Foto Aerofilms
Název nového filmu Jasmily Žbanić odkazuje ke slovům Svatého Petra. Když prchal z Říma, měl u Kampanské brány potkat Ježíše, který právě vstal z mrtvých, a zeptat se jej: „Quo vadis, domine?“ Boží syn mu odpověděl, že míří do města, aby byl znovu ukřižován. Setkání Petra inspirovalo k návratu do Říma, kde zemřel mučednickou smrtí. Také kalvárii titulní hrdinky drásavé historické rekonstrukce, natočené kvůli nelehkému shánění financí v koprodukci devíti evropských zemí, lze chápat jako výzvu k tomu, abychom od neštěstí a utrpení neodvraceli zrak, ale přijali jej se všemi důsledky.
Není překvapivé, že Žbanić svůj film, jenž zohledňuje primárně zkušenost těch, kteří válku sice nerozpoutali a nevedli, ale na něž dopadla nejhůře, věnovala ženám Srebrenice.
Otázka „Kam kráčíš?“ současně vystihuje vervu, s jakou je film vyprávěn. Aida se skoro nezastaví. Coby překladatelka je neustále v pohybu, aby zprostředkovávala komunikaci mezi nizozemskými vojáky, bosenskými civilisty a srbskými ozbrojenci. Je červenec 1995, jednotky generála Mladiće obsadily Srebrenici a postupují k nedaleké základně OSN. K ní se stahují také tisíce obyvatel města. Do přecpané budovy ale vpuštěni nejsou. Zůstávají před plotem, bez vody a jídla, ponecháni napospas ostrému slunci a Mladićovým mužům plným nenávisti.
Před katastrofou
Mezi uprchlíky se nachází také manžel a syn Aidy, která si díky zákulisním informacím zřetelněji uvědomuje blízkost a nevyhnutelnost tragédie. Předtucha katastrofy obestírá každé gesto. Když se Aida objímá s manželem, napadá nás, zda to není naposledy; když Srbové vtrhnout do základny, aby zkontrolovali, zda uvnitř nejsou bosenští vojáci, obáváme se krvavého střetu. Stále se něco děje, stále jsme ve střehu.
Aida, v jejíž blízkosti se kamera drží po většinu stopáže, je postavou, která sice ví víc než druzí, ale zmůže stejně málo. Když se účastní nikam nevedoucích diplomatických jednání, musí jen poslouchat a překládat. Její názor není relevantní. S pozicí nečinného posla se přesto nehodlá smířit. Je odhodlaná zachránit alespoň nejbližší. Zúžení pozornosti na zápas jedné ženy, zachycený navíc bez dlouhého vysvětlování a prakticky v reálném čase, filmu dodává naléhavost a bezprostřednost procedurálních thrillerů Paula Geengrasse jako Krvavá neděle nebo Let číslo 93. Podobně prudký je zde i střih a dokumentární snímání s kamerou zrcadlící nervozitu postav.
Politický a kulturní kontext válečného konfliktu pro Žbanić není určující, ale ani jej zcela neopomíjí. Obsažen je například v krátkých interakcích mezi postavami různého pohlaví a etnického původu. Tato setkání, ozřejmující minulost jednotlivých aktérů, přirozeně vyplývají ze vzniklých situací a neoslabují spád a napínavost vyprávění.
Také Aida se kvůli záchraně rodiny snaží zorientovat v širších souvislostech. Při jejím pobíhání od jednoho neochotného oficíra k druhému a překládání slov, k jejichž naplnění nikdy nedojde, nám dochází absurdita byrokratického přístupu mírových jednotek i zahraničních mocností. Kdo není na seznamu a nemá na krku patřičnou visačku, tomu systém nepomůže.
Ženy Srebrenice
Zatímco se kousek od něj schyluje ke genocidě, nizozemský plukovník jen dál odevzdaně opakuje, že nelze nic dělat a všichni budou nakonec v pořádku. Nevšímavost, bezohlednost a lži jsou vlastní také dalším mužům ve vedoucích pozicích. Blížící se masakr berou jako něco nevyhnutelného. Odpovědnost za něj přijmout nehodlají.
O to víc vyniká nepolevující Aidin vzdor. Ani ve vykloubeném dějinném okamžiku nepřestává hledat záchytné body a zasněně vzpomíná na soutěž o nejlepší účes východní Bosny, které se kdysi zúčastnila. Stylizovaný flashback s křiklavými šaty, natupírovanými vlasy a disco hudbou působí ve společnosti syrových scén srebrenického chaosu jako momentka z jiné, v dané chvíli nedosažitelné reality.
Ostatní se Aida snaží uklidnit alespoň povídáním o tom, co budou dělat, až válka skončí. Také v jiných scénách zpřítomňují normalitu a přirozený běh života ženy. Jedna z Bosňanek v základně porodí dítě, jiná mezi uprchlíky odsouzenými k čekání pod ostnatým drátem pere prádlo. Udržují kontinuitu toho, co bylo dřív běžné. Není překvapivé, že Žbanić svůj film, jenž zohledňuje primárně zkušenost těch, kteří válku sice nerozpoutali a nevedli, ale na něž dopadla nejhůře, věnovala ženám Srebrenice.
Červencové události jsou odvyprávěny na jeden nádech a natolik živě, jako kdyby probíhaly právě teď, a nikoli před 25 lety. Až po jejich devastujícím vyústění, během prologu, jež se odehrává se o několik let později, máme možnost vydechnout.
Film, který chyběl
Když Aida přijíždí zpátky do Srebrenice je tvář charismatické srbské herečky Jasny Đuričić, dřív plná autentického neklidu a silných emocí, vyhaslá a bez výrazu. Stejně prázdně a apaticky působí sněhem pokrytá krajina i byt, ve kterém žena před válkou bydlela. Vypadá to, že už není co obnovovat, na co navázat, že se vývoj definitivně zastavil.
V úplném závěru ale Aida ještě jednou nachází sílu pokračovat. Vrací se k profesi učitelky a předstupuje před třídu dětí reprezentujících generaci, která neřeší, kdo je původem z Bosny a kdo ze Srbska, kdo je křesťan a kdo muslim. Není to směrodatné ani pro Jasmilu Žbanić. Nezajímají jí politické ideologie ani náboženská dogmata. Z pohledu pozůstalých vypráví střízlivě a nedidakticky o 8 372 synech, otcích, manželích, bratrech, bratrancích a sousedech, kteří byli zavražděni, a o marné snaze zabránit jejich smrti.
Quo vadis, Aida? může být díky svému výjimečnému vypravěčskému spádu, humanismu a nesmlouvavosti, s jakou odsuzuje mužskou lhostejnost, nečinnost a sobectví, pro Srebrenicu stejně důležitým filmem, jako byl Schindlerův seznam pro holokaust.
Autor je filmový publicista.