Foto Public Domain (CC0)
Norsko se kvůli své geografické poloze u nás netěší takovému zájmu jako sousední země, ale je to škoda. Když se totiž na Norsko podíváme jako na „laboratoř“ a zároveň nejdemokratičtější zemi na světě, můžeme odhadnout některé budoucí globální trendy.
Překvapení se nekoná
Pondělní volební výsledky nebyly pro nikoho v Norsku překvapením. Že se bude přepřahat na levicový blok, bylo už nějakou dobu stoprocentně jisté. Otázkou zůstávalo jen to, kolik stran bude třeba k získání většiny v parlamentu. Sociální demokracie (AP) uhájila se ziskem 26,3 procenta hlasů pozici nejsilnější norské politické strany a chce vytvořit koalici se socialistickými centristy (SP) s 13,5 procenta a radikální ekologicko-sociální stranou (SV) se 7,6 procenta. Tyto tři strany mají pohodlnou většinu a pravděpodobně budou rozhodovat o podobě budoucí vlády, ať už menšinové či většinové. Na norské levici jsou dále ještě zelení (MdG), kteří se svým výsledkem zůstali za očekáváním a za svých 3,9 procenta hlasů a mají jen tři mandáty, a pak silně proekologičtí marxisté ze strany Rødt s 4,7 procenta a osmi mandáty. Levicový blok tak celkem získal sto mandátů, pravicový pouze 68.
Pro Česko je výsledek norských voleb zajímavý mimo jiné i z toho důvodu, že ve vyspělé Evropě se opravdu nepočítá s návratem ke spalovacím motorům.
Pokud jde o ostatní strany, křesťanská demokracie (KrF), která má téměř z poloviny levicovou členskou základnu a nikdy nebyla s buržoazním blokem svým sociálním profilem plně kompatibilní, se propadla na 3,8 procenta, a získá tak pouhé tři mandáty. Pomalu se z ní tedy stává marginální strana několika regionů. Liberálům, kteří byli odepisováni za kolaboraci s pravicovými populisty, se v posledních třech měsících zvedla podpora a jejich výsledek 4,6 procenta překvapil i je samotné. Svou roli v tom hrálo zejména to, že tato strana vyměnila vedení a stala se zelenou alternativou pro pravicové voliče. Naopak obrovský propad podpory (o 3,6 procenta) zaznamenala pravicově populistická, programově neoliberální a kulturně konzervativní FRP, která získala 11,6 procenta. Hlavním poraženým jsou však konzervativci, kteří přišli o 4,7 procenta voličů, a získali tak 20,4 procenta hlasů.
To vše se dělo na pozadí velmi dobře zvládnuté pandemie, zejména díky cestovním restrikcím a karanténám, díky čemuž Norsko nemělo žádnou nadměrnou úmrtnost a opatření nijak drasticky nedopadla na obyvatele země. Norsko v tomto ohledu bylo se situací v ČR nebo třeba v Británii neporovnatelné, a i proto je nyní pandemie koronaviru už nepodstatným tématem. Ostatně nastupující předseda vlády Jonas Gahr Støre za úspěch v boji s pandemií hned po volbách poděkoval odcházející premiérce Erně Solberg.
Klima i nerovnosti
Tématem voleb byly především klimatická politika a zvětšující se nerovnosti v norské společnosti. Stoupla mimo jiné míra dětské chudoby – v Norsku žije 115 tisíc dětí v rodinách s nedostatečným příjmem, což je 11,7 procenta všech dětí a mládeže do 18 let (v roce 2001 to bylo jen 3,3 procenta). Pravicová koalice navíc nerovnost zvýraznila snižováním daní pro nejbohatší segmenty společnosti, a sociální téma se tak ve volbách stalo pro pravicový blok osudným.
To, že jde pravice do parlamentní opozice, je nyní jisté. Na norské levici nicméně panuje mnoho nejistot. Tři strany tvořící tzv. rødgrønn, tedy rudozelenou koalici (sociální demokraté, socialističtí centristé a radikální ekologicko-sociální strana), budou nyní tvrdě vyjednávat o půdorysu vlády i o programu. Budoucí premiér si však vyslechne také názory komunistů a zelených. Všechny tři budoucí vládní strany každopádně chtějí změnit pracovní právo tak, aby většina prací na hlavní pracovní poměr byla na dobu neurčitou, a hodlají regulovat a omezit pracovní agentury. V tomto bodu by tedy ke kolizi dojít nemělo. Všechny strany také chtějí prověřit nucené slučování krajů či obcí, které prosadila konzervativní vláda. Tam, kde bude zájem veřejnosti, se budou smět nové kraje či obce rozpustit. Mimochodem, právě na tomto tématu nejvíce posilovala SP, která byla od začátku pro respektování místních referend. V jednu chvíli se dokonce zdálo, že obsadí pozici předsedy vlády.
Budoucí norská levicová vláda prý zajistí vyšší financování stomatologické péče z veřejného pojištění, zavede školní jídlo zdarma, více zdaní bohaté a mladým lidem usnadní přístup k nízkoúrokové hypotéce garantované obcí. Dále je jisté, že nejpozději od 2025 si už v Norsku nekoupíte nové auto na spalovací pohon a ani ho nezaregistrujete. Stát bude pracovat na redukci skleníkových plynů do roku 2030 o 55 až 70 procent oproti roku 1990.
Daně jsou základ
Sociální demokraté i socialističtí centristé chtějí zvednout daně z příjmu pro lidi s ročním výdělkem nad 750 tisíc, respektive 600 tisíc norských korun. Ekologicko-sociální strana dále chce zvýšit daň z majetku. Sociální demokracie také, ale hodlá zároveň zvýšit hranici, od které se bude daň navyšovat. Radikální socialisté navíc chtějí zastavit průzkum nových ložisek ropy a zemního plynu; zbylé dvě levicové strany však nikoliv. Sociální demokracie mimo to prosazuje menší daň na elektřinu – to je dokonce jeden z jejích hlavních požadavků.
Všechny tři strany chtějí vrátit všechny privátní školky a školy pod obce, což už se na lokální úrovni rozběhlo (levicová koalice v Oslo tak činila ve velkém). Totéž platí pro péči o seniory – i tady mají být privátní aktéři vytěsněni z trhu. Cílem je, aby zisky neodtékaly na konta soukromých firem, ale aby došlo k jejich zpětnému investování do služeb pro pacienty v obci. Odstrašujícím příkladem je přitom situace ve Švédsku, kde právě privatizované sektory služeb sehrály na jaře 2020 velmi negativní roli při zvládání první vlny pandemie.
Pro Česko je výsledek norských voleb zajímavý mimo jiné i z toho důvodu, že ve vyspělé Evropě se opravdu nepočítá s návratem ke spalovacím motorům. Bohužel česká politická elita bere klimatickou krizi na lehkou váhu. V neposlední řadě jsou pak norské volby dalším z řady důkazů, že pravo-levý střet o daně a sociální politiku bude i nadále dominovat evropským demokraciím. Nic na tom nemění ani momentální poblouznění z populistické, oligarchizované politiky, které už nějakou dobu sledujeme v řadě zemí nejen východní Evropy. Česku je tak třeba v kontextu norských voleb popřát návrat ke standardnímu politickému spektru, a to i proto, že velká část českých voličů a voliček nemá nyní v politice zastoupení, a jsou tak prakticky vytlačeni z demokratických procesů. Levice v české parlamentní politice až na pár jednotlivců prakticky neexistuje – a taková situace představuje obrovské nebezpečí pro demokracii.
Autor žije v Norsku.