Foto Alfredo Borba, CC BY-SA 4.0
Na počátku své čtyřdenní cesty na Slovensko přinesl papež František nový teologický a politický výklad středoevropské tradice vítání chlebem a solí. Stejně jako je v evangeliu chléb vždy lámán, opravdové bohatství nespočívá jen v rozmnožování věcí, které máme, ale ve spravedlivém sdílení těchto věcí s ostatními. Tím papež naznačil možné teologické ospravedlnění ekonomie nerůstu. Modlitba „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ znamená podle Františkova výkladu právo na zaměstnání a práci pro všechny. Papež dále zdůraznil, že není lidské důstojnosti bez práce. Jádrem spravedlivé a bratrské společnosti je právo každého mít přístup k „chlebu zaměstnání“, „aby nikdo nebyl marginalizován a nucen opustit rodinu a rodnou zemi, aby hledal lepší příležitosti“.
Papež připomněl, že v nedávných dobách na Slovensku bránil svobodě jediný způsob myšlení, a dodal, že také dnes se prosazuje jiné, tentokráte neoliberální uniformní myšlení spojující pokrok se ziskem a práva pouze s potřebami jednotlivce. Symbol soli spojil papež s duchem nezištnosti a solidarity, který dává chuť životu. Solí víry není vedení kulturních válek, ale nenásilné a trpělivé rozsévání Božího království, především svědectvím lásky, konstatoval František. V současné koronavirové krizi bychom se podle něj neměli stahovat do sebe a myslet pouze na svůj prospěch – naopak je potřeba si uvědomit, že jsme všichni zranitelní a že se potřebujeme navzájem. Nikdo z nás nemůže stát stranou, ať už se jedná o jednotlivce nebo národy. Ke katolickému „no borders“ se ostatně papež František přihlásil již ve své poslední encyklice Fratelli tutti.
Církev má být pokorná jako Ježíš, který se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9).
Idea všeobecného určení statků se podle papeže vztahuje také na státy, jejich území a jejich zdroje. Jinak řečeno, země nám byla dána všem, bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti, a je tedy nepřijatelné, aby někdo měl na určitém území méně práv, protože je příslušník jiného státu, případně bez státní příslušnosti. Tento transnacionální prvek katolického křesťanství zároveň nepopírá lokální kultury, spíše zdůrazňuje neustálé vyjednávání lokální kultury či příslušnosti s globální jednotou a solidaritou. Území a zdroje jednotlivých národních států musí podléhat principu obecného dobra, jež se týká důstojnosti všech lidí bez rozdílu (a jejich pracovních podmínek) stejně jako jako udržitelnosti života na společně spravované zemi.
Kříž jako obraz našeho spojení se zemí a všemi lidmi
Při modlitbě Anděl Páně v Budapešti František použil symboliku kříže, aby sdělil, že něco tak hlubokého, jako je náboženská víra, nevylučuje vstřícnost vůči ostatním. Podle agentury Reuters byla slova hlavy katolické církve zjevnou narážkou na premiéra Viktora Orbána, který zastává názor, že migrace z muslimských zemí může zničit křesťanské dědictví Maďarska.
„Kříž zasazený v zemi nás nejen ponouká, abychom byli zakořenění, také rozpíná své paže vůči všem,“ řekl papež. „Kříž nás nabádá, abychom si pevně drželi své kořeny, ale nikoliv obranářsky; abychom čerpali z pramenů a otevřeli se žízni mužů a žen naší doby,“ pokračoval. Kříž také zdůrazňuje slabost a zranitelnost Boha, jež stojí v jádru křesťanství. Obranářský katolicismus podle Františka tento ústřední význam kříže devalvuje a vyprazdňuje tím, že z něj dělá pouhé znamení identity. „Nepřijímat Boha slabého a ukřižovaného, nebo jej přijímat jen slovy, a snít o Bohu silném a vítězném. Je to velké pokušení. Kolikrát toužíme po křesťanství vítězícím, po triumfálním křesťanství, které by bylo důležité a významné, oslavované a uctívané. Křesťanství bez kříže je však světské a stává se neplodným. Neomezujme kříž na předmět zbožnosti, a tím méně na politický symbol či znamení náboženského a společenského významu,“ varoval papež při svém úterním kázání v Prešově.
Viktor Orbán názorně ukázal, jak takové obranářské křesťanství vypadá, když na svém Facebooku uvedl, že požádal papeže Františka, aby „nenechal křesťanské Maďarsko zaniknout“. Podle maďarské agentury MTI navíc dal premiér hlavě katolické církve kopii dopisu ze 13. století, v němž uherský král Béla IV. tehdejšího papeže Inocence IV. žádá o pomoc v boji proti Tatarům. Svůj nesouhlas s identitárním, obranářským katolicismem papež neadresoval jen středoevropským politikům, ale také maďarským a slovenským církevním představitelům. Maďarským biskupům v neděli řekl: „Rozmanitost je vždy trochu znepokojivá, protože narušuje získané jistoty a zpochybňuje dosaženou stabilitu. Je to však skvělá příležitost otevřít své srdce poselství evangelia: ,Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás‘ (J 15,12). Tváří v tvář kulturní, etnické, politické a náboženské rozmanitosti můžeme zaujmout dva postoje: můžeme se uzavřít do sebe a tvrdě bránit svou takzvanou identitu, nebo se můžeme otevřít setkání s druhými a společně pěstovat sen o bratrské společnosti“. Slovenským biskupům a kněžím zase připomněl, že církev není pevnost, ale společenství. „Církev není pevností, ani mocnářkou či hradem, který z výšky a dostatečného odstupu shlíží na svět, nýbrž společenstvím, které se – skrze radost z evangelia – snaží přitáhnout lidi ke Kristu. Prosím, nepodléhejme pokušení velkoleposti a světského velikášství. Církev má být pokorná jako Ježíš, který se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9).“
Proti zakopávání se v obranném katolicismu František staví tvořivost: „Není to snad nejnaléhavější úkol církve pro národy Evropy: najít nové abecedy pro hlásání víry? Naše bohatá křesťanská tradice dnes v životě mnoha lidí zůstává vzpomínkou na minulost, která už k nám nepromlouvá a neudává směr existenciálnímu rozhodování. Tváří v tvář ztrátě smyslu pro Boha a radosti z víry neprospěje, že si budeme stěžovat, zakopeme se v obranném katolicismu a budeme odsuzovat a obviňovat zlý svět, nikoli, potřebujeme tvořivost evangelia.“
Otčenáš v romštině
Jedním z nejvýznamnějších momentů Františkovy návštěvy Slovenska bylo jeho úterní odpolední setkání s romskou komunitou ve vyloučené lokalitě Luník IX na okraji Košic. Někteří komentátoři dokonce soudí, že Luník jako jedno z největších ghett v Evropě byl jedním z podstatných důvodů, proč se papež rozhodl navštívit právě Slovensko. František ve své promluvě na sídlišti ujistil romské bratry a sestry, že církev je jejich domovem, že vytváření ghett nic neřeší a že jedinou cestou k pokojnému soužití je integrace. „Ano, Církev je domov, je to váš domov. Proto bych vám chtěl ze srdce říci: Jste vítáni, ciťte se vždy v církvi jako doma a nikdy se v ní nebojte žít. Nikdo ať nenechává mimo církev vás ani nikoho jiného! Kde je starost o člověka, kde je pastorační práce, kde je trpělivost a konkrétnost, tam přicházejí plody. Nikoli ihned, časem ale přijdou. Soudy a předsudky pouze zvětšují vzdálenosti. Spory a silná slova nepomáhají. Uzavírání lidí do ghett nic neřeší. Když se posiluje uzavřenost, dříve či později vzplane hněv. Cestou k pokojnému soužití je integrace. Je to organický a vitální proces, který začíná poznáním, trpělivě pokračuje a hledí do boudoucna.“
Návštěva papeže zajisté nemůže sama o sobě změnit strukturální aspekty sociální exkluze. Dramaturgie setkání pod vedením bratří Salesiánů, kteří na Luníku pastoračně působí, se navíc bohužel neobešla bez paternalistických rysů, typických pro určitý typ křesťanské charitativní práce. Ředitel Salesiánského centra ve své promluvě například poněkud bizarně děkoval zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají Romy, a mladá romská rodina ve svém předem pečlivě napsaném svědectví děkovala bratřím salesiánům, že jí pomohli ke vzdělání, které jim umožnilo si vzít hypotéku – jako by cesta ze sociální exkluze vedla přes hodné zaměstnavatele a bydlení v soukromém vlastnictví. Na druhou stranu, minimálně na symbolické rovině například společná modlitba Otčenáše v romštině potvrdila slova jiného papeže Pavla VI. z romské pouti z roku 1965 o tom, že Romové nejsou na okraji církve, ale v jejím středu. Zároveň svým vyzdvihnutím významu romské kultury a spirituality pro katolickou církev a svou morální kritikou sociálního vyloučení plní přesně tu roli, kterou by měla Kristova církev plnit ve vztahu ke státu: nikoli být „ozdobným oleandrem státní moci“, ale právě naopak – minimálně na diskursivní rovině posouvat jeho politiku směrem k větší lidskosti, spravedlnosti a solidaritě.
Autor je filosof a křesťan.