Příští vláda by měla zřídit ministerstvo pro změnu klimatu

V posledním románu amerického spisovatele Kima Stanleyho Robinsona s názvem The Ministry for the Future (Ministerstvo budoucnosti, 2020) se autor pokouší vykreslit pozitivní scénář blízké budoucnosti. Po sérii katastrofických událostí tak lidstvo vytvoří mezinárodní politické těleso, jehož smyslem bude „ochrana všech živých bytostí – současných i budoucích – které se samy nemohou hájit“. Tato instituce je brzy překřtěna právě na „ministerstvo budoucnosti“.

Robinson je jedním z nemnoha autorů, kteří uvažují o klimatické krizi utopicky. Nelibuje si v postapokalyptických scenériích ani v nihilistických proroctvích o konečném vyhynutí. V oceánu marnosti usiluje o to, aby jeho díla sloužila jako majáky pro ty, kteří ztratili pevnou zem pod nohama a hrozí, že se utopí v klimatickém žalu. Utopismus je nicméně v jeho podání velice skromný: „Pro utopii musím nastavit velice nízkou laťku. Pokud moje vize znamená vyhnout se události masového vymírání během tohoto století, jedná se o utopické psaní. To je to nejlepší, v co můžeme v naší situaci doufat.“

Zemím, které neměly významnější zkušenost s pandemií, chyběla patřičná infrastruktura a mechanismy, které by se takové výzvě mohly se ctí postavit. Úplně stejné to bude s chybějící klimatickou infrastrukturou.

Utopická sci-fi se ale může stát brzy realitou, pokud to s pokračováním naší vlastní existence chceme myslet vážně – a stejně tak i s přežitím mnoha dalších živočišných druhů. Ačkoliv se nezdá pravděpodobné, že by během příštích let došlo k zásadnímu obratu v klimatické politice hlavních světových hráčů, existují příklady zemí, které začínají brát změnu klimatu alespoň trochu seriózně. Jednou z nich by mohlo být třeba Řecko, kde se po sérii ničivých požárů tamější středopravá vláda rozhodla zřídit ministerstvo pro změnu klimatu. Není v tom ale první a jistě ani poslední. Ke stejnému kroku dospělo třeba i Dánsko, Švédsko, Skotsko, Wales, Kanada, Austrálie, Belgie, Finsko, Francie, Norsko, Nizozemí, Malta, Nový Zéland, Španělsko, sousední Rakousko a Polsko nebo Pákistán či Indie.

Proč ministerstvo pro změnu klimatu?

Ne vždy se pochopitelně jedná o upřímně míněné snahy, ale i tak je patrný určitý trend: jednotlivé země si uvědomují, že problematika změny klimatu je natolik zásadní a komplexní zároveň, že si v rámci vládních struktur žádá existenci samostatného ministerstva. Už nejde „jen“ o životní prostředí, ale o zvládnutí největší krize jedenadvacátého století, kterou už nelze ignorovat nebo se případně tvářit, že ji dokážeme zvládnout v rámci dosavadních institucí. Zřízení takového ministerstva by se měla chopit každá země, a to včetně České republiky. Jak by ale taková instituce mohla vypadat a jaké by měly být její pravomoci?

V našem kontextu by to patrně znamenalo transformaci Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo pro změnu klimatu, výrazné navýšení jeho rozpočtu a rozšíření jeho dosud velmi omezených pravomocí. Hlavní pilíře aktivit by pak měly být tři:

1) Mitigace – tedy především snižování emisí skleníkových plynů, což předpokládá vytvoření a realizaci národní strategie co nejrychlejšího přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Takový plán by patrně vyžadoval meziresortní spolupráci například s Ministerstvem dopravy nebo Ministerstvem průmyslu a obchodu, v jehož gesci se nachází pro klima zásadní energetický sektor. Stávající podoba české energetiky je totiž jedna z nejšpinavějších vůbec a bude nezbytné ji v podstatě od základu proměnit.

2) Resilience – tedy zvyšování naší odolnosti proti dopadům změny klimatu. Znamená posílení nejohroženějších oblastí naší společnosti a ekonomiky. Jejím smyslem by měl být rozvoj krizové infrastruktury pro vypořádání se s dopady extrémních meteorologických jevů – superbouřemi počínaje, dlouholetými suchy konče.

3) Adaptace – tedy přizpůsobení se těm dopadům, které už nedokážeme ani zmírnit. Ve střední Evropě to znamená především snahu o adaptaci krajiny na nové podmínky, úsilí o obnovení malého vodního cyklu, ale i transformaci průmyslového zemědělství, jehož stávající podoba je dlouhodobě neudržitelná. Mohli bychom sem ale zařadit i programy ekologického rozvoje především afrických a blízkovýchodních zemí, které budou klimatickou změnou patrně ohroženy nejdříve – a to mimo jiné proto, abychom předešli skutečně masivním vlnám klimatické migrace, kterou bychom nebyli schopni zvládnout.

Čím dříve, tím lépe

Je nepravděpodobné, že by příští politická reprezentace uvažovala dostatečně realisticky na to, aby změně klimatu věnovala eminentní pozornost a vytvořila pro její řešení specializované ministerstvo. Přesto k tomu ale jednoho dne dojít musí, a čím dříve, tím lépe. Je zkrátka na místě si přiznat, že stávající politické instituce a rozložení sil klimatickou krizi nemohou zvládnout. Stačí se ostatně podívat, jak si nedokážou poradit ani s o poznání mírnější krizí pandemickou. Zemím, které donedávna neprodělaly významnější zkušenost s pandemií, zkrátka chyběla patřičná infrastruktura a mechanismy, které by se takové výzvě mohly se ctí postavit.

Úplně stejné to bude s chybějící klimatickou infrastrukturou. Na dopady změn klimatu jsme totiž připraveni ještě méně. Podobáme se lodi, na níž si část osazenstva začíná uvědomovat, že střet s ledovcem je patrně nevyhnutelný, a volá po razantním snížení rychlosti a přípravných opatřeních, která by minimalizovala ztráty a zabránila nejhoršímu. Ministerstvo pro změnu klimatu by do sebe mělo koncentrovat toto vědomí a stát se tak skutečně ministerstvem budoucnosti – anebo, chcete-li ministerstvem přežití.

Autor je publicista a člen české pobočky Extinction Rebellion.