Foto Filip Pertold. Foto použito se svolením autora
Ing. Filip Pertold, Ph.D. (nar. 1981) absolvoval pražskou Vysokou školu ekonomickou, poté byl rok novinářem v týdeníku Ekonom. V roce 2007 obhájil na CERGE-EI titul M.A. v ekonomii a získal doktorát v oboru ekonomie (program akreditován v USA). Ekonomem juniorem v České národní bance v byl od října 2007 do října 2008. Od roku 2009 působí jako výzkumný pracovník v think tanku IDEA při CERGE-EI. Od roku 2010 do současnosti pracuje jako postdoktorandský výzkumný pracovník na Aarhuské univerzitě v Dánsku. Hostoval na Institute for Health Research and Policy na University of Illinois v Chicagu, University of California v Berkeley a byl i konzultantem Světové banky.
Ekonomická situace České republiky je před letošním volbami téma ještě víc než dřív. Důsledkem pandemie a některých rozhodnutí vlády i opozice se teď země potýká s obřím schodkem státního rozpočtu. Spolu s tím se – alespoň rétoricky – vrátila debata o nutnosti „rozpočtově odpovědné politiky“, kterou nyní razí drtivá většina stran, především ty opoziční. Skrývají se za těmito vzletnými slovy i nějaké reálné recepty, jak neutěšenou ekonomickou situaci Česka skutečně vyřešit?
Začal bych krátkým shrnutím toho, jak jsem se do stávající situace vůbec dostali. Jednoduše se dá říct, že epidemii jsme na všech frontách prohráli. Nejenom v počtu úmrtí, ale i v ekonomické dimenzi. Což má ještě dva aspekty: náš hospodářský růst je výrazně nižší než u států, které pandemii zvládly. Druhá věc je ten obří schodek, který však zdaleka není navázaný pouze na epidemii. Kdyby se vláda soustředila jenom na záchranu ekonomiky, schodek by určitě nebyl tak velký. Ale my tu máme vládu, jejíž jedna část – ANO – se během boje s epidemií rozhodla vést předvolební kampaň a spolu s některými opozičními stranami udělala tu obří chybu, že zrušila zdanění tzv. superhrubé mzdy, navíc velmi nešťastným způsobem. To je skutečně něco, co nás trvale poškodí a zatíží na léta dopředu. Byla to obrovská chyba, která má několik aspektů.
Pojďme si tedy některé z nich vyjmenovat.
Za prvé: ekonomice to vůbec nepomohlo. Zrušení zdanění superhrubé mzdy se odehrálo uprostřed tvrdého lockdownu, lidi neměli ani šanci peníze utratit. Zároveň byla tato změna přímo zaměřená na bohatší vrstvy, které to vůbec nepotřebovaly. A poslední věc: politicky je to prakticky nezrušitelná věc, minimálně teď před volbami. Vést kampaň s tím, že se daně budou zvyšovat, je problém. A zvlášť u daní z příjmů. Byla to tedy obrovská chyba, se kterou se budeme potýkat strašně dlouho a velmi komplikovaně se tu bude vymýšlet, jak tu díru v rozpočtu zacelit. A žádná strana ani nepřichází s kredibilní vizí, jak tento trvalý zásah a jeho dopady na českou ekonomiku umenšit. Opatření, která se přijímala kvůli covidu, odezní sama. Ale zrušení zdanění superhrubé mzdy a přidružená opatření, tedy každoročních 100–120 miliard sekery, prostě sama neodezní a bude těžké tyto peníze najít. Ať už se bavíme o daních nebo o úsporách.
Jak se k tomu stavět z voličského hlediska, když strany, které pravidelně mluví o nutnosti vyrovnaného rozpočtu – typicky pravice v čele s ODS –, tu jedním hlasováním vyrobily tak obří díru do státního rozpočtu? Ani druhá z opozičních koalic, Piráti a Starostové, tento krok nekritizují. Není takovéto přidávání těm, kteří jsou už tak dostatečně zajištěni, prostě jen populismus?
Je to populismus v té nejčistší, krystalické podobě. To, že peníze nerostou na stromech, je častý argument pravice vůči levici. Ale pravice v případě zrušení zdanění superhrubé mzdy obhajuje krok, který se tváří, jakoby ty peníze na stromech v rozpočtu skutečně rostly. Já sám nevím, jak se k tomu mám postavit. Jako ekonom to považuju za nevratnou a obrovskou chybu. A nekritizuju to jen já, ale i další instituce.
Celkový daňový výběr v Česku je po té sekeře, která zrušením zdanění superhrubé mzdy vznikla, velmi podprůměrný. Problém je, že část lidí tady nechce platit daně, ale zároveň chce funkční a efektivní stát.
Člověk se může podívat na dokumenty Národní rozpočtové rady, studii Vysoké školy ekonomické… Když mluvím s ekonomickými kolegy ze špičkových západních univerzit, nejsou absolutně schopni pochopit, jak tohle mohl někdo udělat. Když jsem o tom hovořil naposledy například s Gregem Veramendim, což je ekonom, který píše odborné články s nositelem Nobelovy ceny Jamesem Heckmanem, říkal, že nechápe, proč se lidem během pandemie jednoduše neposlaly třeba šeky, nějaká jednorázová pomoc. Protože během epidemie někteří lidé potřebují rychle pomoc. Zároveň má každá vláda v takové situaci velmi málo informací o tom, co za lidi to je. To je problém epidemie a lockdownů. U nás je to ještě posílené absencí dat o stavu pracovního trhu a sociální situaci obecně – třeba o lidech v šedé ekonomice i o těch, kteří pracují úplně načerno. I proto se v takových chvílích uplatňuje princip plošné, jednorázové a rychlé pomoci. To se do ekonomiky stejně rychle a stejně jednorázově vrátí. Z tohoto hlediska nedávalo zrušení zdanění superhrubé mzdy žádný smysl.
A co bude muset přijít, aby se tento krok z hlediska státního rozpočtu vyrovnal? Vy jste už říkal, že nikdo nemluví o zvyšování daní, ale jakým způsobem příjmovou stránku nasytit aspoň tak, aby se schodek rozpočtu začal pomalu umenšovat?
Nejsem sám, kdo říká, že se jednou daně zvyšovat budou. A to, že to někdo popírá, znamená, že lže. Kde se daně zvyšovat budou, to samozřejmě nevím – politici mají širokou škálu možností, ale že by se nezvyšovaly vůbec, je vyloučené. Stávající situace není udržitelná. Na výsledku voleb a složení sněmovny a vlády bude pak záležet i to, na koho černý petr v podobě daní dopadne. Co se pak týká šetření, je to velký problém, a speciálně u nás. To jsme si zažili například za Kalouska. Ne že by nebylo kde šetřit, ono je kde – například v oblasti byznysu, který český stát v porovnání s dalšími zeměmi OECD extrémně dotuje. Jenže to se snadno řekne, ale mnohem hůř prosazuje, protože byznys si své zájmy vždy ohlídá. Také se dá šetřit na efektivitě státu, to je také pravda a je třeba mluvit například o digitalizaci.
Jediný konkrétní bod v programech řady stran, který jsem našel, se týká úředníků a státní správy. Ale to není otázka roku či dvou. V oblasti digitalizace například máme zkušenost, že IT firmy umí stát vycucávat poměrně efektivním způsobem. Pokud chce někdo vyhazovat státní zaměstnance, tak to samozřejmě jde. Ale vyhazovat je tak, aby to, co má státní správa ze zákona vykonávat, zůstalo zachováno, je obtížné.
Narativ o „zefektivnění státu“ skrz vyhazování státních zaměstnanců je v Česku hodně populární. Ale mezi tyto zaměstnance přece patří například zdravotníci, hasiči, policie nebo učitelé, nejen úředníci. Ti jsou zároveň disproporčně rozdělení – z Prahy to asi není tolik vidět, ale v regionech se často potýkají s nedostatkem úředníků a úřednic…
Státních úředníků jako takových jsou vysoké desítky tisíc lidí. Řada politiků, jak uvádíte, mluví v termínu „státních zaměstnanců“, kam ale přesně spadají ty kategorie, které jste vyjmenovala. Armáda, hasiči, učitelé. A ty potřebujeme a asi je jen tak někdo vyhazovat nebude. Takže zbývají úředníci střední státní správy a ti na obcích a v krajích. Ano, teoreticky se tady také může šetřit. Ale jde někdo do voleb s návrhem, že zmenší počet obcí, kterých mimochodem máme z hlediska OECD na počet obyvatel nejvíc? Centralizace těchto malých celků skýtá obrovský prostor pro šetření, ale tu nikdo dělat nechce. Opravdu jsem nenašel žádné relevantní nápady, kde šetřit.
Daní je celá řada, ale debata jako by se vedla jen o daních z příjmu fyzických osob. O ostatních daních tolik neslyšíme. Co tato redukce znamená?
Znamená to, že daníme práci dominantně zdravotním a sociálním pojištěním. Což má neblahý dopad na nízkopříjmové skupiny – na tohle nelze uplatnit žádnou slevu na poplatníka, jako tomu je u daní z příjmu fyzických osob. Jedná se o lineární sazbu, opět zastropovanou nahoře pro vysokopříjmové skupiny. Zatěžuje každou korunu stejně a kvůli tomu se nízkopříjmové výdělky zatěžují hrozně moc. Stačí si spočítat odvody na minimální mzdě. A s tím se nikdo neodvažuje hýbat a hýbe se pouze s daní z příjmu, ale opět: ty platí bohatší a jim se tím zase ulevuje. Chudým, kteří platí dominantně odvody, se neulevuje nikdy. Pomohlo by, kdyby se například sleva na poplatníka zvýšila, šla by do bonusu – nízkopříjmoví, kteří by nedosáhli na slevu na poplatníka, by na ni mohli dosáhnout skrze stát.
Snížení sazby daně z příjmu fyzických osob znamená, že zdaňujeme nízkopříjmovou práci na zaměstnaneckém kontraktu, což ale často lidi z nižších vrstev žene do alternativních forem práce a smluv, které jsou zdaněné méně a neplatí se z nich odvody. To pak ale vede k tomu, že tito lidé nejsou chráněni zákoníkem práce, jsou prekarizovaní a vytlačováni na okraj. Mají proto dlouhodobě zhoršenou pozici. Typicky se to třeba týká skupin na okraji trhu práce: matek po rodičovské dovolené nebo lidí v důchodovém věku, kteří chtějí pracovat třeba jen na částečný úvazek. Druhá věc, která mě zaráží, je všeobecný odpor k dani z nemovitosti.
Na to jsem se chtěla zeptat: americký ekonom Michael Hudson třeba navrhuje zrušit většinu daní a naopak nemovitosti extrémně daňově zatížit. Argumentuje tím, že vysokopříjmové skupiny si vždycky najdou cestu, jak daně optimalizovat, a tím, že se daní převážně jejich majetek, se podaří peníze, které do něj ukládají, částečně získat zpátky.
Já si myslím, že dobré je mít daně diverzifikované. Nedanit jen jednu věc. Kdybychom danili jen zisk firem, přelije se všechno někam jinak. Kdybychom danili jen spotřebu, má to opět jiné negativní důsledky. Rozumné je danit různé oblasti a samozřejmě ideálně ty, kterým se v běžném životě nejde úplně jednoduše vyhnout. Velká část lidí má nemovitosti. A nemovitosti jen tak nezmizí, nelze je optimalizovat. Je proto možné se na tuto daň více zaměřit. Otázka je, jak moc se nemovitosti mají danit. U nás je ale ten výběr tak nízký, že občas nepokryje ani administrativní náklady na samotný výběr. Prostor tu stoprocentně je. V současné době je vybírána obcemi, takže aby se přilepšilo státnímu rozpočtu, muselo by se udělat víc kroků najednou – třeba omezení toku ze státního rozpočtu do obcí, který by byl nahrazený právě touto daní. Nejsem si jistý, do jaké míry je to realizovatelné, ale rozhodně je tato daň u nás nízká a dala by se zvyšovat.
Chápu to tak, že by se tyto peníze investovaly přímo do obcí a hradila se z nich například občanská vybavenost, infrastruktura v podobě školek, domovů pro seniory, obecního bydlení nebo veřejného prostoru?
Ano, a stát by tím ušetřil. Ale tu obrovskou sekeru související se zrušením zdanění superhrubé mzdy to rozhodně nenahradí. Vše je otázkou zdravého daňového mixu a jak teď můžeme vidět, strany o něm nechtějí vůbec debatovat a vůli pro změny nevidím.
Jednou z cest by mohlo být progresivní zdanění nemovitostí, se kterým před lety přišel viceguvernér české národní banky. Bylo kolem toho obří společenské haló…
Ano, tato daň je v Česku hrozně nepopulární. Někteří lidé mají pocit, že to je hned vyvlastňování. Přitom ve chvíli, kdy si jako zaměstnanec jdu pro výplatu, také nemluvím o tom, že je mi čtyřicet procent superhrubé mzdy vyvlastněno.
Také se říká, že si něco „kupuju dvakrát“…
Těch špatných argumentů je celá řada, tenhle je jeden z nich. Ale to se přece dá říct i o spotřebních daních a koneckonců i o té mzdě. Dám příklad: kamarád se rozhodoval, jestli za ušetřené, už zdaněné peníze, koupí nemovitost, nebo zaplatí synům soukromou školu. Jde o dva typy investic, které vedou k vyšším budoucím příjmům těch dětí a utratí za ně již jednou zdaněné peníze. Ale tohle v Česku prakticky nelze vysvětlit – tady se to bere tak, že všechno včetně práce padá z nebe a nemá vazbu na předchozí chování, a to i generační. Tím samozřejmě nechci říct, že by si lidé měli platit soukromé školy, ale je to příklad, že naše mzda se odvíjí od toho, kolik jsme do našeho lidského kapitálu v minulosti investovali již zdaněných peněz nebo času. Jakékoliv daně tedy prakticky zdaní něco, co už zdaněno bylo. Proto je takový pohled na daň z nemovitosti úplně absurdní.
Petr Fiala, šéf ODS, vystoupil na meetingu české hospodářské komory s tím, že by se právě odvody na sociální a zdravotní pojištění měly umenšovat…
Ale co pak?
To se ptám také.
To už nám samozřejmě zase nikdo neřekne. Krok se zdaněním superhrubé mzdy byl špatný, protože se ulevovalo vysokopříjmovým skupinám, které mají své úspory a ukládají prostředky do nemovitostí, které jsou zdaněné velmi málo. Naopak úlevy pro nízkopříjmové neexistují. A je velmi důležité to rozlišit. Když někdo řekne, že zdanění práce sníží, zní to dobře. Ale kde a co především bude navyšovat? A komu? Nemůžeme se bavit o nemovitostech, protože to je „komunismus“, korporátní daň je vcelku nadprůměrná, DPH je vysoká dost, tak kde to budeme danit?
To mě přivádí k debatě kolem korporátních a digitálních daní. Byla by to cesta, jak do rozpočtu přinést nějaké významné peníze?
Určitě to cesta je, ale musí to být koordinované na mezinárodní úrovni. Korporace dnes fungují transnacionálně a státy musejí na tuto skutečnost reagovat. Koneckonců nedávno došlo k nějaké shodě na platformě OECD směrem k daňovým rájům a snaze je omezovat. Pokud však vím, naše stávající ministryně Alena Schillerová se proti tomuto typu mezinárodních dohod postavila. Čili to ukazuje, jak často hraje naše vláda proti zájmům vlastní země.
Například u korporátních daní není klíčovým parametrem sazba. Je jím to, co se daní, samotný daňový základ. S tím ty korporace mají největší možnost manipulovat a na tomto půdorysu by mělo dojít k dohodě. Nejde o zvýšení nebo snížení daní korporací, ale o tom, co se daní. Zisk se totiž účetním způsobem dá změnit lusknutím prstu.
Jak je na tom vůbec Česká republika z hlediska výše daní v poměru třeba se západními zeměmi? Hodně často totiž slýchám, jak neúnosně vysoké daně tu máme. Je to pravda?
Není. Celkový daňový výběr v Česku je po té sekeře, která zrušením zdanění superhrubé mzdy vznikla, velmi podprůměrný. Problém je, že část lidí tady nechce platit daně, ale zároveň chce funkční a efektivní stát. To já chci také, ale bez příjmů do státní kasy se to přece neobejde. Takže zpátky k té sekyře: ona se bude muset někde dovybrat a podle mého se holt bude muset zvýšit i daň z příjmu. Nevím opravdu, kde jinde by se dalo brát. Piráti trochu laborují s daní z komerčních nemovitostí, ale jsem upřímně zvědavý, jak zrovna tohle budou přes ty silné lobbistické skupiny prosazovat, bez ohledu na výsledky voleb.
Jste odborník na rodinnou politiku. Jak je dnes rodinná politika nastavená z daňového hlediska? Koho zvýhodňuje?
Pokud se chceme bavit o rodinné politice, nesmíme oddělovat dávky od daní. Nejlépe to lze doložit na příběhu typické české rodiny: žena porodí, odejde na mateřskou a následně na rodičovskou dovolenou, přichází o svůj příjem a veškerý pracovní příjem rodiny jde za mužem. V tom okamžiku začne ten muž čerpat všechny daňové slevy, které za tou rodinou jdou. A to včetně slevy na nepracujícího partnera nebo partnerku, což je u nás v 97 procentech případů žena. To je naprosto typická situace.
Nejdřív je žena na mateřské dovolené, kde pobírá peněžitou pomoc v mateřské – ta je navázaná na původní příjem. Následně čerpá rodičovský příspěvek, který je pro všechny stejný, bez ohledu na předchozí příjmy. To mimochodem znamená, že výhodnější je, aby tento typ dávky čerpal partner s nižšími příjmy. A to je u nás opět častěji žena. Důležitý okamžik ale nastává ve chvíli, kdy se matky mají vracet na trh práce. V ten okamžik už muž čerpá všechny slevy, ale žena, když vstupuje na trh práce, má svůj příjem zdaněný plně. Tím rodina ztrácí onu slevu na nepracujícího partnera. V ten moment se ale nevyplatí, aby žena šla na částečný úvazek. Tento systém tedy motivuje ženy k velmi pozdnímu návratu do práce, anebo k tomu, aby pracovaly v prekarizovaných pozicích.
Dá se tedy zjednodušeně říct, že takové nastavení slev v kombinaci s daňovou zátěží práce posiluje genderové nerovnosti?
Toto nastavení je přímo spoluvytváří. Ženám-matkám totiž staví do cesty bariéry. Když k tomu pak připočteme, že péče pro děti do tří a půl let je málo dostupná a ta soukromá je drahá, je návrat ženy do práce vlastně extrémně drahá záležitost a nevyplatí se, dokud dítě nemůže být full time ve školce, aby žena mohla pracovat na plný úvazek.
Jen si to zkuste představit: hrubou mzdu na začátku kariéry na plném úvazku máte 25 tisíc, to je 12 500 na půl úvazku. Z toho mi stát strhne na odvodech 1400 korun. Najednou berete jedenáct tisíc čistého. Přijdete o slevu na nevydělávajícího partnera, která tvoří 2000 měsíčně. Takže to jsme na devíti tisících, kvůli kterým se ta rodina musí kompletně přeorganizovat. A to v situaci, kdy si musíte hradit chůvu nebo soukromé jesle, abyste vůbec na ten poloviční úvazek mohla, protože ve školkách prostě není dostatek míst. A to nemluvím ještě o sociálních normách, které na mladé matky extrémně doléhají.
A co by pomohlo? Zrušit slevu na nepracujícího partnera?
To by určitě částečně pomohlo. Nebo ještě lépe: ponechat to té rodině tak, aby se pečující rodič mohl postupně vracet do práce a vyplatilo se mu to. Klidně tuto slevu nastavit do šesti let dítěte, ale ponechat ji alespoň na půlúvazek. Nebo to úplně zrušit a přesunout tuto slevu do slevy na děti, což by sice znamenalo, že by tuto daňovou úlevu dále čerpali muži, ale aspoň by o to ta rodina nepřicházela ve chvíli, kdy se pečující osoba vrací do práce.
Není to ale jediný krok. Strašně důležitá je dostupnost služeb – školek, dětských skupin. V případě slevy na partnera s nízkými příjmy se bavíme o dvou tisících měsíčně, o které by ta rodina neměla přijít, ale kvalitní předškolní péče je absolutní základ.
V souvislosti s tím se chci zeptat: není u nás debata o rodinné politice tak trochu zabedněná? Nemůžeme asi nevzpomenout na ideologickou debatu, která se spustila u snahy zdostupnit školky pro děti od dvou let. Ponechme teď stranou, že už dnes má Česko jeden z nejvyšších počtů dětí ve školce na pečovatelku i to, že školek a míst v nich je málo i pro děti tříleté a občas i pro některé starší. To jsou technikálie, které se měly řešit jinak. Obecným argumentem se však stalo, že „děti do tří let patří k mamince“…
Podle mého ta nevola vznikla i kvůli našemu „nula-jedničkovému“ myšlení. Myslíme si, že buď je dítě doma celý den s pečujícím rodičem, nebo je celý den v instituci. Nic mezi tím. Jeden z generátorů řady odmítavých postojů byla i negativní vzpomínka na „komunistické jesle“. To myšlení i systém jako takový by se měly přenastavit tak, aby návrat do práce mohl být postupnější a zároveň spolu s tím nebyl ekonomicky likvidační. Pomohlo by také, kdyby se rodiče v péči mohli kdykoliv vystřídat a nemuseli se přitom bát, že je to nějak ohrozí. V každém případě je ale klíč – kromě dostupné péče – v podpoře částečných úvazků. Je jasné, že rodiče nechtějí ze dne na den posílat mladší děti ve věku jednoho, dvou let na celý den někam do jeslí nebo školky. Tranzice je pro dítě i pro rodinu extrémně důležitá. Instituce by se tak měly víc přizpůsobit poptávce rodičů, aby do nich své děti posílat chtěli. Druhá věc je, aby to bylo levné a rodinám se návrat pečujících vyplatil. A tady jsme zase u zdanění práce s nižšími výdělky, kam patří částečné úvazky.
To, že ženy jsou téměř ze sta procent primárními pečujícími, že se s nimi často v práci „nepočítá“, má dopad i na jejich kariérní růst a na sklonku života na výši důchodů. Jak by pomohl „skandinávský model“ – tedy větší motivace mužů k péči nebo dokonce striktní nastavení rodičovského příspěvku tak, že pokud se oba rodiče nevystřídají, nedočerpá se celý? Ptám se i proto, že mi připadá, že takový přístup neumožňuje zaměstnavateli kalkulovat s tím, že jeden z rodičů zmizí na několik let z pracovního trhu.
Já jsem určitě pro střídání rodičů v péči, zároveň mě ale ta diskuse o dvouletých dětech ve školkách naučila, že se má postupovat opatrně, aby to společnost zkousla.
Průzkumy ale ukázaly, že mezi lidmi měl tento návrh významnou podporu. Takže ta debata je o tom, jestli se celý ten odpor neodehrál na půdorysu konzervativní lobby a naopak mimo skutečné zájmy společnosti.
To je určitě možné. Pokud se chceme vrátit k debatě o zlepšení přístupu žen na pracovní trh, je nutné mluvit o dostupné péči a levných částečných úvazcích. To je první fáze, máme spoustu dat z celého světa, že to funguje. A nemluvme jen o kariérním růstu, ale i o seberealizaci, o větší životní pohodě. V druhé fázi je pak vámi zmíněné střídání. Tam to bude opět hodně záviset na detailech nastavení otcovské a rodičovské, stejně tak na délce čerpání. Ale i pro tuto variantu potřebujete hlavně ty instituce, přičemž dnes dostupné nejsou ani pro zákonem stanovenou hranici dětí od tří let, kdy by vám stát měl garantovat místo ve školce. Když na ni nedosáhnete, co uděláte? Budete si to místo vymáhat? Soudně? To jsou všechno důležité otázky. Já jsem třeba teď rád, že se podařilo podpořit dětské skupiny, po kterých je dvojnásobná poptávka. Takže můžeme doufat, že i tyto typy péče budou dále expandovat – jsou jednoduchou cestou, na kterou by se obce i firmy měly co nejdříve zaměřit, pokud chtějí ulevit pečujícím rodičům.
Jak se na péči o děti díváte z ekonomického hlediska? Péče obecně je totiž často podhodnocená, není vnímaná jako prestižní záležitost…
Jedná se z ekonomického hlediska o jednu z nejdůležitějších produkčních prací společnosti. Je zásadní pro lidský kapitál, tedy pro to, s čím jdeme na trh práce. Na začátku života musíme získat nějaké základní dovednosti, abychom se v životě mohli učit i ten zbytek. Proto je péče základním kamenem, na kterém se vše další dá stavět.
A teď prakticky: o co přicházíme, když tak významnou část společnosti – ženy – vystavujeme neustálé diskriminaci a diskomfortu?
A proč se to děje? Tady je důležitá role státu, minimálně třeba u ohodnocení rodičovské dovolené nebo i u povolání typu zdravotní sestry nebo učitelky. Stát nějak nastaví tabulkovou výši mezd, ale za těchto podmínek řada mužů odmítá pracovat. A tak taková práce zůstane na bedrech žen, i proto, jak jsou vychovávané. Zůstane na nich těžká pečující práce a práce s lidmi, zatímco muži odcházejí do více kompetitivního prostředí. Ty tabulky nám ale neposlal bůh, vytvářejí je politici.
Pandemie nám přitom ukázala, jak velkou zátěž nesou ženy v české společnosti. Pro rodiče neexistovala alternativa: museli pečovat o děti, a samozřejmě to opět byly ženy, kdo byl většinově doma, na druhou stranu pečující povolání zase většinově vykonávají ženy. A stejně se toto zjištění nepropsalo do politické reality, protože v ní rozhodují muži. Když se oklikou vrátím k předvolebním kampaním: péče, vzdělání, přístup k němu, otázka rodinné politiky, kvalita zdravotnictví – nic z toho se do kampaně nepropsalo.
To, jak museli rodiče zůstat doma, bylo normální vydírání. Počítalo se s tím, že své děti má každý rád, tak s nimi zůstane doma a postará se. Necháme otevřenou většinu jiných segmentů ekonomiky, ale děti, ty vám necháme doma.
Udělali jste si děti, tak se starejte…
Ano, ale to bylo ze strany politiků opravdu vyděračství. Že na to doplatily i děti – a to hlavně ty ze znevýhodněného prostředí, kde nemají přístup k internetu nebo nevlastní chytré telefony, či děti samoživitelek, které musely pracovat, aby se uživily, a proto se nemohly plně starat, to je v této společnosti nějak jedno.
Vrátím se na závěr ještě k volbám: řekl jste, že politici lžou, když tvrdí, že se daně zvyšovat nebudou. Vytváří se tím specifický druh populismu, který mluví o rozpočtové odpovědnosti, ale ne už o uvěřitelných a proveditelných cestách, jak jí dosáhnout. Nemůže to už existující nedůvěru v politiku v Česku ještě prohloubit?
Já bych řekl, že to prohlubuje jiný typ nedůvěry: ve stát a jeho instituce. A to je ta horší varianta. To, že lidi nedůvěřují politikům, už známe. Ale to, že se bude prohlubovat nedůvěra v instituce a ve stát, že klesá ochota platit daně, protože máme pocit, že nám za to stát nic nedá, to je horší. Ale je třeba si uvědomit, že pokud ten stát dál budeme obírat o prostředky, sám od sebe se nezačne chovat efektivněji. Někdo tomu nejspíš věří. Ale pravda je taková, že pokud stát bude dál přicházet o peníze a zároveň nedojde k opravdu zásadním systémovým změnám, budou instituce fungovat jenom hůř.