Foto Netflix
Pro publikum byla určitě velkým lákadlem šestidílné minisérie Netflixu Sandra Oh. Americká herečka korejského původu známá ze seriálů Chirurgové nebo Na mušce ztvárnila roli vysokoškolské učitelky Ji-Yoon Kim, která právě povýšila na vedoucí fiktivní katedry anglické literatury na univerzitě v Pembroke. Ocitla se tak mezi dvěma mlýnskými kameny. Kolegyně a kolegové očekávají, že bude hájit jejich zájmy, zatímco vedení fakulty po ní chce, aby hned na začátek vyhodila tři akademické pracovníky s nejvyššími platy kvůli šetření. A přidávají se další komplikace. Nová vedoucí chce získat definitivu pro svou kolegyni, skvělou vyučující afroamerického původu, jenže děkan si usmyslí, že volné akademické místo musí obsadit populární David Duchovny, aby přilákal víc zájemců o studium. A ještě ke všemu bývalý vedoucí katedry Bill Dobson (Jay Duplass), jemuž zemřela manželka a kterého s Ji-Yoon pojí vzájemné sympatie, během přednášky ve vtipu zahajluje, což okamžitě pronikne na sociální sítě a vyburcuje studující k protestům. Přidávají se problémy s adoptivní dcerkou z Mexika, neochota starších akademiků přizpůsobit se novým požadavkům na výuku a smlouvání o výměnu kanceláře pro kolegyni, která byla přestěhována do nedůstojných podmínek.
Zatímco muži-akademici v seriálu prdí, hajlují a rozbíjejí kopírky, ženy se snaží získat práci nebo lepší kancelář a vyřídit si účty s těmi, kteří sabotují hodnocení kvality výuky.
Minisérie v originále nazvaná The Chair balancuje na hraně komedie (ostatně jednotlivé díly mají třicetiminutový formát určený převážně komediálnímu žánru) a dramatu. Vydařené vtipné situace prostupují vážná témata, jako jsou způsob výuky na vysoké škole, svoboda slova a projevu, provokace na přednáškách nebo citlivý přístup současné mladé generace k politicky nekorektním postojům. Uvnitř katedry je pak zásadní konfrontace stařičkých vyučujících, reprezentujících dominantní paradigma při výkladu anglické literatury, s jejich mladšími kolegy a kolegyněmi, zastávajícími především kritickou teorii. Konflikt se ukazuje na výkladu kanonického díla americké literatury, románu Hermana Melvilla Bílá velryba z roku 1851, který je do omrzení citován v populární kultuře.
Ztotožnit se s Moby Dickem
Bílá velryba vypráví příběh námořního kapitána Achaba, jenž se snaží ulovit vzácnou bílou velrybu pojmenovanou Moby Dick. Achab se tak chce pomstít za to, že mu velryba v předchozím boji zničila loď a ukousla mu nohu pod kolenem, je proto ve svém pronásledování Moby Dicka neúprosný. Zatímco jeden z profesorů tuto novelu, zásadní pro americký romantismus, a jejího autora glorifikuje, jeho kolegyně se studujícími inscenuje představení, v němž Moby Dicka parodují. Nazírají ho optikou feminismu, postkoloniálních studií či rasismu a identifikují se spíše s pronásledovaným kytovcem jako symbolem obětí patriarchálního útlaku bílého muže. Udržování starých pořádků v praxi pak profesor předvádí ve scéně, když má hodnotit svou kolegyni usilující o definitivu. Její metody zpochybní a alibisticky to vysvětluje tím, že posudek nemůže obsahovat pouze samou chválu. Ve skutečnosti se nedokáže přenést přes to, že jeho seminář si zapsalo pouze pár studujících, zatímco kolegyně má naplněnou posluchárnu.
Seriál dává vcelku jasně najevo, komu straní. Stařičké profesory zesměšňuje způsobem, který není nijak krutý, protože poukazuje na problematické setrvávání některých akademických pracovníků v mocensky výhodných pozicích zajišťujících tituly a privilegovanost. Když se oba osmdesátníci při důvěrném rozhovoru ptají, který z nich si právě uprdnul, není to ageismus, ale výsměch pocitu vlastní důležitosti. Podstatný je také genderový aspekt zápletky, ukazující, s jakým zpožděním se ženy na univerzitě dostávají do rozhodovacích pozic, protože Ji-Yoon Kim je vůbec první žena, jež tamější katedru vede. Kombinace diskriminačních kategorií, jakými jsou gender, etnicita a věk, pak představuje o to větší komplikaci. Zatímco muži-akademici v seriálu prdí, hajlují a rozbíjejí kopírky, ženy se snaží získat práci nebo lepší kancelář a vyřídit si účty s těmi, kteří sabotují hodnocení kvality výuky.
Přetížení vyučující
Kromě prezentování nových způsobů výuky a jejich smysluplnosti se ale minisérie na nové způsoby vzdělávání dívá rovněž kriticky. Představování různých paradigmatických přístupů formou zábavy a zážitků totiž samozřejmě může sklouzávat k určitému zploštění argumentů i porozumění analyzovaným textům. Ve vysokém školství v USA se přitom v poslední době stále naléhavěji ozývá požadavek na tento způsob výuky, který má studujícím ulehčit, co je na studiu nejtěžší – osvojit si samostatné kritické myšlení, formulování argumentů a diskusi. Tento způsob „přetlumočení“ či prefabrikování myšlenek pak vede ke konformismu. Seriál si tedy bere na paškál jak to „staré“, tak i „nové“.
Průsečíky s českým akademickým prostředím se v seriálu objevují v potřebě bojovat o studující i za cenu laciného podbízení se (protože počet studujících výrazně ovlivňuje, kolik bude mít daná fakulta peněz) a také v boji o zaměstnání. Zatímco v USA ale existuje systém udělování definitivy, kdy se zaměstnanec prakticky nedá vyhodit, u nás jde o výši úvazků a především o platové ohodnocení, protože vyučující na vysokých školách mají většinou nízké mzdy (především v humanitních vědách). Kromě učení je navíc determinuje nepříliš dobrý vysokoškolský zákon a systém hodnocení vědecké práce, který ovlivňuje, kolik peněz na fakulty přiteče, takže akademici a akademičky musí často pracovat v rámci nejrůznějších grantů, jejichž získání není jednoduché. I když jsme v Česku zvyklí převážně na systém státních škol, tlak na zvyšování počtu studujících je u nás nicméně podobný jako v USA, kde se navíc přidávají problémy s komodifikací vzdělávání (klientelismus). Především v souvislosti s populační křivkou se pak v letech, kdy je méně uchazečů a uchazeček o studium na vysoké škole, zjednodušují nejen přijímací zkoušky, ale i způsob výuky a hodnocení studujících.
Aktivnější studující
Byť se seriál zaměřuje především na vyučující, ukazuje také, jak se na vysoké škole projevují studující. A i tady vidíme rozdíly oproti českému univerzitnímu prostředí. Americké vysokoškolačky a vysokoškoláci jsou zvyklí nejen připravovat se na přednášky, načítat povinné texty a plnit zadané úkoly, ale také aktivněji vystupovat proti tomu, co na výuce shledávají neuspokojivé, ať už je to vyplňování hodnocení výuky, stížnosti či vyostřené demonstrace na akademické půdě. The Chair navíc témata kritické teorie reflektuje i v soukromém životě Ji-Yoon Kim, která se snaží vybudovat funkční vztah se svou adoptivní dcerou a respektovat všechna kulturní prostředí, z nichž dítě pochází i do kterých bylo „vsazeno“, tedy tradice mexické, korejské i americké. V tom jí pomáhá právě její kolega Bill, jemuž mentalita dítěte prvního stupně základní školy není vzdálená. Projevuje se to naplno ve scéně, kdy se on i holčička mají omluvit – on za hajlování a ona za bitku se spolužačkou –, což vyřeší tak, že si dopisy s patřičným zdůvodněním napíšou navzájem.
Je s podivem, že je minisérie tak krátká a má pouze půlhodinové epizody. Všechna uvedená témata tak stíhá pouze načrtnout, nikoli se jim věnovat do hloubky. Přestože konec vyznívá realisticky a veskrze pozitivně, zůstává touha dozvědět se víc. Zvlášť při skvělých hereckých výkonech v čele se Sandrou Oh a Holland Taylor (nejstarší vyučující na katedře), jejichž postavy jsou plné života. Obliba, kterou by mohl delší a propracovanější seriál získat, by se jistě promítla do obsazenosti předmětů, které tyto fiktivní postavy vyučují.
Autorka je vysokoškolská pedagožka a filmová publicistka.