je žádná „mediální gramotnost“ vyvinit nemůže.

Přiznám se, že nejsem příznivec nabádání lidí ke kritickému myšlení a přenášení zodpovědnosti za chyby médií na čtenáře (jak to vidíme dnes zvláště v boji proti fake news). Taky nenabádáme občany, aby přepočítávali plány ke stavbě domu po statikovi, kontrolovali výklad učitele v encyklopediích nebo chodili pro výsledky lékařských vyšetření s učebnicí klinické biochemie v podpaží. Už tak je kognitivní zátěž moderního člověka obrovská, není správné na něj ještě klást zodpovědnost za chyby expertů.

Určitě by ale každý člověk měl brát mediální provoz s nadhledem, protože vztah toho, co média produkuji, k realitě není přímý. Média se chovají jako byrokratické organizace, které propustí jen to, co jsou schopny samy skrze své „tabulky“ a „kategorie“ rozlišit a co zapadne do mechanismu jejich provozu. Tisk moderní člověk potřebuje, ale jeho roli pro naše životy není třeba přeceňovat. To platí i v politice. Komenský doporučoval číst noviny jednou týdně. V éře zběsilé online žurnalistiky to zní jako dobrý nápad. Minimálně proto, že můžeme nechat různé kauzy dostatečně uzrát, a získat tak ucelený obraz.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace