Foto Krytyka Polityczna / Jakub Szafrański
Brzy uplyne rok od rozhodnutí polského Ústavního soudu o ještě přísnějším zákazu interrupce v Polsku. Když jsem před rokem psala první komentář pro Alarm, nastiňující situaci polských žen a dopady nového zákona a popisující největší vlnu celospolečenské vzpoury po roce 1989, netušila jsem, že na něj naváže série textů komentujících propad demokratického státu a občanské společnosti do uměle vytvořených kulturních válek a záplavu extremismu ve veřejném prostoru. Největší bitva „PiS wars“ právě vypukla. Její dlouhodobé dopady mohou být klíčové nejen pro polský stát, ale pro ideu evropské integrace vůbec. Hraje se totiž o možný „polexit“.
Ústavní soud jako nástroj mocenského boje
Jedním z rysů současné polské vlády je politizace veškerých veřejných a veřejnoprávních institucí. Nezávislá justice je od začátku vládnutí strany Právo a spravedlnost (PiS) solí v očích Jarosławu Kaczyńskému. Pro Právo a spravedlnost, respektive pro vládnoucí koalici Sjednocená pravice, je justice orgánem výkonu jejích politických rozhodnutí a měla by podléhat vládě. Trestaní soudců, kteří nejednají podle politických rozhodnuti, obsazení Ústavního soudu lidmi, kteří na plnění této prestižní funkce nemají ani vzdělaní, ani zkušenosti, a konečně průtahy kolem jmenování veřejného ochránce práv – to všechno jsou milníky opovrhování polské vlády nezávislou justicí. Už dávno v Polsku všichni vědí, že Ústavní soud, kterému předsedá Kaczynského blízká známá Julia Przyłębska, slouží jako nástroj pro udržování mocenské nadvlády PiS.
Zdá se zvláštní, že v zemi desetimilionového hnutí Solidarita je nutné někoho učit kultuře vzpoury a protestu, ale je to tak.
Ve čtvrtek 7. října zmanipulovaný polský Ústavní soud rozhodl, že výlučnou pravomocí Soudního dvora Evropské unie je výklad práva EU a že poslední slovo v polských ústavních normách má polský Ústavní soud. Podle ústavních právníků to znamená zpochybnění povinnosti justiční spolupráce mezi členským státem a Evropskou unií. Navíc rozhodnutí staví polské soudce do obtížné situace v souvislosti s rozsudky Soudního dvora Evropské unie. A zákonodárce, prezidenta a vládu staví před dilema, zda změnit ústavu, nebo vypovědět smlouvu Unii? To je nová dimenze kulturních válek, které PiS spouští vždy, když se potřebuje posunout v mocenském boji nebo potřebuje vytvořit clonu pro společenské a politické krize, jež není schopna řešit. Tentokrát se tato dimenze kulturních válek, rozpoutaná minulý týden, jmenuje polexit.
Chceme zůstat v EU
Význam rozhodnutí Ústavního soudu okamžitě vyburcoval polskou společnost k vyjádření nesouhlasu s potenciálním odchodem Polska z Evropské unie. Mobilizoval také politickou opozici v čele s Občanskou platformou a jejím předsedou Donaldem Tuskem. Ta přitom za poslední rok na většinu událostí tohoto typu reagovala jako poslední.
Odpoledne a večer v neděli 10. října se konaly po celé zemi protesty na podporu polského členství v EU. Ve Varšavě protestovalo podle odhadu magistrátu 80 až 100 tisíc lidí. Na internetu se objevily jak memy, tak i archivní materiály ukazující, jak byli bratři Kaczyńští kdysi proevropští nebo že se premiér Mateusz Morawiecki osobně podílel na vyjednávání o polském vstupu do EU v roce 2004. Bohužel si atmosféru začátku nultých let dnes už málokdo pamatuje. A zapomíná se i na obrovskou nezaměstnanost (občas i na úrovni 25 procent), poměrnou chudobu a spoustu sociálních problémů, včetně korupce, které vstup do evropských struktur pomohl postupně vyřešit (většina nezaměstnaných odjela za prací do Anglie a Irska a značná část tam zůstává dodnes).
Největším paradoxem je, že polská společnost je hodnotově velmi proevropská. Poláci a Polky velmi pozitivně oceňují posun, který nastal díky EU. Oceňují přináležitost k Západu, bezpečný geopoliticky rámec, finanční dotace a s nimi spojené standardy, transparentnost veřejných institucí a také vývoj neziskového sektoru, který doposud v zemi supluje stát při řešení základních sociálních a společenských problémů.
Polská vláda má kromě uměle vytvořeného sporu o setrvání v Evropské unii dost skutečných problémů. Zatím je ovšem ignoruje nebo marginalizuje. V zemi přitom stávkují pracovníci záchranné služby a lékaři, takže k pacientům během posledního měsíce často vyjížděli hasiči. Polské zdravotnictví je trvale podfinancované a covidová situace tento problém jen podtrhla. Vláda se ovšem rozhodla se zdravotníky nejednat a bagatelizuje jejich požadavky.
Nikdo také neví, jak vyřešit z české perspektivy klíčový spor o uhelnou elektrárnu a uhelný důl Turów. Jedná se o dobrý příklad toho, jak vládnoucí činitelé vytváří pro veřejnost obraz nesouvisející se skutečností, jenž dělá z Polska oběť bruselské byrokracie. Neschopnost řešit kauzu Turów je tak další ukázkou limitů vlády Práva a spravedlnosti. Premiér Morawiecki zřejmě vůbec nerozumí problémům, které Turów otevírá, jako je budoucnost polské energetiky za pár let, klimatická krize nebo přechod od uhelné k zelené energii.
Cizí u dveří
Největší současná krize je zároveň humanitární a symbolická. V odpovědi na sílící vlnu běženců nelegálně překračujících hranice EU v příhraničních pralesech a bažinách Polska vyhlásila polská vláda nouzový stav na hranici s Běloruskem. Podle statistik polské pohraniční stráže se jen v srpnu snažilo polskou hranici překročit až 3500 migrantů zejména z Afghánistánu a zemí Středního východu. Krutá důslednost polské vlády při (ne)řešení humanitární krize na východní hranici (uzavření prostoru před novináři a veřejností, nasazení armády u hranic a odmítaní pomoci hladovým, nemocným a vyčerpaným lidem) je příkladem toho, jak daleko má strana hlásící se ke katolickým hodnotám k opravdovému křesťanství. Na hranici kolabují, a dokonce umírají lidé, včetně dětí, polská vláda však odmítá organizovat jakoukoliv pomoc a místo toho se snaží šířit strach po vzoru maďarské rétoriky z roku 2015.
V současnosti organizují polské neziskové organizace humanitární pomoc uprchlíkům mimo oblast, kde platí nouzový stav. Moje známá, která je členkou iniciativy Medycy na Granicy (Lékaři na hranici), popisuje svou dobrovolnickou práci takto: „Bezmoc, zima, hlad, strach. Lidé, které jsme potkali, nemohli uvěřit, že jsme jim nepřišli ublížit.“ Počasí se zatím zhoršuje, v noci klesá teplota pod nulu. Polská vláda však nereaguje.
Kdy se konečně něco změní a komentáře k dystopické skutečnosti nebudou potřebné? Už rok je polská společnost v procesu rychlých změn, které nelze zastavit. Jedná se jak o agendu vlády, tak o změny vycházející zdola a generační štafetu, kterou odstartovaly protesty v říjnu a listopadu 2020. Filosof Tomasz Markiewka v textu věnovaném analýze protestů v Polsku uvádí, že poslední léta byla jednou velkou lekcí občanského chování pro Polky a Poláky. Lekcí z toho, že demokracie znamená také možnost vyjádřit svůj nesouhlas. Zdá se zvláštní, že v zemi desetimilionového hnutí Solidarita je nutné někoho učit kultuře vzpoury a protestu, ale je to tak. Neoliberální změny devadesátých let skutečně přesvědčily lidi o tom, že důležité je především souhlasit a že někdo nahoře vždycky ví lépe než my, co je pro nás dobré. Jedna z teorií vysvětlujících úspěch Solidarity říká, že se stávky staly mocenským nástrojem při jednání s komunistickou vládou v okamžiku, kdy byly zájmy a hlasy všech sociálních skupin zastřešeny jedinou vlajkou (oproti neúspěšným a často osamělým protestům v letech 1956, 1968, 1970 a 1976). Uvidíme, zda se podaří polské společnosti najít společný jazyk a společnou vlajku pro úspěšné vyjádření nesouhlasu s rozpadem demokratických struktur, veřejné sféry a hodnot doposud považovaných za základní.
Autorka je socioložka, působí na FHS UK.