Foto Alarm/ Petr Zewlakk Vrabec
Šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery se v úvodním slově posledního vydání zamýšlí, proč lidé mezi osmnácti a třiceti lety podle aktuálních dat nemají zájem jít k volbám. Po vlastním průzkumu, provedeném na 21 tisících sledujících v „mladé“ aplikaci Instagram, se snaží vyvrátit nejčastější důvody jejich voličské neúčasti. Svůj úvodník zakončuje apelem, aby mladí na politiku nezanevřeli a k volbám se dostavili, protože „kdo se nehlásí aktivně o slovo, ten ho prostě nemůže dostat“. Nemělo by ale v systému svobodné soutěže politických stran ležet břemeno nabízení atraktivní alternativy ke stávající situaci právě na nich?
Kde se bere odpor k politice?
Patřím k současným dvacátníkům a takzvané generaci Z. Považuji se za poměrně angažovanou občanku, která se o politiku vždy zajímala. Na stavu demokracie v naší zemi mi záleží. Z její správy v podání současných i potenciálních budoucích vládních elit si ale nesu neodmyslitelnou pachuť. De facto osmileté vládě největšího českého oligarchy předcházela dekáda ostrakizace chudších a marginalizovanějších obyvatel. Ty Andrej Babiš dokázal oslovit a dle aktuálních předvolebních průzkumů stále oslovuje. Rezignaci mých vrstevnic a vrstevníků ale cítím nejen v rámci sociální bubliny, k níž patřím. Pocit, že nám politické strany nejsou schopny nic nabídnout, nebo možná (a tím hůř) ani nechtějí, prochází mou generací napříč mírou ekonomického, sociálního i kulturního kapitálu.
Nechci toho málo. Z mnoha svých politických přesvědčení jsem ale ochotna slevit, stejně jako mí vrstevníci a vrstevnice. Unavují mě nicméně nekonečné pohádky o zastavení populismu a záchraně demokracie na úkor reálné politiky.
Velká část respondentek a respondentů z instagramového průzkumu podle Taberyho slov svůj nezájem o volby odůvodnila nechutí k volbě „menšího zla, která přece stále znamená výběr zla“. S tím se šéfredaktor neztotožňuje, protože politika z principu spočívá v nutnosti kompromisů. Svou neúčastí tak přenecháváme hlas našim politickým oponentům. Neměla by ale volba „menšího zla“ znamenat minimálně příslib lepší budoucnosti? Rezignovaní „zoomeři“ to tak mnohdy necítí. A já je chápu.
Volby jednoho tématu
„Tyto volby mají jedno zásadní téma. Jsou o tom, jestli Česká republika porazí populismus a extremismus, anebo odejde sama poražená,“ pronesl předseda ODS Petr Fiala při odstartování předvolební kampaně koalice Spolu. Stalo se tak poté, co parlamentem prošel zákon „třikrát a dost“, který ODS společně s obávanými extrémisty úspěšně prosadila. Co vlastně demokracie v podání ODS znamená? Z programu máme na výběr dluh 250 miliard ve státním rozpočtu prezentovaný jako „budoucnost pro naše děti“, další daňovou sekeru, a naproti tomu téměř nulové zaměření na příjmovou stránku. Dopady státního dluhu, zapříčiněného mimo jiné zrušením superhrubé mzdy, ponese právě moje generace. Řešení nenacházím ani v programu koalice Pirátů a Starostů, kde jde o kombinaci provozních úspor a slibů, že žádné daně se zvyšovat nebudou,.
Generace Z bude klimatickou krizi prožívat mnohonásobně silněji než její předchůdci. Strany by se proto měly předhánět ve svých vizích řešení. Předhánějí se sice v ledačem, klimatické politiky to ale nejsou. Od kandidátů a kandidátek, které mám volit, potřebuji minimálně ujištění, že si jsou hořící planety vědomi a především mají ambice s tímto stavem něco dělat i na nadnárodní úrovni. Měli by také akcentovat potřebu s klimatickou krizí bojovat s důrazem na její třídní rozměr. Očekávala bych proto, že podstatnou část programu vyhradí bydlení. Už v současné době žije 60 tisíc rodin v bytové nouzi a dalších 350 tisíc domácností (v Praze dokonce 20 procent) vynakládá na bydlení více než 40 procent příjmů.
Nechci už poslouchat odborníky vyvrácené mýty o rychlejší výstavbě (hojně živené developerským byznysem) a přenechání problému volnému trhu. Ceny bydlení rostou s dvojnásobnou intenzitou oproti mzdám. Ruku v ruce s tím zisky developerů dosahují rekordních výšin. Čtyřicet procent nově postavených bytů se stává předmětem spekulativních a investičních nákupů. Zasloužíme si zákon o sociálním bydlení i smysluplnou debatu o zdanění nemovitostí, kterou doporučuje i OECD a která nebude zastíněna ideologickým odporem ze všech stran. Volný trh generaci Z střechu nad hlavou nezajistí.
Vzdělání, kterého se mi dostává, dosahuji především díky příslušnosti k třídě, do níž jsem se narodila. Většina mých vrstevníků a vrstevnic toto „privilegium“ postrádá. Tratí na tom celá země. Chci, aby stejně stará dívka jakékoli barvy pleti pocházející z jakéhokoliv českého regionu měla podobné šance na důstojný život, jaké mám já. Hledám proto kandidující subjekt, který hodlá standard kvalitního vzdělání navazujícího na dostupnou předškolní výchovu zajistit všem sociálním vrstvám a etnickým skupinám napříč republikou a má pro to jasný plán, jenž bude během kampaně prezentovat jako jeden ze stěžejních bodů. Ani to ale nenacházím.
Zbavíme se Babiše a zachráníme Česko. Nebo možná ne.
V žebříčku nejbizarnějších kousků předvolební kampaně zatím suverénně vítězí agitace spolku Milion chvilek pro demokracii. Klepání mimopražským voličům na okna a rozdávání letáčků s oznámením, že jedinou správnou volbou je výběr některé z „demokratických koalic“, je nejen povýšené, ale především kontraproduktivní. Stejně jako protibabišovské koalice vycházejí i chvilkaři z přesvědčení, že veškeré problémy této země zapříčinil Andrej Babiš a jeho porážkou konečně zvítězí dobro nad zlem.
Proč žádná ze stran nepřipouští, že osoba Andreje Babiše není primární příčinou veškerých našich strastí, ale následkem dlouhodobě opomíjených problémů země i korupčních skandálů minulých vládních elit, které nám politiku znechutily? PR týmu premiéra se tak i přes tragické a nesystematické vládnutí, covidový debakl, mnohočetné lži a dotační podvody podařilo zachovat v očích velké části veřejnosti tvář bojovníka proti korupci a rebela vymezujícího se proti tradičním politikům.
Mnozí z generace Z touží po příchodu nového silného lídra, občas i bez ohledu na to, jaký program přinese. Část napjatě očekává zjevení české verze Zuzany Čaputové, která naši politickou kulturu promění, a to nejlépe ze dne na den. Ta nejširší, rezignovaná skupina, vědomě prožívající klimatickou krizi a nestabilní pracovní trh, smířená s faktem, že na bydlení a základní životní potřeby bude muset měsíčně investovat horentní sumy ze svých výdělků (bude-li z čeho), takže si nebude schopna tvořit úspory, zkrátka nevidí politickou alternativu, která by nabízela programovou vizi stabilnějšího a spravedlivějšího života.
Kampaně jako ukolébavka na dobrou noc
„Já prostě nechápu, proč žádná strana nevyzdvihuje, jak tragikomický je na první pohled ten kontrast kampaňového oligarchy a jeho ženy v drahých oblečcích a skupin lidí, co si k němu jdou pro zmrzlinu nebo kolem proti němu demonstrují,“ řekla mi nedávno moje kamarádka Sandra. Andrej Babiš vesele objíždí regiony, s úsměvem rozdává podpisy a libuje si v dokonalém marketingu, s nímž se dostal zpět na přední příčku předvolebních průzkumů.
Naproti tomu dříve pro mladé voličstvo atraktivní „týpek s dredama“ Ivan Bartoš se napasoval do pozice seriózního politika v perfektně padnoucím obleku, připomínajícího spíše verzi ODS 2.0 než bývalého participanta CzechTeku. Pro mnohé mladé příznivkyně a příznivce Pirátů a Starostů je jejich předvolební komunikace nejasná, nudná a usiluje především o vyhnutí se nálepce „neomarxistů“. Možný koaliční kandidát na ministra spravedlnosti Zdeněk Hraba osciluje mezi útoky na LGBTQI+ komunitu a podporou drakonického zákona zabavujícího sociální dávky chudých obyvatel. Předvolební uskupení varuje před maďarsko-polskou cestou neliberální demokracie, upustilo přitom od podpory ratifikace Istanbulské úmluvy a v čele kandidátek jednotlivých krajů má pouze dvě ženy. Uskupení není schopno se od přešlapů jednotlivých aktérů distancovat a poučit se z nich. Ústupky, ke kterým v zájmu zalíbení se širší veřejnosti spojení přistoupilo a v rámci případné koaliční spolupráce s ODS bude muset přistoupit, část sympatizantů a sympatizantek jednoduše znechutily. Kampaň koalice SPOLU je plná nesplnitelných slibů a floskulí. Jasně vymezené role „galantního profesora“, „venkovského sympaťáka“ a „trošku progresivnější alibi ženy“ jsou ale čitelné a oproti uskupení Pirátů a Starostů i autentické.
Mladší levicoví voliči a voličky přemýšlející nad volbou Zelených, jejichž kampaň na ně očividně cílí, nechtějí nechat svůj hlas propadnout. O tom, „jestli to má vůbec cenu“, se tak rozhodnou pravděpodobně na poslední chvíli. Pro mnohé z příznivců a příznivkyň Zelených se strana stále nevzpamatovala z éry kontroverzního Matěje Stropnického. Ten společně s ČSSD momentálně bojuje tu za sociální spravedlnost, tu za vlastní ego. Faktem nicméně je, že dlouho opomíjená témata pracovních podmínek, problematičnosti agenturního zaměstnávání a mzdových a platových poměrů zaměstnanců někdo konečně vyzdvihl. Volba sociální demokracie je však po jejím dlouholetém vládním angažmá s hnutím ANO a současným stranickým vedením pro mnohé mladé levičáky nepředstavitelná.
Na škále politického spektra zbývají přesvědčení příznivci extrémní pravice nebo komunistů, kteří se k volbám nepochybně dostaví, či lidé oslovení Robertem Šlachtou, jenž ale na mladé (s výjimkou policejních příslušníků pod třicet) primárně necílí. Rozjet atraktivní antibabišovskou kampaň, která by dokázala zaujmout, nebo dokonce „zvednout ze židle“, se zkrátka nedaří žádnému z kandidujících subjektů.
Politiku si, jak píše Erik Tabery, generace Z často skutečně představuje jako něco špinavého, s čím nechce mít nic společného. Utíkáme na sociální sítě, které pro nás představují bezpečnou zónu, v níž se můžeme bavit nad minimalistickými memy tvořenými proti příslušníkům opačného politického tábora. Stále jsme se ale nezbavili idealismu, a tak se upínáme k nedosažitelnému modelu dokonalého politika či političky, kteří budou splňovat všechny požadované atributy. Hledáme svou vlastní identitu, mnohdy se cítíme ztraceni, a proto čekáme na někoho, s kým bychom se mohli ztotožnit. Politické představitele a představitelky, se kterými sympatizujeme, si tak idealizujeme a promítáme si do nich vlastní vize. O to zklamanější a rezignovanější se cítíme, když selžou.
Co ale od politiky očekáváme? Je vůbec v jejích silách nám lepší a stabilnější budoucnost zajistit? Jak angažovaní jsme v komunitách, ve kterých žijeme? A chceme-li, aby nám političky a politici naslouchali, neměli bychom se nejprve zeptat, jestli si umíme naslouchat my navzájem?
Nechceme jen drobky. Zasloužíme si celý koláč
Chci volit kandidáty a kandidátky, kteří mi nebudou tvrdit, že bydlení je něco, o co se musím zasloužit. Chci poslankyně a poslance, kteří nebudou řešení klimatické krize odsouvat na druhou kolej. Chci, aby klimatická spravedlnost byla tématem číslo jedna, a to napříč všemi vládními resorty. Chci poslankyně a poslance, kteří budou prosazovat genderovou rovnost nejen rétoricky, ale i fakticky, skrze širokou podporu předškolní péče, programu slaďování, transparentního plánu rovného mzdového odměňování a posílení zkrácených úvazků. Chci, aby mě zastupoval někdo, kdo bude zdůrazňovat význam placené i neplacené péče a problematizovat jejich systematické podhodnocení. Chci, aby se na seniorky a seniory myslelo i jindy než před volbami, kdy je jim coby „slaboduchým jedincům, kteří se nechají koupit dárečky“ především diktováno, koho mají či nemají volit. Chci politické zástupce, kteří radikálně změní systém českých exekucí.
Představuji si političky a politiky, kteří zefektivní katastrofálně podfinancované a segregované české školství a budou pracovat na zlepšení stavu naší mezigenerační mobility. Chci odborníky, kteří změní zastaralé školské osnovy a do výuky zavedou kvalitní sexuální výchovu, během níž se děti naučí, co je to konsent – nejen v sexu. Chci poslance a poslankyně, kteří neskončí u zákonné redefinice znásilnění, ale budou proti kultuře sexualizovaného násilí dál bojovat. Chci politické zástupkyně a zástupce, kteří se budou zasazovat o práva queer komunity a nespokojí se jen s manželstvím pro všechny. A nakonec chci někoho, kdo jasně řekne, kde na řešení těchto problémů vezmeme peníze, kde je budeme muset naopak ubrat, jaké jsou naše krátkodobé a dlouhodobé cíle a v jakém stavu chceme vidět zemi za čtyři roky.
Nechci toho málo. Z mnoha svých politických přesvědčení jsem ale ochotna slevit, stejně jako mí vrstevníci a vrstevnice. Unavují mě nicméně nekonečné pohádky o zastavení populismu a záchraně demokracie na úkor reálné politiky. Třicet let po revoluci si i já zasloužím politické uspořádání, v němž nebudu muset každý den čelit strachu o naši existenci a budoucnost.
Má generace se o slovo přihlásit umí. Koneckonců právě ona svými studentskými protesty velkou měrou podnítila světové politiky a političky, aby klimatickou krizi začali brát vážně. Za svůj volební hlas ale mladé voličstvo přirozeně očekává především reciprocitu. A té se jí – alespoň v Česku – zatím nedostává.
Autorka je spolupracovnice redakce.