Quo vadis, Aida? Film, který je pro Srebrenicu stejně důležitý jako Schindlerův seznam pro holokaust

Na Oscara za nejlepší cizojazyčný film bylo letos nominováno také vypjaté bosenské drama Quo vadis, Aida?, jehož protagonistka se zoufale snaží zachránit rodinu před válečnými zvěrstvy.

Název nového filmu Jasmily Žbanić odkazuje ke slovům Svatého Petra. Když prchal z Říma, měl u Kampanské brány potkat Ježíše, který právě vstal z mrtvých, a zeptat se jej: „Quo vadis, domine?“ Boží syn mu odpověděl, že míří do města, aby byl znovu ukřižován. Setkání Petra inspirovalo k návratu do Říma, kde zemřel mučednickou smrtí. Také kalvárii titulní hrdinky drásavé historické rekonstrukce, natočené kvůli nelehkému shánění financí v koprodukci devíti evropských zemí, lze chápat jako výzvu k tomu, abychom od neštěstí a utrpení neodvraceli zrak, ale přijali jej se všemi důsledky.

Není překvapivé, že Žbanić svůj film, jenž zohledňuje primárně zkušenost těch, kteří válku sice nerozpoutali a nevedli, ale na něž dopadla nejhůře, věnovala ženám Srebrenice.

Otázka „Kam kráčíš?“ současně vystihuje vervu, s jakou je film vyprávěn. Aida se skoro nezastaví. Coby překladatelka je neustále v pohybu, aby zprostředkovávala komunikaci mezi nizozemskými vojáky, bosenskými civilisty a srbskými ozbrojenci. Je červenec 1995, jednotky generála Mladiće obsadily Srebrenici a postupují k nedaleké základně OSN. K ní se stahují také tisíce obyvatel města. Do přecpané budovy ale vpuštěni nejsou. Zůstávají před plotem, bez vody a jídla, ponecháni napospas ostrému slunci a Mladićovým mužům plným nenávisti.

Před katastrofou

Mezi uprchlíky se nachází také manžel a syn Aidy, která si díky zákulisním informacím zřetelněji uvědomuje blízkost a nevyhnutelnost tragédie. Předtucha katastrofy obestírá každé gesto. Když se Aida objímá s manželem, napadá nás, zda to není naposledy; když Srbové vtrhnout do základny, aby zkontrolovali, zda uvnitř nejsou bosenští vojáci, obáváme se krvavého střetu. Stále se něco děje, stále jsme ve střehu.

Aida, v jejíž blízkosti se kamera drží po většinu stopáže, je postavou, která sice ví víc než druzí, ale zmůže stejně málo. Když se účastní nikam nevedoucích diplomatických jednání, musí jen poslouchat a překládat. Její názor není relevantní. S pozicí nečinného posla se přesto nehodlá smířit. Je odhodlaná zachránit alespoň nejbližší. Zúžení pozornosti na zápas jedné ženy, zachycený navíc bez dlouhého vysvětlování a prakticky v reálném čase, filmu dodává naléhavost a bezprostřednost procedurálních thrillerů Paula Geengrasse jako Krvavá neděle nebo Let číslo 93. Podobně prudký je zde i střih a dokumentární snímání s kamerou zrcadlící nervozitu postav.

Politický a kulturní kontext válečného konfliktu pro Žbanić není určující, ale ani jej zcela neopomíjí. Obsažen je například v krátkých interakcích mezi postavami různého pohlaví a etnického původu. Tato setkání, ozřejmující minulost jednotlivých aktérů, přirozeně vyplývají ze vzniklých situací a neoslabují spád a napínavost vyprávění.

Také Aida se kvůli záchraně rodiny snaží zorientovat v širších souvislostech. Při jejím pobíhání od jednoho neochotného oficíra k druhému a překládání slov, k jejichž naplnění nikdy nedojde, nám dochází absurdita byrokratického přístupu mírových jednotek i zahraničních mocností. Kdo není na seznamu a nemá na krku patřičnou visačku, tomu systém nepomůže.

Ženy Srebrenice

Zatímco se kousek od něj schyluje ke genocidě, nizozemský plukovník jen dál odevzdaně opakuje, že nelze nic dělat a všichni budou nakonec v pořádku. Nevšímavost, bezohlednost a lži jsou vlastní také dalším mužům ve vedoucích pozicích. Blížící se masakr berou jako něco nevyhnutelného. Odpovědnost za něj přijmout nehodlají.

O to víc vyniká nepolevující Aidin vzdor. Ani ve vykloubeném dějinném okamžiku nepřestává hledat záchytné body a zasněně vzpomíná na soutěž o nejlepší účes východní Bosny, které se kdysi zúčastnila. Stylizovaný flashback s křiklavými šaty, natupírovanými vlasy a disco hudbou působí ve společnosti syrových scén srebrenického chaosu jako momentka z jiné, v dané chvíli nedosažitelné reality.

Ostatní se Aida snaží uklidnit alespoň povídáním o tom, co budou dělat, až válka skončí. Také v jiných scénách zpřítomňují normalitu a přirozený běh života ženy. Jedna z Bosňanek v základně porodí dítě, jiná mezi uprchlíky odsouzenými k čekání pod ostnatým drátem pere prádlo. Udržují kontinuitu toho, co bylo dřív běžné. Není překvapivé, že Žbanić svůj film, jenž zohledňuje primárně zkušenost těch, kteří válku sice nerozpoutali a nevedli, ale na něž dopadla nejhůře, věnovala ženám Srebrenice.

Červencové události jsou odvyprávěny na jeden nádech a natolik živě, jako kdyby probíhaly právě teď, a nikoli před 25 lety. Až po jejich devastujícím vyústění, během prologu, jež se odehrává se o několik let později, máme možnost vydechnout.

Film, který chyběl

Když Aida přijíždí zpátky do Srebrenice je tvář charismatické srbské herečky Jasny Đuričić, dřív plná autentického neklidu a silných emocí, vyhaslá a bez výrazu. Stejně prázdně a apaticky působí sněhem pokrytá krajina i byt, ve kterém žena před válkou bydlela. Vypadá to, že už není co obnovovat, na co navázat, že se vývoj definitivně zastavil.

V úplném závěru ale Aida ještě jednou nachází sílu pokračovat. Vrací se k profesi učitelky a předstupuje před třídu dětí reprezentujících generaci, která neřeší, kdo je původem z Bosny a kdo ze Srbska, kdo je křesťan a kdo muslim. Není to směrodatné ani pro Jasmilu Žbanić. Nezajímají jí politické ideologie ani náboženská dogmata. Z pohledu pozůstalých vypráví střízlivě a nedidakticky o 8 372 synech, otcích, manželích, bratrech, bratrancích a sousedech, kteří byli zavražděni, a o marné snaze zabránit jejich smrti.

Quo vadis, Aida? může být díky svému výjimečnému vypravěčskému spádu, humanismu a nesmlouvavosti, s jakou odsuzuje mužskou lhostejnost, nečinnost a sobectví, pro Srebrenicu stejně důležitým filmem, jako byl Schindlerův seznam pro holokaust.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace