Foto Vyšehradskej jezdec. Použito se svolením autora
V rámci projektu Vetřelci a volavky pořádáme pravidelné procházky, komentované prohlídky za architekturou a výtvarným uměním ve veřejném prostoru. Děje se tak většinou pod hlavičkou Galerie hlavního města Prahy nebo Centra architektury a městského plánování. Při jedné takové procházce po Nuselském údolí jsme při prohlídce někdejšího Paláce, dnešního Kongresového centra, s návštěvníky spontánně iniciovali návrat sousoší Radostný den. O znovuumístění tohoto díla na původní místo jsem psal i do Magazínu Kongresového centra Praha a do textu výstavy o architektuře Paláce kultury. Podobným způsobem se vyjadřoval i aktivista publikující pod pseudonymem Vyšehradskej jezdec a jistě i celá řada dalších lidí, které jsem zde nestihl jmenovat.
Dílo na místě bez problému vydrželo až do roku 1998. Sousoší nestrhl revoluční dav, ale dočasně ho uklidil jakýsi snaživý, světa neznalý úředník.
Na náš nátlak reagovali zástupci Kongresového centra a koncem srpna začali i oni veřejně usilovat o návrat tohoto díla. Na svých stránkách anoncují zahájení veřejné sbírky, z níž chtějí opětovné osazení sochy financovat. Socha by se na své původní místo měla v ideálním případě vrátit na jaře příštího roku. V Magazínu Kongresového centra Praha připravují o těchto aktivitách rozsáhlý článek. Obecně to tedy působí, že po dlouhém období nekompetentního vedení Kongresového centra svitlo tomuto našemu největšímu „kulturáku“ světýlko naděje a že si jeho stávající správa uvědomuje architektonické a umělecké kvality jim svěřeného objektu. Přestože sbírku podporuji, je mi přece jen zvláštní, že tato instituce, z většiny vlastněná ministerstvem financí a minoritně Magistrátem hl. m. Prahy žádá veřejnost o spolufinancování nápravy vlastního selhání, jakkoli se tak stalo za jiného vedení.
Čím je socha Radostný den umělecky cenná?
Sousoší Radostný den od profesora Jana Hány asi nepatří k tomu nejodvážnějšímu a nejprogresivnějšímu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy socha pro hlavní vstup Paláce kultury vznikla. Je to ale kus formálně dobře vymodelovaného realistického figurativního sochařství, což byla autorova doména. Lyrické dílo čerpalo z odkazu realistického sochařství národního obrození, a to především z realizací Josefa Václava Myslbeka na nedalekém Vyšehradě – třeba slavného sousoší Lumír a píseň.
Velmi problematický odkaz má i samotný Jan Hána. Věnoval se především sochařské práci spojené s architekturou, ale také volné lyrické plastice, kterou představovaly především ženské akty. Patří k našim předním představitelům socialistického realismu v sochařství. V sedmdesátých letech byl dosazen do ústředního výboru Svazu československých výtvarných umělců. V roce 1983 nastoupil jako vedoucí Ateliéru sochy na Akademii výtvarných umění v Praze. Následující rok byl pak jmenován národním umělcem a v roce 1985 se stal rektorem AVU v Praze. V osmdesátých letech byl pro svou schopnost hromadit funkce – a tím pádem i moc nad ostatními umělci – považován svými kolegy většinou za režimního tvůrce, který byl dávno za tvůrčím zenitem. Přesto mu ani jeho odpůrci neodepírají bravurní modelaci. Jednou z jeho nejkvalitnějších realizací je dívčí sedící akt v bruselském stylu v parku Kampa na Malé Straně z roku 1965.
Zároveň i splňuje požadavky tvůrčí metody dnes ostrakizovaného a pejorativně chápaného socialistického realismu, který je ne úplně přesně spojován s okupací Československa armádou Sovětského svazu a nelegitimní normalizační vládou. Ta si Palác kultury vybrala pro svoji sebeprezentaci a svůj úspěšný projekt propagandisticky bohatě vytěžila. Ostatně stavba Nuselského mostu, jehož vnitřkem vede pražské metro a na který socha mává, byla něco, čím se rozhodně chlubit mohli. Radostný den tak není jen svébytným uměleckým dílem, ale také uměním ve veřejném prostoru v nejširším slova smyslu, a tedy i v prostoru politickém. Že sousoší matky a dcery vítající příchozího neobsahuje žádný totalitní význam, dokládá možná i to, že její varianta je umístěna v Mírovém parku v japonském Nagasaki, kde ji tímto způsobem nikdo nevnímá a dodnes nikdo neměl potřebu ji odstranit.
Dílo je ale především neoddělitelnou součástí celého gesamtkunstwerku, tedy celostního uměleckého díla, jímž bohatě a kvalitně vyzdobený Palác kultury je. Je tedy nejen výjimečným, monumentálním a nákladným uměleckým dílem, ale kulturně-historickou památkou. Dokladem jednoho možná slepého, ale bohatě košatého ramene realistického umění ve službách státu a národa. Musíme si uvědomit, že umění ve veřejném prostoru – realistické formou a humanistické obsahem – vzniká i ve službách dnešního státu, ačkoli zpravidla není tak kvalitní a řemeslně dotažené jako Radostný den.
Je čas sochu rehabilitovat?
Dílo na místě bez problému vydrželo až do roku 1998. Sousoší nestrhl revoluční dav, ale dočasně ho uklidil jakýsi snaživý, světa neznalý úředník – zřejmě aby svým socialistickým vyzněním neprovokovalo západní delegace připravovaného zasedání Mezinárodního měnového fondu. A pak neměl již nikdo vůli, čas a prostředky ho tam vrátit. Jeho odstranění bylo stejným projevem podřízenosti, jako byly předchozí potěmkinovské čistky od všeho „buržoazního“ ve veřejném prostoru při návštěvě významných delegací z Východu. Pamětník Lukáš Marvan, který byl při odstraňování sousoší, vzpomíná: „Dělníci přijeli s malým autojeřábem a postavili si kolem podstavce chatrné lešení. Sochu se jim sice podařilo nadzvednout, ale ukázalo se, že je kvalitně přidělána železnými pruty, takže se ji pokusili ukroutit. A jak tak kroutí a páčí, jednoho z nich napadne: ‚A nestačilo by jim, kdybychom ji jenom otočili, aby mávala na západ?‘“. O tomto nápadu prý chvilku přemýšleli, pak ale převládl důsledný ikonoklasmus a sochu utrhli.
Socha je téměř v pořádku a přirozeně si zaslouží být vrácena na své původní místo, kam kompozičně patří, místo aby byla uskladněna čelem ke křoví na paletě ve vnitrobloku nedalekého hotelu jako stavební odpad. Kromě toho doufám, že už nejsme stále v mentálním stavu podřízenosti, tedy že jsme se alespoň částečně vymanili z pozice oběti koloniálního myšlení a jsme již schopni svoji rozporuplnou a složitou historii přijmout jako sebevědomější společenství. Akt znovuumístění Radostného dne by reprezentoval naději, že jsme se z historie poučili, a nemusíme ji tedy opakovat.
Autor je sochař. Realizátor projektu Vetřelci a volavky mapujícího umění ve veřejném prostoru.