Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Do roku 1989 tady obyčejný člověk věděl, že má jistotu: měl práci, měl kde bydlet, měl v místě doktora, měl školu i kulturu. Byla tady drogerie, domácí potřeby, měli jsme všechno. Kromě pár věcí ale všechno postupně po revoluci zmizelo. Jsme vlastně taková velká vesnice. A kdyby tady nebyli Vietnamci, nebyl by tady ani ten obchod s potravinami,“ popisuje v knize Vratislava Dostála Česká jízda realitu obce Nové Město pod Smrkem jeden z jejich občanů. „Když dneska mluvím s lidmi, kteří tady cinkali klíčema, tak říkají, no my jsme cinkali, oni nám to ale ukradli,“ dodává. Vratislav Dostál v knize vyobrazuje realitu části českého a moravského venkova. Popisuje sociálně i geograficky znevýhodněné obyvatelstvo zatížené chudobou, exekucemi, nízkou vzdělanostní úrovní, nedostupností veřejných služeb a nestabilním pracovním trhem.
Úkol pro nové levicové hnutí je proto trojí. Hlasitě se stavět proti škrtům budoucí vlády, konkurovat hnutí ANO a především oslovit obyvatelstvo, které rezignovalo na politickou participaci.
„Druhé Česko“, které rezignovalo na politickou participaci, naposledy přiměl k výraznější volební účasti Miloš Zeman v roce 2018. Jak upozorňuje v doslovu knihy Daniel Prokop, „mobilizace těchto voličů byla také klíčem k úspěchu Donalda Trumpa, brexitu a prvotních úspěchů středoevropských autoritářských stran“. Řešení jejich životních problémů by přitom měla nabízet centrálně i lokálně silná, proevropská, sociálně-ekologická a především uvěřitelná levice. Ta česká ale zůstává – především na rovině politických stran – odtržená od reality periferních oblastí, neschopná překonat vnitřní neshody i odolávat vnějším tlakům a vyprázdněným nálepkám „rozhazovačů státní kasy“ či „neomarxistů“. S posledním ze jmenovaných označení si v předvolební kampani užili své i Piráti, kteří se přitom od levice distancují.
Prostředek kulturních válek
Do českého prostoru označení „neomarxismus“ s jeho současnou negativní konotací nevnesl PR tým Andreje Babiše. Původní prostředek konspiračních webů z dob uprchlické krize postupně převzala mnohá konzervativní média a politici, veřejné osobnosti, vedení katolické církve, ale i jedno z křídel sociální demokracie. Bájný neomarxismus se stal především symbolem nechuti k nerůstu, feminismu, radikálnímu antirasismu nebo genderovým teoriím. Představa, že nám totalitářští progresivisté berou „starý dobrý pořádek“, je živena i étosem primitivního antikomunismu a přesvědčením části generace Husákových dětí, že největším problémem současného Česka je „nevypořádání se s komunistickou minulostí“. Poněkud úsměvně to demonstrovala kampaň „Už nikdy fronty na banány“ vedená v době, kdy monokulturní plantáže v Latinské Americe a západní Africe znamenají především levnou dětskou práci, dvanáctihodinové pracovní směny, nemožnost se odborově organizovat i erozi půdy a ztrátu biodiverzity. Komunistická strana se nicméně do Sněmovny nedostala a my si tak můžeme dál s klidem užívat nákupy tropického ovoce…
Neúčast KSČM v dolní komoře parlamentu by potenciálně zreformovaná levice mohla využít k posunu debaty o minulém režimu a vícerozměrnému výkladu našich dějin, oproštěného od paternalistického pohoršování se nad sentimentem té části obyvatelstva, která má pocit, že se za státního socialismu měla líp. Naposledy se o to – neúspěšně – pokusil děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullman. Obměna diskursu neznamená, že bychom si měli přestat připomínat zvěrstva padesátých let a totalitární praktiky režimu. Jak upozorňují Martin Buchtík a Kateřina Smejkalová ve výzkumu Jedna společnost, různé světy, za příklad si můžeme vzít východní Německo, kde se v rámci reflexe komunistické minulosti recipuje i běžný život „obyčejných lidí“, kteří někdejší pocity jistoty, zabezpečeného bydlení, práce, ale i přátelských místních vazeb dávají do kontrastu s dnešní deziluzí, vykořeněností a dojmem, že většinové společnosti vlastně „jsou jedno“.
Hlasitěji a emotivněji
Potenciální nové levicové hnutí by mělo svým hlasem do veřejného prostoru pronikat nejen v rámci dějinného výkladu, kterému momentálně dominuje neoliberální prizma. Čeští levicoví politici a političky dlouhodobě nechávají konzervativcům a liberálům prostor k nastolování politických témat místo toho, aby přinášeli svá vlastní. Nedůstojné pracovní podmínky, nízké platové a mzdové ohodnocení, geografické nerovnosti a špatná dostupnost veřejných služeb v mnoha českých regionech, podhodnocení placené i neplacené péče nebo dopad klimatické krize na uhelné regiony představují objektivní problémy, jež se žádné významnější straně dosud nepodařilo viditelně uchopit. Jana Maláčová s Matějem Stropnickým se o to pokusili, ukázalo se ale, že začít s touto prací až tři měsíce před volbami, navíc po společné osmileté vládě v čele s oligarchou, není úplně ideální. Strana Zelených v kampani vsadila na pozitivní tón a místo radikální klimatické politiky (ač s kvalitním a propracovaným programem) potenciálnímu voličstvu prezentovala usměvavý, mladistvý, ale poněkud konformní a ve výsledku spíš růžový než zelený étos. Neúspěch Zelených je v kontextu globální klimatické krize, kterou začíná pociťovat stále větší část obyvatel, smutnou vizitkou české politiky.
Americká feministická aktivistka a profesorka bell hooks ve svých politických esejích upozorňuje, že světové levicové hnutí v rámci (často pouze reaktivní, nikoliv proaktivní) politiky používá technokratický jazyk, který je jejímu potenciálnímu voličstvu na míle vzdálený. Emoce, které jsou s politikou neoddělitelně spjaty, si nechává vykrádat pravicovými extremisty i populisty, kteří tak mohou oslovit rezignované občany nejen obsahem (strašení uprchlíky, „bruselským diktátem“ nebo „genderovým šílenstvím“), ale i formou („Budu za vás bojovat až do roztrhání těla“).
Odrazový můstek máme
Kunsthistorička Milena Bartlová v povolební debatě Alarmu k neúčasti levice ve Sněmovně podotkla: „Nechali jsme si namluvit, že levicová strana je pro přerozdělování. To ale přece nestačí. Levicová strana musí být pro emancipaci jakožto společenský projekt. A takové strany tady nebyly ani předtím.“ Emancipací musí projít ale česká levice samotná. Nemusela by proto po volebním neúspěchu nutně následovat některé ze svých stoupenců setrvávajících u hledání viníků či kopání do vlastních řad. Vzorem jí naopak mohou být třeba evropská municipalistická hnutí fungující na feministických principech a nehierarchických strukturách. Například chorvatské eko-sociální platformě Možemo! se v letošních místních volbách podařilo získat post starosty hlavního města Záhřebu i většinu v zastupitelstvu hlavního města a dál cílí na celostátní politiku. Možemo! dokázalo problémy tamních obyvatel vhodně podchytit i komunikovat atraktivním způsobem. Maja Vasilovič v podcastu Kvóty podotýká, že pro dosažení úspěchu hnutí „aplikovalo své aktivistické know-how, čímž mimo jiné zdiskreditovaný pojem aktivismus přetransformovalo do značky spojené se zájmem o veřejný prostor“. Boj proti korupci a nacionalismu představitelé a představitelky Možemo! spojili s jejich dopadem na životní podmínky obyvatelstva. Dokázali se mu tak přiblížit a podnítili je k mobilizaci.
V sousedním Polsku zase paralelně s našimi volbami proběhl sněm Nové levice, na němž se sloučila progresivní strana Wiosna se zreformovaným Svazem demokratické levice. S hesly „soudržnost, solidarita a naděje“ a emotivními projevy politiků a političek napříč věkovým i genderovým zastoupením byla uvedena společná platforma, která hodlá porazit konzervativní vládnoucí garnituru. Ve svém zápolení bude mít o poznání obtížnější podmínky než její možný český partner. Vládní strana Právo a Spravedlnost se dlouhodobě těší vysoké podpoře nejen díky primitivnímu nacionalismu a xenofobii, které oslovují nemalou část občanů a občanek. Silný sociální program zaměřený na rodiny s dětmi, paradoxně inspirovaný Thomasem Pikettym, zlepšil životní úroveň nízkopříjmového obyvatelstva. Jarosław Kaczyński je tak ve srovnání s budoucími českými vládními stranami i Andrejem Babišem pro moderní levici mnohem silnějším soupeřem.
Česká levice si ale nakonec nemusí brát inspiraci jen ze zahraničí. Pevné základy může najít v místních klimatických a feministických hnutích, která při svých protestech zdůrazňují socio-ekonomický rozměr klimatické krize a potřebu jejího třídně spravedlivého řešení.
Kdo změní kurz?
Stranické složení budoucí vlády během předvolebního klání lék pro polohově a sociálně znevýhodněné obce nenabízelo. Ba hůř, z prvních povolebních rozhovorů (a ostatně i samotného programu koalice Spolu) je patrné, že jasné představy nemá ani o zalepení schodku ve státním rozpočtu. Řešení navrhovaných v doslovu výše zmíněné knihy Danielem Prokopem – v podobě daňové optimalizace, podpory veřejných služeb a infrastruktury daných regionů, přístupnějšího oddlužení a zrušení nelegálních exekucí z předchozích let (já bych přidala také převedení soukromého exekučního byznysu pod stát), investic do obnovitelných zdrojů a zeleného průmyslu v pohraničních oblastech země a centralizace segregovaného českého školství – se pravděpodobně nedočkáme. Na scénu naopak patrně přichází známé „utahování opasků“, kterému bude Andrej Babiš oponovat z pohodlné polohy v opozici.
Úkol pro nové levicové hnutí je proto trojí. Hlasitě se stavět proti škrtům budoucí vlády, konkurovat hnutí ANO a především oslovit obyvatelstvo, které rezignovalo na politickou participaci. Bez porozumění lokální problematice a veřejné prezentace, se kterou by se dotyční občané a občanky mohli ztotožnit, úspěšné nejspíš nebude. Ať už se česká levice mobilizuje skrz aktivismus či sloučením menších levicových stran s ČSSD (nebo jejími zbytky), neměla by čekat příliš dlouho – komunální volby proběhnou už příští rok.
Nejpozději v roce 2023 nás čeká také volba prezidenta republiky. Dokáže levice vyprodukovat kandidáta či kandidátku, kteří by oslovili „druhé Česko“ a zároveň dokázali ve druhém kole porazit Andreje Babiše? Může to totiž být jedna z posledních příležitostí, jak po éře škrtů pravicové vlády zabránit návratu ANO (či obdobného hnutí) k moci a posunu země směrem ke xenofobii, nacionalismu a třeba i autoritářství. Zasloužíme si, myslím, jiný příběh.
Autorka je spolupracovnice redakce.