Alison Killing. Foto The Space
Alison Killing (nar. 1979) vystudovala architekturu v Cambridge a Oxfordu. V roce 2010 založila studio Killing Architects, kde se věnuje propojení architektury, datové žurnalistiky a digitálních médií. Podílela se na řadě sociálních a lidskoprávních investigativních projektů, v nichž využívá i metody převzaté z architektury a městského plánování. V roce 2021 byla jako první architekt v historii oceněna Pulitzerovou cenou za sérii článků o čínských koncentračních táborech pro Ujgury a další menšiny. Ocenění získala společně s novinářkou Meghou Rajagopalan a programátorem Christem Buschekem.
Díky naší práci se něco mění, ačkoli na konkrétní osudy lidí v samotné Číně to pravděpodobně zatím nemá vliv.
Jak investigativní projekt mapující detenční tábory pro čínské Ujgury vůbec vznikl?
V roce 2018 jsem na jednom workshopu potkala Meghu Rajagopalan. Působila v Číně asi šest let jako politická korespondentka pro Reuters a poté i pro BuzzFeed News. Tomuto tématu se věnovala už dříve – byla první novinářkou, které se podařilo do jednoho z táborů dostat. Na základě toho jí nebylo prodlouženo vízum a musela Čínu opustit. Na workshopu jsme probíraly možnosti pátrání po táborech pomocí satelitních map. Došlo nám, že pokud spojíme síly a dovednosti, mohlo by se nám podařit utajené věznice najít. Tehdy se předpokládalo, že podobných táborů je asi dvanáct set, jistě se ale vědělo jen o několika. Podle tehdejších odhadů v nich měl být vězněn zhruba milion lidí.
Jak vaše pátrání na dálku přesně probíhalo?
Zkoušely jsme různé investigativní metody a pak jsem si vzpomněla na jeden článek o Baidu Total View, čínské obdobě Google Street View, který popisoval, jak jsou na Baidu cenzurovány snímky industriálních a dalších objektů. Prostě jsou ve Photoshopu pomocí štětce vymazané třeba komíny na továrnách. Je to až směšné – všechny zásahy jsou snadno rozpoznatelné. Napadlo mě, že když vymazávají průmyslové zóny ve východní Číně, pravděpodobně takhle cenzurují i fotografie táborů. Několik lokací táborů jsme znaly, protože se k nim třeba dostali novináři. Tato místa jsem pak hledala na satelitních mapách. Když jsem na místa známých táborů zazoomovala, objevovaly se jen světlešedé čtverce, a když jsem se přiblížila ještě víc, satelitní mapa prostě zmizela. Vypadalo to, jako když se vůbec nechce načíst. A to se opakovalo se souřadnicemi všech známých věznic, zatímco na jiných místech mapy se nic takového nedělo, takže to těžko mohla být náhoda. Spojily jsme se ještě s programátorem a bezpečnostním expertem Christem Buschekem, který spolupracoval na řadě lidskoprávních projektů a dokáže velmi dobře analyzovat big data, a začali jsme mapy a další materiály intenzivně zkoumat.
Co všechno se vám nakonec podařilo objevit?
Christo projížděl Baidu a vytvořil mapu všech lokací v Sin-ťiangu, které byly podobně „maskované“, a pak jsme ji porovnávali s necenzurovanými mapami, nejčastěji s Google Earth. Na území Sin-ťiangu jsme objevili pět milionů takových slepých skvrn! Ukázalo se, že Baidu cenzuruje všechny možné strategické cíle – průmyslové zóny, elektrárny, elektrické vedení a podobně. Potřebovali jsme tedy z toho obrovského množství vytřídit jen místa, kde by mohly být tábory. Věděli jsme, že tam musí být infrastruktura, aby se do tábora měl jak dostat materiál i dělníci, respektive vězni, dále elektřina, plyn a voda, že budou stát spíše nedaleko sídel i proto, že je třeba někde ubytovávat stráže, policii a další zaměstnance. Tímto výběrem se nám počet možných míst zúžil asi na patnáct tisíc. Nakonec jsme došli k číslu dvě stě šedesát osm, přičemž u devadesáti dvou víme i díky jiným zdrojům, že jde o tábory, ostatní jsme identifikovali jen pomocí naší analýzy satelitních snímků. Počet vězňů se dá odhadovat minimálně na stovky tisíc, některé z táborů mají kapacitu až několik desítek tisíc osob.
Jak tábory vypadají? Máme si je představit třeba jako evropské koncentrační tábory z druhé světové války?
Podle našich informací můžeme čínský program pro ujgurskou menšinu rozdělit do dvou fází. Na přelomu let 2016 a 2017 se většina táborů ještě nacházela v běžných státních budovách, v bývalých školách, nemocnicích nebo bytových domech, které byly upraveny pro vězeňské účely. Přistavěly se k nim pracovní budovy, byly oploceny, objevily se brány, rozlehlá parkoviště, shromaždiště a koridory pro vězně. To vyplyne z porovnávání různých dostupných map. Od roku 2017 pozorujeme posun k trvalejší táborové infrastruktuře, tedy k objektům stavěným už přímo jako vězeňské tábory. Vypadají už mnohem více jako ostře střežené vězeňské budovy, obklopené vysokými zdmi se strážními věžemi a řadou plotů.
Říkáte, že jako architektka dokážete na mapách identifikovat věznice a tábory i díky tomu, že jste zvyklá dívat se na svět shora a představit si, jak bude dvojrozměrný snímek vypadat v trojrozměrném světě. Uvažovala jste jako členka novinářského týmu i o tom, jak vyprávět příběh pomocí jazyka?
Pomáhala jsem sice i s psaním textů, ale většinu žurnalistické práce zastávala Megha, která dělala rešerše a všechny rozhovory s bývalými vězni. Megha se díky dlouholetému pobytu v Číně orientuje v tamním prostředí, dorozumí se čínsky, ale především dokáže velmi dobře psát, takže o tom, jak budou články nakonec vypadat, rozhodovala hlavně ona, na mně byla spíš technická stránka projektu. Megha obvykle napsala draft a já do něj doplnila pár odstavců o tom, jak konkrétně jsme tábory hledali nebo jak vypadají.
Čínští představitelé označili všechna vaše zjištění za lživá. Architekti se na rozdíl od novinářů obvykle nepotýkají s frustrací z toho, že jejich sebelepší práce nemusí lidem, včetně jejich respondentů, skutečně pomoci, ba někdy jim může dokonce uškodit. Řešila jste podobné otázky?
Nedokážeme jen tak nečinně přihlížet takovému porušování lidských práv a všichni v týmu chceme, aby to, co děláme, k něčemu bylo. Čína samozřejmě vše popřela, ale naše práce má přesto velký dopad. Navazuje na ni řada dalších novinářů, Australský institut pro strategická studia (ASPI) vydal celou velkou zprávu mapující čínské tábory. Krátce poté, co byly publikovány naše články, otiskl Washington Post editorial vycházející z našich textů a vyzývající k bojkotu olympiády v Číně v roce 2022. Z naší práce vycházeli i američtí zákonodárci, když připravovali zákon, který uvaluje restrikce na všechny produkty ze Sin-ťiangu. Spojené státy, Velká Británie, Nizozemí a Kanada označily chování Číny vůči Ujgurům za genocidu a mnoho dalších států nyní začíná uvažovat o bojkotu olympiády, diplomatickém bojkotu či sankcionování čínských představitelů, kteří se podílejí na antimuslimské kampani v Sin-ťiangu. Díky naší práci se něco mění, ačkoli na konkrétní osudy lidí v samotné Číně to pravděpodobně zatím nemá vliv. Projekt stále pokračuje a brzy vyjde další článek.
S BuzzFeed News jste spolupracovala i na projektu, který se věnoval sledování občanů pomocí sociálních sítí. V čem spočíval?
Ten nápad vznikl na workshopu v Medialabu-Prado v Madridu. Věnovali jsme se tématu sledování ve městech a došlo nám, že bychom se neměli soustředit jen na kamerové systémy, ale také na sociální média, protože skrze ně dnes lidé o sobě nejčastěji zveřejňují informace. Videa, fotky nebo story mohou být jednoduše spárovány s daty z pouličních kamer. Zaměřili jsme se na online streamovací kamery, které jsou všude po světě a přenášejí živě dění z veřejných prostorů, třeba z Times Square v New Yorku. Zároveň jsou to místa, kde si lidé často pořizují fotky a natáčejí videa a nahrávají je na internet. Napadlo nás spojit tyto zdroje dohromady. Vybrali jsme si náhodné story z Instagramu pořízené právě na Times Square. Od začátku jsme věděli, kdo ho natočil, protože video náleželo ke konkrétnímu profilu. Podle nejbližšího okolí, budov, úhlu, pod jakým bylo video natočeno, podle pohybu dopravních prostředků a lidí a také podle reklamních obrazovek jsme byli schopni určit velmi přesně konkrétní místo a čas pořízení videa. Pak jsme ho srovnali s volně dostupnými záběry z pouličních kamer a identifikovali jeho autora. A pak už bylo velmi jednoduché detailně sledovat pohyb toho člověka po městě, protože kamer je všude spousta. Je šokující, jak snadné to je, a že všechny tyto informace jsou veřejně dostupné naprosto každému. Ráda bych ovšem dodala, že pro účel článku jsme pak tentýž experiment zopakovali s naším kolegou, který chodil po městě a natáčel story, abychom neporušili právo na soukromí.
Kdy a proč jste se rozhodla, že budete místo navrhování domů vyprávět příběhy pomocí dat a architektonických dovedností?
V roce 2010 vrcholila ekonomická krize, takže se moc nestavělo, nebylo moc příležitostí a už vůbec ne pro někoho, kdo zrovna začíná s kariérou. Podílela jsem se tak na výzkumných i uměleckých projektech včetně výstav nebo na přípravě a stavbě komunitního bydlení. Když jsem pak pracovala na multimediálním projektu o migraci, v němž jsme sledovali dva fiktivní migranty putující Evropou a vytvářeli mapy a audiovizuální obsah nejen pro sociální sítě, došlo mi, že tohle je práce, které se chci věnovat. Zjistila jsem, že už asi nechci být „klasickou“ architektkou a jen navrhovat a stavět. Architektura a městské plánování jsou sice nesmírně důležité a mají obrovský vliv na lidské životy, ale jejich dopad můžete často pozorovat až za pět, deset nebo dvacet let. Je přitom spousta problémů, které jsou naléhavé a je třeba je řešit okamžitě. A já se na těch řešeních díky svým schopnostem mohu podílet.
Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 18/2021.